Satoko Fujii Orchestra Berlin: Ichigo Ichie

satokoSatoko Fujii je fenomenální klavíristka, která okouzlila návštěvníky Mezinárodního festivalu jazzového piana v Praze.Satoko Fujii má na svém kontě řadu nejrůznorodějších formací; s Kaze přiměla při pražské Alternativě obecenstvo k neutuchajícím ovacím. Satoko Fujii je však rovněž iniciátorkou a dirigentkou velkých orchestrů, bytujících v New Yorku (9 CD), v Tokyu (4 CD), v Nagoyi (3 CD) a v Kobe (1 CD), k nimž se nyní připojilo i těleso berlínské s jedenácti hudebníky a s albem Ichigo Ichie, nahraným v berlínském studiu 26. ledna 2014 po dvou koncertních vystoupeních. Každý ze jmenovaných projektů má svoji osobitost, odvislou od muzikantů, které si Fujii pečlivě a prozřetelně volí. I tady ji vedle výtečných evropských spoluhráčů, jako jsou tenorsaxofonisté Matthias Schubert a Gebhard Ullmann nebo trombonista Matthias Müller, napomáhají japonské stálice její hudební dráhy – kytarista Kazuhisa Uchihashi a především manžel, trumpetista Natsuki Tamura, kteří zřejmě zajišťují zázemí nahrávek. Zcela originální znění je však zásluhou výběru sólistů, kteří se za zřetelného přitakání ostatních předvádějí v neobvyklých extravagancích, viz například řádivý trombón nebo chrlící trubku (Tamura má vedle sebe dva další trumpetisty – Richarda Kocha a Nikolause Neusera – a v doprovodném slově líčí, jak jim manželčiny kompozice dávaly zabrat). Hned hřmotný nástup bicích (Michael Griener a Peter Orins) v první části čtyřvěté Ichigo Ichie avizuje, že se bude dít něco neobvyklého, vláká nás do děje, a když nahromaděná energie celého orchestru vybuchne a vítězoslavně zaintráduje, je jasné, že prostupování jednotlivých nástrojů (připojme hloubavou basu Jana Rodera nebo fukéřový baryton sax Pauliny Owczarek) a souborové hřmotné dynamičnosti vymezuje půdorys skladby, rozčeřuje hladinu, a právě v tomto protikladném promíchávání spočívá kouzlo nečekanosti. Sólo totiž většinou zdánlivě nesměle vyvěrá z exploze, obrůstá dalšími nástroji, nepředvádí se však, vcepí se do celku, hude si svou, namíchává náladu, pomlkává i provokativně koketuje s ostatními, než se rozhlaholí, to vše však neprobíhá v nějakém předem stanoveném pořadí, vše se tu obrací, převrací, vyvrací, je to neustálá obměna, proměna, útočení, vyvrcholování i odličování, každý nástroj přispívá k celkové atmosféře po svém, vnutí se do ní pojetím, které se zároveň z celku vymyká i do něho zapadá, trubky vytvoří lávku k další pasáži, posténávají, bzikají, dialogizují mezi sebou i s ostatními (mám na mysli zejména 3. větu), korouhvičkové líčení neobvyklých situací přechází v troufalostní potyčky, bicí vše zdramatizovávají, orchestr nás zavalí a oddálí se, překvapí nás tu groteskností, tu přechodem od swingování do freejazznění, tu výřečnostním zvehementňováním. Vše budí dojem samozřejmosti, tuším za ní však nesmírnou propracovanost, jinak by tato skládanka nepůsobila dojmem vymykávané celistvosti. Podobně závěrečná skladba ABCD po takřka neslyšitelném střípkovém otálení, jepicově odtajňovaném, se zvukově vysvlékává, sóla tvoří uzavřené dějové miniatury – vzácné kamínky, vbité do diadému kompozice, svoji manželsky osobní rozpravu tu zrealizují Fujii s Tamurou, je napínavá, zámlková, plná dráždivosti, oponentury i shody, a jako v jiných pasážích je tu bezbřeze protkána do kontaminace celku, spletitost vyvěrá do další závodivé harmonie až po „odhlášení“. Jde prostě o další „první místo“, tentokráte o berlínský triumf Satoko Fujii. Které další (velko) město nás čeká?

Libra Records, 2015, 54:56

Přidat komentář