Scházíme se týden poté, co mu vyšla druhá dlouhohrající deska s názvem NUBE NUBES, kterou si sám nahrál i zprodukoval v pokoji, v němž vyrostl. „Šimon hudbou doslova dýchal ode dne, co se narodil,“ popisoval jeho otec Václav Havelka v den vydání. A při pohledu na to, jak Šimonu Havelkovi září oči, když o hudbě mluví, o tom není pochyb. Jak se dá hudbou ztvárnit obraz? Ovlivnilo jeho tvorbu vyrůstání mezi umělci? Jaké má osmnáctiletý muzikant plány do budoucna? A proč zrovna Bearcloud?
Jaké to je mít venku druhou desku? Je znát, že je za ní spousta práce.
Jo, spousta práce, ale já bych byl možná schopný napsat album i za den, protože jsem v hudbě v hlavě neustále, pořád na to myslím, je to celý můj život, můj cíl, nezáleží mi na ničem jiném. Moje první deska Faves byla snahou představit se s vlastní zkušeností, zkusit si vydávání vlastních věcí. Nedělal jsem to s tím, že to půjde do rádia, nebo že by z toho lidi měli být nadšení. Moc jsem od toho nečekal a vlastně se toho kolem ní ani moc nestalo, nevystřelila. Tahle deska je ale už jiná.
V čem?
Tam šlo o první zkušenost, chtěl jsem dostat do písní svoje oblíbené umělce. Teď už mi jde o to, seznámit lidi s mým světem. Proto mě napadlo to udělat jako zvukový film. Ta kombinace zvuku a malby, která je na obalu, reprezentuje to, jak si ten svět představuju.
Každá ze skladeb má trochu jiný charakter, zároveň v sobě mají něco, co je zvukově spojuje. Bylo tvým cílem spíš podtrhnout tu rozmanitost, nebo svůj styl sjednocovat?
Spíš jsem to chtěl sjednotit. Chtěl jsem ztvárnit to, jak by mohly znít mraky, odjakživa mě totiž fascinovaly. A jsem nadšený z toho, jak to vyšlo. Když jsem to ve finále poslouchal, skladby mají přesně ten zvuk, který pro mě z mraků vyzařuje. Třeba texty nemají s mraky nic moc společného, jsou to jednoduše nějaké jednotlivé myšlenky, jak ze soukromého života, tak i nějaké ilustrační…
Takže sdělení předáváš hlavně zvukem, slova jsou spíš na druhé koleji.
Každý text, který napíšu, je
