SHEMEKIA COPELAND: America’s Child

Od roku 2011, kdy jí na chicagském bluesovém festivalu posadila dcera Koko Taylor na hlavu korunu svojí matky, je dnes devětatřicetiletá Shemekia Copeland považována za současnou bluesovou královnu. Což je sice tak trochu legrace, stejně jako všechny podobné tituly, jež jsou udělovány na hudební scéně, ale když si poslechneme kteroukoli její nahrávku nebo navštívíme koncert, pochopíme, že v tomhle případě máme co dělat s opravdovou Personou. Kterou se vlastně stala ještě dřív, než dosáhla americké plnoletosti, debutovala totiž už v devatenácti letech a byla to velká událost. O její další alba se coby producenti porvaly takové osobnosti jako Steve Cropper nebo Dr. John, každé to album bylo trochu jiné, ale nikdy se proti němu nedalo říct půl křivého slova.

Platí to i pro novinku, kde lze mít snad jedinou oprávněnou výhradu k nevkusnému obalu. Ale hudba, která z něj zní, je skvělá, v mnohém vlastně ještě lepší než dřív. Shemekia ve spolupráci s producentem a kytaristou Willem Kimbroughem (s bluesmanským rodem Kimbroughů z oblasti severní Mississippi je to shoda jmen, Will je totiž běloch, countryman z Nashvillu) opustila striktní vymezení na elektrické blues a přinesla v podstatě písničkovou desku, pro kterou se nejvíc hodí označení americana. Protože je v ní sice hodně bluesových momentů, ale taky silné názvuky country či folku.

Protagonistka je ovšem ve všech polohách fantastickou zpěvačkou. Umí být něžná jako v závěrečné ukolébavce Go To Sleepy Little Baby, ale umí to i rozpálit a třeba za de facto minimalistického doprovodu jako v nejlepším kusu alba Promised Myself (upravené písničce svého otce, legendy texaského blues Johnnyho Copelanda) rozprostřít všechny své výrazové polohy jako páv ocas. Ani v okamžicích největší forsáže ovšem „neřve“, z čehož by si měly vzít příklad všechny zpěvačky takzvaných velkých hlasů v jakémkoli žánru a geografické příslušnosti.

 

Alligator, 2018, 48:56

 

Přidat komentář