Michael Gira se na novince Birthing znovu noří do hlubin repetitivního rituálu. Tam, kde se jeho Swans v minulosti snažili posluchače rozdrtit masivní hlukovou stěnou nebo monumentální gradací, přichází letos s další deskou, která působí jako další zamlžený sen – těžký, hutný, ale vnitřně zpomalený. Materiál vznikal tradičně pod Girovým vedením, s přispěním dlouhodobých spoluhráčů v kapele (Phil Puleo, Kristof Hahn, Christopher Pravdica, Dana Schechter, Larry Mullins, Norman Westberg a další), ale i několika výrazných hostů – například bubeníka Timothyho Wyskidy nebo doprovodných zpěvaček Laury Carbone nebo Lucy Kruger.
Ačkoliv jsou skladby stále dlouhé a vrstevnaté, působí méně jako agresivní manifesty a více jako zvukové meditační pole. Slova mizí ve smyčkách, významy se rozplývají a rytmus se proměňuje v hypnotické pulzování. Sedm skladeb nabízí téměř dvě hodiny muziky, kdy nejkratší skladba Red Yellow má necelých sedm minut, zatímco hned čtyři položky mají stopáž plus mínus dvacet minut. Ty jsou často složeny hned z několika částí (ať už instrumentálních, nebo zpívaných), které plynule přecházejí jedna do druhé. V této podobě se Birthing zdá být nejduchovnějším albem Swans – ne kvůli tématům, ale pro způsob, jakým se hudba pohybuje. Jde o rituál, který nevyžaduje katarzi, ale spíš odevzdání. Recenzent Slant magazínu výstižně podotýká, že Gira zůstává posedlý strukturou a formou, ale zároveň nachází cestu k většímu klidu. Právě tahle vnitřní míra napětí – kdy se i ticho stává součástí výrazu – tvoří základ aktuální síly Swans. Ve srovnání s předchozím albem The Beggar, které znělo jako obraz vymknutého světa na hranici rozpadu, působí Birthing jako jeho vnitřní rezonance – stále temná, ale méně fatalistická. Spíš než destrukci tu Swans nabízejí zpomalené zrození. Hudbu, která neexploduje, ale pulzuje někde hluboko pod povrchem. Toto má být hlučná tečka za dlouhou cestou Michaela Giry a jeho Swans, kterým kapelník odchází do další etapy fungování na vrcholu.