Projekt holandského multiinstrumentalisty Fabera Horbacha Sowula se už více než deset let pohybuje na hraně mezi historickou hudbou a duchovní reflexí. Jeho tvorba se opírá o zvuk dobových nástrojů, filozofii staré severní Evropy a cykličnost vesmíru. Jméno Sowulo, odvozené z proto-germánského výrazu pro slunce, připomíná věčný pohyb mezi světlem a temnotou, zrodem a zánikem. Zatímco předchozí alba vyzdvihovala zejména propojení člověka s přírodním řádem, letošní novinka Niht (česky „Noc“) se obrací do stínů – k introspekci, smutku a transformaci. Horbach nahrával album v období osobních ztrát, což mu vtisklo zvláštní křehkost i sílu. Vedle jeho vlastních instrumentálních vrstev, kdy autor krom zpěvu (včetně hrdelního) dobře ovládá i norské housle Nyckelharpa, v paranské hudbě zdomácnělé irské buzuki, ale i množství decentně využité elektroniky, dostalo Niht tvar díky bohatému ansámblu spoluhráčů. Micky Huijsmans vtiskla skladbě Mōnaþblōd naléhavý, syrový vokál, zosobňující ženskou intuici a lunární cyklus; tóny harfenice Chloe Bakker se nenápadně proplétají celým albem, smyčce Marie Angeles Chaparro Fuentes, Rikke Linssen a Heleen de Jonge podtrhují melancholii a dramatickou hloubku. Zcela zásadní roli mají i dechové nástroje Tessy van Genderen – archaický karnyx, bukkehorn či blowhorn (archaické nástroje vyrobené ze zvířecích rohů) – které otevírají prostor k až rituální podobě desky. Bart van den Brink přispěl drsným zvukem stařičké strunné tagelharpy a Tim Elfring doplnil kompozice drobnými perkusními texturami. Tematické jádro alba je založené na přijetí noci nikoli jako negace světla, ale jako prostoru transformace: v Āsteorfan (česky „umřít“) se smutek mění v očistný proces, v Sōl ond Māni se slunce a měsíc ocitají v kosmickém tanci stínů, a celé album se pohybuje mezi intimitou osobní bolesti a univerzálním mýtem. V porovnání s okázalostí projektů Wardruna či Heilung působí Niht soustředěněji, spíše meditativně než monumentálně – jako tichý, ale intenzivní rituál.
– Sōl ond Māni