Sierra Hull – Emeritní wunderkind

Není třeba dlouze brouzdat youtubskými luhy, aby člověk narazil na nějaké to zázračné děcko. Snad jsme v našich krajích k podobným hříčkám přírody zbytečně skeptičtí, setrváte-li však občas o pár vteřin déle, nebudete litovat: jistý hošík (údajně jménem Brendan MacFarlane) tam odzpívá u pultu v obchodě s kytarami Just Another Day lépe než Sam Cooke, malilinký Ricky Skaggs hraje a zpívá Ruby s Flattem & Scruggsem nebo o něco starší Marty Stuart škobrtne s okouzlujícím kiksem v The Bluebirds Are Singing For Me. A když si svého času pozval velmistr bluegrassové mandolíny Sam Bush na pódium jakousi SIERRU DAWN HULL (*1991), možná by bývalo stálo za to si na tohle desetileté děcko vsadit.

S mandolínou, vyhlížející k její figuře proporčně jako gibsonka B. B. Kinga, nejdřív doprovází Bushe v Lonesome Fiddle Blues snaživými chopy, pak ale začne hrát doprovod Bush a malá mandolinistka suverénně přebere sólový part. Následuje opět výměna rolí a nakonec dojde na finále, ve kterém tohle wunderkind roztáhne prstíky jak rosnička a vysmahne ukázkové oktávy. Tehdy měla za sebou pouhé dva roky hry na mandolínu.

Hráčský talent je tu evidentní – co z téhle nahrávky nevyčteme, je skutečnost, že už tehdy zkoušela i skládat: „Poprvé jsem začala psát melodie tak kolem deseti. Krátce potom přišly texty, ale teprve během posledních deseti let nebo tak nějak se staly významnou částí mého hudebního světa.

Také si už tehdy nahrála a soukromě vydala své první album Angel Mountain (2002). O rok později se jí ujala Alison Krauss (ta mimochodem také oslnila bluegrassovou scénu už v deseti letech), přivedla Sierru rovnou na prkna Grand Ole Opry a především se jí stala – jak je dodnes patrné na první poslech – dominantní vzorem.

Dávné spory ortodoxních bluegrassistů s newgrassisty už v těch dobách milosrdně překryl závoj času a i kdyby tomu tak nebylo, pro pilnou žákyni by asi stejně nehrály zásadní roli: „Jako dítě jsem tyhle věci moc neřešila. Měla jsem ráda a poslouchala všechno od Larryho Sparkse až po Nickel Creek. Jako hráčka a zpěvačka jsem se myslím vždycky snažila napodobit zvuk bluegrassových alb, například Alison Krauss & Union Station nebo Blue Highway. K muzice Billa Monroea, Flatta & Scruggse nebo Stanley Brothers jsem se dříve moc nedostala, to až později. Ale zato teď tyhle staré věci opravdu miluju!

Revír bez hranic

Ve třinácti zaujala Kena Irwina od Rounder Records, podepsala s firmou smlouvu a o něco později vznikl v produkci Alison Krauss a Rona Blocka plnohodnotný debut Secrets (2008).Kraussová svoji chráněnku charakterizovala takto: „Myslím, že je prostě nekonečná. Nevidím žádné hranice. Talent, jaký má ona, je tak vzácný, a nemyslím, že nějak skončí. Je prostě všestranný.“ .”

Právě tuto všestrannost Sierra Hull naplno rozvinula na Berklee College of Music. „Ono na Berklee bylo přede mnou určitě hodně bluegrassových muzikantů, ale já jsem měla štěstí se tam dostat v tu pravou chvíli. Zrovna totiž začínal Program amerických kořenů, a tak tam bylo pro ty, kteří měli zájem, spoustu příležitostí vyvíjet se a zkoušet bluegrass a old time. Nicméně já tam vlastně ani tak nepřišla studovat bluegrass, protože s tím jsem prostě už strávila většinu života. Během svého pobytu jsem se tam snažila jak jen možno vykročit ven ze své hudební komfortní zóny. Výsledkem bylo, že všechny moje ansámbly se věnovaly jiným hudebním stylům a žánrům.“ Slušný žánrový rozsah dnes dokáže demonstrovat během jediného festivalu, kde poletuje z mandolínového dua do bluegrassového all star bandu, vymění standardní mandolínu za oktávovou, pak si odskočí k jazzovému kombu, zazáří mezi tradicionalisty a vítězné tažení korunuje sólem na elektrickou Fender mandolínu – není divu, že i takový Rolling Stone jen zírá.

