VRÁŤA BRABENEC, nepřehlédnutelná postava české hudební scény, člen skupiny The Plastic People Of The Universe, oslavil koncem dubna 70. narozeniny. Přinášíme druhou část rozhovoru, který s legendárním saxofonistou pořídil majitel vydavatelství Guerilla Records Vladimír „Lábus“ Drápal.
Co pro tebe vlastně znamená underground, jehož jsi byl v 70. letech jednou ze stěžejních postav?
Já jsem do undergroundu vstoupil vlastně tím prvním jamováním s Plastikama v roce 1972 v Dělnický, v roce 1973 jsem se stal členem a začal jim do toho trošku kecat. Udělali jsme toho Bondyho a začali dělat český texty, protože mě připadalo trapný hrát přejatý věci. To nechci dělat vlastně nikdy. Když už někdo něco nahrál dobře, proč bych to měl nahrát znova?
Ono se traduje, že ten underground byl takový nekonečný večírek, ale právě kultura, která v něm vznikala, byla myslím důležitá a podává o něm vlastně dodnes jisté objektivní svědectví.
Tak to se možná povedlo. Myslím, že tam byla důležitá hlavně ta radost. Každej teď říká slovo „normalizace“ a „Husákovy děti“, ale my jsme si žili svůj život. Dělali jsme si svý věci a měli z nich radost. Já pořád opakuju: to oni z nich měli starosti, my jsme s tím žádný starosti neměli, jen jsme se těšili, až bude zase nějaká akce, další koncert. Komunisti měli svý sjezdy, my jsme měli svý – a řekl bych, že snad i láskyplný – setkání. My jsme doma nedělali bomby, v první řadě to byl projev radosti a toho, že jsme se nenechali skolit do tý trapný situace, do marasmu normalizace. Jaká normalizace? Lidi mohli zlobit podobně, to nebyl problém. Měli doma psací stroj, tak si mohli vydávat časopis, přepisovat básničky. Což ale spousta lidí taky dělalo. On nebyl jen ten pražskej underground, těch undergroundů bylo spousta. Aktivity v severních Čechách a v Košicích, vždyť se o tom dneska točej dokumenty, což je hezký.
Ve společnosti byl tehdy ideologický teror, dneska materiální… Myslíš, že underground pořád existuje?
Nevím, jak na to odpovědět. Ale to máš asi jedno, surrealisti taky existujou dodneška, existujou surrealistický skupiny a spolky, ale je jiná doba. Ale jsou prostě zesnulí surrealisti a současný surrealisti. A dnešní přeživší underground holt ještě funguje, a až umřeme my, bude to jiný. Dneska jsou punkeři už taky starý lidi. To se o někom říká, to je „starej punker“, jako byl dřív „starej dědek“. Tak teď je pro ty mladý lidi holt „starej punker“. Já si obecně myslím, že člověk bojuje o určitou nezávislost už od dětství, že to není jenom vzdor a není to – jak říkal Alois Jirásek – proti všem, ale je to takovej vzdor a taková vytrvalost nepodléhat. Nepodléhat nejen módě, ale ani systému, ani tomu jestli je společnost příliš konzumní, nebo – třeba – příliš ateistická. To je úplně jedno. Ale že člověk by si měl zachovat určitou důstojnost po celej život. To by měl být ten underground. Nenechat se zlomit.
To máš vlastně podobně i s prací. Někdo dělá někde čtyřicet let a celou tu dobu je tam nešťastný… Drápal.
To napsal kdysi Havel začátkem svý politický kariéry: pokud děláte nějakou práci, která nemá smysl a nebaví vás, tak radši nedělejte nic. Je jasný, že spousta lidí prožije úplně nešťastnej život, že skutečně chodí čytřicet let do práce, o který ví od začátku, od prvního dne, že ta práce, kterou dělá, je blbost! Což musí bejt strašný! Dělaj něco, co je blbost, co nenávidí, takže prožijou svůj život v nenávisti, v nasrání, možná třeba mezitím i zbohatnou, ale přitom nejsou vůbec šťastný. A proto je sereme i my, protože umíme být šťastný. Takže – mimo jiný – můžeme teď po tý prezidentský volbě, co se nám nepovedla, počítat s tím, že nás znova zavřou. Už nám jen chybí si udělat ten „pohotovostní balíček“, co jsme měli v 70. letech sbalený: tarasy se sirkami, zapalovač na cele bejt nesměl, a kartáček na zuby.
Dotknul ses nedávno smrti – skončil jsi v nemocnici, nutno dodat, že vlastním přičiněním. Jak ty jsi vůbec spokojenej se svým životem?
Já jsem spokojenej, jsem rád, když se mi jednou za tejden povede pěkná básnička, sice ji nakonec zahodím, ale to jsem vlastně taky rád, že mám ještě tu odvahu ji zahodit. Pak si člověk zahraje. Čtu si. To úplně stačí. A nádherný rozhovory s Evou Turnovou, jedeme třeba z Prahy do Bratislavy, kde si řekneme tolik blbostí. A dobře že se to nenahrává, říkáme si kraviny, bavíme se. Mezitím si dáváme ty nějaký grogy a panáky, ale Eva hlídá, abych hrál střízlivej. Sny jsou občas hrozný, protože tam je takovej ten prst nade mnou, kterej furt hrozí. Poslední sen o smrti byl zvláštní: to jsem jako umřel a zajímavý bylo, že jsem v tom snu neviděl moc lidí, ale zvířata, který jsem v životě potkal i poznal. A zajímavý je, že jsme spolu mluvili. Říkal jsem si Hele, ten kůň musí bej už 20 let mrtvej a on najednou ke mně přiběh a objímali jsme se a bylo to příjemný. Přišel jsem ke dvoum indentickejm statkům, v tom jednom byli nějaký řemeslníci a ty mi řekli Tady nebydlíš, bydlíš vedle. Tak jsem šel vedle a tam byla Marie, která se mnou nechtěla nic mít. Říkal jsem jí Už jsem tady zpátky. No a vtom mi zazvonil telefon, tak jsem se vrátil.
A co se ti tedy vlastně stalo, co byl ten „úraz“?
To byly takový divoký dny. Když pro mě zavolali v hospodě záchranku, tak ten doktor si myslel, že jsem už mrtvej, prej To už jsme přijeli pozdě. Tak jsem otevřel jedno oko a říkám mu Eště ne, odvezli mě do nemocnice, kde mi naměřil 4,6 promile. Doteď mě bolí ruka, jak mi odebírali krev. Pak mě posadili na chodbu a když se hodinu nic nedělo, nechal jsem si od vrátnýho zavolat taxíka a zase jsem se do toho nonstopu vrátil. Ale to bylo proto, že jsem přemejšlel o textech! Jestli to vůbec stihnu, jestli budu mít vůbec o čem psát, že je všechno odehraný a všechno napsaný. A co s tím teď? Normální člověk v mým věku by třeba jezdil na chatu nebo měl vnoučata nebo takový ty věci, co lidi v mým věku mají. Takže ještě furt chci něco napsat…
Jak to máš se životosprávou, vždyť ty vůbec nejíš…
Jím, jím, vařím si dokonce. Ale polívka stačí, teď čtu nějakýho rakouskýho psychiatra, kterej vzpomíná na to, jak těžce pracovali v koncentráku – a tam dostali polívku s kouskem chleba a muselo jim to stačit na celej den. A to museli dělat na kolejích! Tak si na něj občas vzpomenu a ze solidarity si dám jen tu polívku. Ale oni k tomu neměli holt ty piva!
Já jsem za tebou přijel autobusem, abych ušetřil 150 korun za benzín, a na lístku jsou už tři kila za panáky…
V normální zemi by sis to mohl jako podnikatel dát do nákladů, protože vlastně vedeme obchodní jednání o vydání desky. To já když jsem pozval klienta, kterýmu jsem dělal v Kanadě zahradu, tak jsem si tu flašku normálně dal do nákladů. Ale k tomu benzínu: placení u benzinový pumpy prostě bolí. Když zjistí člověk, že končí večírek a platí 800 za panáky, tak to nebolí… Ale 800 za benzín – to jsou úplně vyhozený peníze. A ještě musíš jezdit!
Ty jsi vůbec takový skromný typ.
Já bych to nebral tak romanticky, jen si myslím, že člověk skoro nic nepotřebuje. Že by mu stačila jedna místnost, kde třeba ještě teče voda, což je už úplnej zázrak. Což mám. Místnost, kde teče voda, dokonce tam mám záchod, to je úplně bezvadný. A navíc mám i předsíň! Z tý se občas nedostanu ani do pokoje, páč v ní zkolabuju.
Takže máš vlastně cimru navíc…
Takže mám místnost navíc. Kde by mohl klidně bydlet další člověk. Doba tý údajný krize je zajímavá. A měla by být takovým poučením. Ale člověk jakožto živočišnej druh je nepoučitelnej. Třeba když skončila první světová válka, tak všichni básníci, myslitelé a fi – lozofové říkali, tak toho bylo dost, co jsme už zažili. A rozhodně nečekali, že přijde druhá. A my máme to štěstí, že jsme prožili vlastně takovej obrovskej úsek v dějinách bez války. Ta okupace v roce 1968, to byl takovej Brežněvův happening, to je srandovní. Moji rodiče třeba prožili obě světový války a mezi tím ještě krizi a pak ještě museli dožít život pod bolševikama. Takže naprosto strašný, příšerný a umřeli jako zlomený lidi. A když si uvědomíš svůj život – nezažil jsi válku, nevíš, co je to hlad. Nevíš, prostě nevíš!! Žili jsme si úplně báječně, ještě jsme si hráli, blbli jsme, vystavovali jsme, všechno se nám povedlo, krásný holky okolo. Což v podstatě všechno trvá…
Co bys dneska udělal jinak, když se ohlídneš zpátky?
Asi bych víc študoval. Měl jsem prostě míň chlastat a víc študovat. Takže teď se snažím spoustu věcí ještě přečíst a pochopit. Jenže to bylo tenkrát náročný, většina mejch známejch se mnou chtěla chodit na pivo, to je celý. A pak samozřejmě byli lidi, co študovali – ale ty zas byli hrozně nudný. (najednou začali houkat sirény na okolních domech – pozn. aut.) Hele, je první středa v měsíci, je dvanáct hodin, takže houkaj sirény. To jsem nikdy nepochopil. To je prej nějaký varování. No jo, ale co máš dělat, když začnou houkat? Jako že je konec světa třeba? Tak co? Já bych si dal ještě další pivo a dalšího panáka, protože je možnost, že je třeba nebudu muset platit. Takže je každou první středu v měsíci zkouška, jestli to všichni uslyšej. My to slyšíme sice, ale co máme dělat?
Hlavně si musíš vzpomenout, že je ta první středa a nepanikařit!
No to my víme. Ale co dál? A že prej kdyby se něco skutečně stalo a ty poplašný sirény se ozvaly, že prej budou houkat o tón výš. Ale co se děje? Potopa světa nebo je atomová bomba už v Karlíně?
A na tom je právě pěkně vidět, jakou máš imaginaci a že jsi básník – protože mě to nikdy ani nenapadlo.
Ale nejsem dobrej básník, jen o tom prostě přemejšlim. A jsem rád, že ten tón je stejnej jako minulou první středu.
