STAVE SWALLOW: Winter Songs

Po prvním poslechu se mi vybavila sentence z právě dočteného českého románu o pohodové jazzové muzice, při níž staří hoteloví hosté tančili. Nemyslím to pejorativně, jen naznačuji atmosféru novinky opuštěného nejen hudebního druha Carly Bleyové. Takovou náladu ostatně má už album s všeříkajícím názvem The New Standard (2014). Kritika tehdy napsala, že album „přináší řadu nezapomenutelných moderních skladeb založených na starších formách, ale nevyžívá se v nostalgii nebo ironii“, což platí i pro Winter Songs. Novinka se vyznačuje bohatou instrumentací, umožněnou sextetovým složení komba: dechovou sekci tvoří trumpetista Mike Rodriguez a tenor saxofonista Chris Cheek, kytaristou je Steve Cardenas, na klavír hraje skvělý Gil Goldstein, na pětistrunnou baskytaru Steve Swallow a bubeníkem je Adam Nussbaum. Neboli stará dobrá parta špičkové americké scény! Album obsahuje devět skladeb Stevea Swallowa označených One až Nine. Anonymitu tracků ostatně použil už na Damaged In Transi (2003) – posluchač je zbaven literární nápovědy. Jeho hudba se oprostila od předchozích alb s odvozeným soundem Carliných bandů (srov. Into the Woodworks, rovněž s Cheekem a Cardenasem, 2013), působí zklidněně a s určitou dávkou melancholie, Carliny varhany to neschází. Hned úvodní One zní jako standard zlatých časů moderního jazzu, které byly plné čitelných balad, blues a pojmenovatelných nálad; je tu skvělá Rodriguezova trubka, souzvuk trubky s tenorem a rytmika se skvělým piánem, subtilně swingující. Velkým sólovým představením klavíru jen s rytmikou je Three, s komentářem kytary v epilogu. Cheekově tenor saxofonu autor Swallow zase věnoval track Four. Cardenase si užijeme v baladickém Five. Šestka dá možnost Cheekovi i Rodriguezovi představit se expresivněji. Něžně „cool“ zní dueto kytary s klavírem v tracku Seven, bez dechařů. Melancholie Nine, možná znějící trochu funebrálně, pak toto skvělé, obsahově náladou nečekané album uzavírá.