Přitom všem má Sierra ovšem v kapse – mimo jiné – ocenění za „mimořádný přínos o rozvinutí tradiční bluegrassové hudby a získání nového publika, při zachování jejího charakteru a tradice.“ Odkazy na rané úspěchy ale mohou být už jednou provždy zapomenuty a stejně tak nemá valného smyslu řešit návštěvu v Bílém domě nebo vypočítávat všechny možné metály – snad by pro tuto chvíli mohlo stačit ocenění Instrumentalista roku v kategorii mandolína za roky 2016 a 2017 od Mezinárodní bluegrassové asociace. Kdo má jen trochu představu, jaká vysoká hra se na modrém trávníku hraje, pochopí.

Tah písničkářským koněm

Ovšem takto strmě stoupat vzhůru, sklízet ceny a suverénně plachtit mezi žánry se může „bývalému zázračnému dítěti“ stát kamenem úrazu. Ale už v podstatě velmi střízlivě střižené album Daybreak z roku 2011 naznačilo, jak to fenomenální instrumentalistka hodlá do budoucna řešit: sedm z dvanácti skladeb zde pocházelo z její vlastní dílny.

Jistěže mnohé písničkářky ovládají své nástroje přinejmenším nadstandardně, nicméně u takto extrémně vyprofilovaného instrumentalistického talentu může podobný úkrok působit jako velmi riskantní podnik. Na otázku po oblíbených autorech odpovídá Sierra Hull se závěrečným smajlíkem: „Hodně ráda mám třeba Paula Simona, Joni Mitchell, Saru Bareilles, Dolly Parton – mohla bych pokračovat do nekonečna.

Vloni už dotáhla svůj záměr do důsledků: téměř zcela autorské album Weighted Mind, nominované na Grammy 2017 za nejlepší folkové album, vznikalo v produkci Bély Flecka dosti komplikovaným způsobem. Mandolínu zde doprovází jen kontrabas Ethana Jodziewicze, pomineme-li epizodní vstup Fleckova banja a hostující vokalistky Alison Krauss, Abigail Washburn a Rhiannon Giddens. „Svým způsobem jsem potřebovala utéci od toho všeho, co si všichni mysleli, že jsem.

Jakkoliv už předchozí album tento směr naznačilo, přesto jde o hodně ostrý střih, nečekaný tah koněm, od vrcholové instrumentalistky, bezpečně sypající noty z rukávu, k introvertní písničkářce s hlasem občas jen v jakýchsi poryvech vystupujícím z jemně propracovaného hudebního základu. Posluchač se může samozřejmě tázat, zda je možno tak precizní souhru přenést na koncertní pódium: „Dokázat hrát a zpívat všechno pohodlně si vyžádalo dost zkoušení ještě před nahráváním. I když jsme nahrávali nástroje a hlasy zvlášť, chtěla jsem, aby to znělo jako dvě naprosto neoddělitelné věci. Původně prý dokonce zamýšlela písničkařit s kytarou, ale Béla Fleck ji vrátil zpět do mandolínových kolejí – kytaristé se tedy zatím nemají čeho bát.

V Čechách se Sierra Hull představila před čtyřmi lety se svým bandem (v němž mimochodem figuroval i její dnes již manžel, multiinstrumentalista Justin Moses). Letos v květnu ji uvidíme ve dvou dalších, navzájem kontrastních podobách: jednak 15. května jako svatebního hosta při příležitosti svatby stavitele nástrojů Rosti Čapka a Ivy Loukové, kde se účastní hvězdného jamu spolu s Robem Ickesem, Trey Hensleyem, Peterem Rowanem, Gregem Cahillem, Martino Coppoem, Radimem Zenklem a Nedem Lubereckim, ale především 18. května v živém provedení aktuálního alba, tedy pouze s mandolínou a Jodziewiczovým kontrabasem, v Eurocentru v Jablonci nad Nisou.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *