Šedesátá léta; coda

Na festivalu Struny podzimu se letos představí dva jedineční umělci, kteří formovali světovou i československou hudební scénu v překotné době 60. let minulého století – Charles LloydJiří Suchý

Je nedělní večer 22. října 1967. Se třemi tisíci posluchačů závěrečného koncertu čtvrtého pražského mezinárodního jazzového festivalu ohromeně nasloucháme závěrečnému Island Blues, divokému dialogu sopránsaxofonu, jinak hlavně pianisty, Keithe Jarretta, s tenorsaxofonem Charlese Lloyda, za doprovodu svižné a důrazné rytmiky kontrabasisty Rona McClurea s bubeníkem Jackem DeJohnettem. Island Blues, chytlavé a melodické Lloydovo téma, které hrával už v půli šedesátých let, v kvartetu ještě s kytaristou Gáborem Szabó, a které hrává po celou svou kariéru. Poslední tón, celá Lucerna vstává ze svých židlí – tehdy ještě standing ovation něco znamenal, nebyl automatický jako dnes, a nikomu se nechtělo věřit, že je to konec tohoročního svátku jazzu v Československu. Hra kvarteta Charlese Lloyda, plod hudebně žhavé doby, zrozený z fúze hard bopu, free jazzu a beatů inspirovaných rockovou explozí šedesátých let, uhranul i ty posluchače, kteří v minulých ročnících utíkali k barům v předsálí při každém náznaku free jazzu či rockʼnʼrollu. Měl jsem během celého koncertu mystický dojem, že tato hudba je součástí něčeho přicházejícího do našich životů obecně, neznámý poznatek svobody, možností rozletu ducha. Ztráta tíže, s jejímž pocitem jsme dosud žili své životy, osobní i tvůrčí. Ten koncert, Lloydova hudba, zapadaly do rodícího se pocitu možného života ve svobodě také tady, na tomto nevelkém kousku Evropy. Ještě jsme netušili, že z předchozích koncertů v Monterey už vzniklo vynikající album Forest Flower, jež nám brzy nabídne Gramofonový klub Supraphonu, abychom se zakrátko mohli doma znovu a znovu nořit do atmosféry Lloydovy dvojdílné titulní skladby, Jarrettova dráždivého tématu Sorcery či lyrického Song of Her původního basisty kvarteta Cecila McBeeho.

 

S odstupem času to vypadá, jak úžasná byla šedesátá léta u nás. Člověk si však raději pamatuje to dobré ze života. Dějiny si po svém kráčí dál a vedle svinstev vždy přinesou nějaký pokrok, aby historie neřekla. A střelka domácího dění ukazovala k Pražskému jaru 1968. Tu dobu u nás prezentujeme filmařskými úspěchy, úspěchem na světové výstavě v Montrealu, objevováním tvorby našich umělců Západem – obvykle těch, co byli doma zamlčováni. Každá věc, jež se povedla, byla však „vyvažována“ negativními skutky komunistického režimu. Týž den, co se stal film Obchod na korze Kadára a Klose nejlepším zahraničním filmem na Oscarech roku 1967, vzniklo ministerstvo kultury a informací ČSSR, jež mělo straně zajistit centrálnější dohled nad celou kulturou. Uplyne několik měsíců od Lloydova koncertu a bude zrušena předběžná cenzura knih a časopisů. Ale nosíme v sobě ještě vzpomínku na bleskurychlé vyhoštění Allena Ginsberga špiclovaného v noční oáze poezie a jazzu, ve Viole na Národní třídě v Praze. V sále karlínské Besedy v Praze po půlroční činnosti byl na jaře 1967 zakázán pro údajnou nepřízeň obyvatel Stars Club, orientovaný na rockovou hudbu. Nadále platí „opatření proti některým negativním projevům určité části mládeže, reprezentované především vlasatci“. V říjnu 1967 má na Broadwayi premiéru muzikál Hair. „Máničky?“ – to je přeci rockʼnʼroll! A už také jazz! Zkraje léta se vracím ze svého prvního celonočního pobytu na policii v Konviktské za účast na „chlebovém mystériu“ – happeningu Eugena Brikciuse v Ledeburské zahradě. A v Brně se kolem pedagoga Janáčkovy akademie Bořivoje Srby dostředným způsobem formuje intelektuální umělecké mládí, aby stvořilo na konci roku fenomén divadla Husa na provázku. Dva dny před Vánocemi 1967 vrcholí dosavadní existenční boj rockové scény o své místo v tuzemské kultuře prvním oficiálním československým Beat festivalem v pražské Lucerně. A v uších nadále zní Island Blues.

