TAPANI RINNE & JUHA MÄKI-PATOLA: Open

Hush Hush rec., 2022, 43:12

Spojení dvou finských hudebních generací. Tak bychom mohli charakterizovat letošní spolupráci ostříleného dechaře Tapani Rinneho a „pouze“ dekádu fungujícího elektronika a producenta Juhy Mäki-Patoli. Nejedná se zas tak o překvapivou kooperaci. Tapani Rinne, ve stejné době jako Bugge Wesseltoft nebo Arve Henriksen, zaujal svým spojením jazzových elementů s elektronikou. Na rozdíl od světoznámých Norů, tvorba jeho kapely RinneRadio byla vždy více introvertní, takže zůstala potěchou pro výrazně užší okruh posluchačů. Ostřílený hráč na basklarinet a saxofon zaujal také kontinuální spoluprací se sámijským zpěvákem Wimme Saarim nebo v rámci downtempo dvojice SlowHill, kterou prezentoval slovutný label Blue Note. Juha Mäki-Patola už svým rok a půl starým debutem Breath naznačil, jakou autorskou hudbou se bude na veřejnosti prezentovat. Jeho elektronické kompozice si berou inspiraci od řady autorů labelu All Saints Records, nejvíce asi od Rogera Ena nebo Harolda Budda, kteří své ambientní nápady také čechrali neoklasickými ornamenty. Podobně vyznívá i recenzované album Open, které vzniklo distančním způsobem. Základem většiny kompozic jsou statické elektronické plochy, které jsou volným územím pro pomalé ornamenty dechových nástrojů a klavíru. Připomenou tak podobně laděné album Promises britského elektronického hudebníka Sama Shepherda, známějšího jako Floating Points, které v loňském roce natočil s americkou jazzovou legendou Pharoahem Sandersem a Londýnským symfonickým orchestrem. Na obou albech jde o zachycení statické atmosféry, ve které se vlastně nic neděje. A právě ono čekání na Godota, který se na rozdíl od parafrázované předlohy tu a tam objeví, tvoří tenzi, ze které těží všech deset skladeb recenzované kolekce. Černobílé videoklipy stylově doprovázejí dvě položky souboru a podtrhují tak pastorální atmosféru nahrávky záběhy na zasněženou krajinu okolo dřevěného srubu. Tato hudba míří k věčnosti.

Přidat komentář