 

Na jiném místě, a přece stejného břehu, břehu na území svobody hudby, poezie, slova, jednoduše svobody ducha, byl v téže době u nás Jiří Suchý a jeho Divadlo Semafor. Zatím stále ještě v tvůrčí nerozlučnosti s muzikantem Jiřím Šlitrem. Ač písničkář, šansoniér, vstoupil do našich životů Jiří Suchý svými jedinečnými texty – směsí poezie, rockʼnʼrollu, blues i jazzu. Pro generaci těch, co jsme se narodili v čase posledních dnů druhé světové války, kteří jsme nastoupili do škol měnících se ve výchovné ústavy budovatelů jakéhosi imaginárního socialismu a kteří jsme při braní rozumu hledali právě v zakazované hudbě, nežádoucí poezii a literatuře záchranné kotvy pro své duše, jsme se přimykali bez žánrového rozlišování právě k hudbě přicházející k nám hlavně po rozhlasových vlnách – k jazzu, k rockʼnʼrollu. Zpívali jsme s potěšením, že potkal potkan potkana, že život není pes, že měla vlasy samou loknu, či blues na cestu poslední. A ještě před tím jsme vyřvávali, proč rok co rok se divíme, jak rok co rok se měníme, aniž bychom věděli, že autorem českých veršů nejslavnějšího z rockʼnʼrollů je – Jiří Suchý. To vše jsme od Semaforu nadšeně přijímali i my, jinak vzývající domácí epigonské rockʼnʼrollové hvězdy Mikiho Volka či Pavla Sedláčka. V konci „svobodných“ let šedesátých v semaforské kapele na čas získávali angažmá významní čeští jazzmani – příští originální kytarista Celluly Zdeněk Dvořák. Bubeník rozkvétající české jazzové moderny Ivan Dominák. Výborní sólisté našeho swingu, vibrafonista František Sojka, s původním i příštím kapelníkem Semaforu, klarinetistou Ferdinandem Havlíkem se za čas sejdou ve Swing Quartetu. Skvělý kontrabasista Vincenc Kummer ještě netušil, že za nějakých tucet let zabalí svůj objemný nástroj a spustí za sebou železnou oponu. A stranou na pódiu v malých kapelách doprovázejících zpěváky už v počátcích Semaforu hráli mnozí další významní jazzmani – pianisté Karel Růžička či Rudolf Rokl, trumpetista Jiří Jelínek, klarinetista a saxofonista Evžen Jegorov. Ostatně – sám Jiří Šlitr začínal v dixielandových kapelách. Rockʼnʼroll a jazz k sobě patří v Semaforu stejně, jak tyto dva žánry společně k té generaci, jež se s nimi vyvíjela společně v témže vesmírném čase. Hudba i generace procházely dějinami společně, společně čelily nevraživosti nového, poúnorového režimu. Současný moderní jazz svou poctu písním Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra dokázal aktuálně vyjádřit albem tria pianisty Emila Viklického, instrumentálně i zpěvem – velký poeta sám zazpívá tři z písní. A když Jiří Suchý zpívá, že na vrata přibili jeho stín a lidi se diví, že ho stále slyší zpívat, za sebe oponuji – nedivím se, protože dobrý básník má stále o čem pět k našemu zamyšlení.

Jen v druhé půli května roku 1967 padne ve Vietnamu sto tři Američanů a sedm set je jich zraněno. Na konci téhož roku bylo poprvé člověku voperováno cizí srdce. Martin Luther King je zavražděn v dubnu 1968. V půli listopadu roku 1968 hraje Lloydovo kvarteto v newyorském Town Hallu s „pražským“ obsazením (s McClurem místo Cecilem McBeem na kontrabas) a záznam vyjde pod názvem Soundtrack, coby poslední album této formace, patřící k tomu, co nadžánrově definuje hudební scénu éry hippies. Kvarteto se záhy rozchází a Lloyd od roku 1970 téměř na tucet let opouští vrcholnou jazzovou scénu. Uchyluje se do samoty na pobřeží Big Sur, nahrává s nestálými sestavami nepříliš známých kalifornských hudebníků, než jej ke slavnému návratu přiměje mladá francouzská pianistická hvězda Michel Petrucciani a pospolu se objeví na dvou albech – záznamech z Montreux 1982 a z Kodaně 1983. Důvodem Llodovy potřeby usebrání se bylo jeho roztrpčení z mizejících ideálů „květinovými dětmi“ rozbouřených šedesátých let. V té době se už celý svět probírá z šoku z první poválečné agrese na evropském kontinentu – okupace Československa v srpnu 1968 pěti cizími armádami. Život lidí se převrací naruby a dobu provázejí mnohá tragická úmrtí; chybí už jen několik měsíců do smrti Jana Palacha. Blíží se neskutečně bohaté a pestré léto 1969. První lidé se vracejí z Měsíce, zatímco půl milionu lidí se balí na cestu do Woodstocku. Skupina Milese Davise v New Yorku nahrává album Bitches Brew a pan kapelník uvažuje o spolupráci s Jimim Hendrixem. O Vánocích prožíváme šok ze smrti Jiřího Šlitra na Štěpána 1969, znamenající konec pro naši kulturu nejdůležitější etapy působení Semaforu. Až příliš funerální coda hymnu let šedesátých!

 

„Dali jsme si další rundu a chvilku přemýšleli, nikdo nic neříkal, ale já tušil, o čem všichni uvažujeme – čistě soukromě, když jsme tak usrkávali ze svých sklenic – že už je možná na čase znovu začít mluvit o starých vzdušných zámcích, navzdory všem nebezpečným slepým uličkám či vlasovým křížům.“ – poznamenal Ken Kesey v jedné ze svých povídek zamýšlejících se nad prožitky tolik vzývaného desetiletí. Stejně jako Kingovo „I have a dream“ je také Keseyho výzva natrvalo platná v každém nečase.

Napsat komentář

Zapomněli jste heslo? Zadejte uživatelské jméno nebo email a my vám pošleme odkaz na stránku pro vytvoření nového hesla.