Tata Bojs

K vánocům roku 1987 dostane Marek Huňát, tehdy žák 8. třídy základní školy, basovou kytaru. Se svým spolužákem Milanem Caisem se zavře do sklepa a bicí nemaje, mlátí do kýblů a lavóru. Caisův otec by syna viděl raději u kytary než u bicích, pořídí tedy kytaru. Tu ale kluci svěří Markovi Padevětovi z Céčka.
M.H.: ,My jsme s Milanem chodili na chemický praktika a on tam chodil i Mareček, byl z jiné třídy a nikdo si ho nevšímal. A tak jsme se ho ujali a začali s ním kamarádit.ʻ
Kytaru posléze prodají, pořídí bicí z bazaru a nástroj si Mareček chvíli půjčuje. První vystoupení mají 29. 6. 1988, den před obdržením posledního vysvědčení ze základní školy.
M.H.: ,No, ale my vznikli už dávno předtím, už někdy ve třetí třídě. Třeba písničku Šagali šagáli jsme s Milanem vymysleli v páté třídě a máme k tomu i taneček.ʻ
Tedy už čtyři roky se na různých pódiích objevuje, želbohu velmi zřídka, hudební útvar TATA BOJS. Jejich vystoupení vřele doporučuji ke shlédnutí. Jsou cosi jako kostky ledu v teplém drinku. Tři kluci na pódiu předvedou s naprostou samozřejmostí to, co jakž takž nazkoušeli a vy se skvěle bavíte. Nadhled, výstižná zkratka a fraškovitost jednotlivých skladeb i průvodního slova je ohromně osvěžující. Bezelstnost až naivita odzbrojující.

Když jsem vás viděla před dvěma lety naposledy, vyvedli jste mě z míry písničkami o frontě ve školní jídelně a o tom, jak jste dostali občanský průkaz. Ted‘ je vám 17–18 let. Písničky o lásce z autobusu nebo ta pro Klause o pásku a kšandách jsou stejně bezprostřední jako ty předtím. Kdo to všechno vymýšlí?
M.H. (Mardoša): Hudbu většinou já nebo Mareček. Já vymyslím motiv na basu, kytarista na kytaru a pak to ladíme k sobě, každej něco vymyslí a pak na to koukáme, jestli se to tam hodí. Některý texty píšu já, některý máme od našich kamarádů, některý jsou převzatý. Třeba Bába – to jsou dvě říkanky z knihy Josefa Lady Dětem, který k sobě šly rytmicky. Texty doupravuji s Milanem.

A co vaše průvodní slovo, vtipy a veršíky?
M.C.: To si Mardoša vymejšlí na místě, to je improvizace. Někdy se to povede, že se to líbí i mně. Jindy je to horší. To záleží na lidech, na atmosféře.
M.H.: Vtipy á básničky mám většinou vymyšlený a píšeme si i pořadí, jak co půjde za sebou. Máme i pohybový scénky kdy, co, jak uděláme a řekneme. Jenže, když to říkám poněkolikátý, tak se do toho někdy hrozně zamotám.

Oba máte na krku točítko od telefonu, je použito i v nadpisu na obalu vaší kazety. Co to znamená?
M.H. : My jsme 28. 6. 1990 založili Klub přátel telefonů – KPT. Náš kamarád byl na praxi v jednom podniku, kde to vyhazovali, a tak nám toho přinesl celou tašku. Nevěděli jsme, co s tím, tak jsme to zařadili do vybavení na koncerty. Pak nás napadlo, že bychom to mohli nosit všichni, a to muselo mít nějakej důvod, tak jsme založili KPT. Začali jsme přibírat další členy, podmínkou je, aby nás znali všechny tři. To vyřeší tak, že se s námi jednoduše seznámí. Ten točník můžou nosit třeba pod svetrem, ale musí ho nosit. Pak je ještě KP KPT – to je Klub přátel Klubu přátel telefonu. Ti musí taky znát zakládající členy, ale už to nemusí nosit pořád, to je jejich výhoda, ale už jsou v takovým volnějším sdružení.

Proč to musíte nosit, když to nemusí být vidět?
M.C.: Máme dobrej pocit. Oni se nás všichni hloupě ptaj.

To je mucholapka na blbý lidi?
M.C.: Ono to v podstatě žádnej velkej smysl nemá, ale hezky nás to spolčuje.

Proč tak málo hrajete?
M.C.: My si nic moc nesháníme. Máme nabídky koncert od koncertu. Vyhovuje nám to. Je to pro nás potom větší událost. Víc se na koncerty těšíme a připravujeme a nejsou potom úplně stejný. A teď je to špatný i se zkoušením. Jsme všichni ve čtvrťáku a připravujeme se na přijímačky na další školy.

V jakém hrajete obsazení, co děláte, co posloucháte?
M.H.: Já chodím do Panský, tam je střední průmyslovka sdělovací techniky, možná se zkusím přihlásit na nějakou vysokou školu. Hraju na basu. Poslouchám spíš takovou starší muziku – T. Rex, Iggy Pop, Patti Smith, D. Bowie, Lou Reed, Clash. Od nás Hudba Praha, Garáž a tak.
M.C.: Hraju na bicí. Teď chodím na Střední odbornou školu výtvarnou, připravuju se na zkoušky na Akademii, na sochařinu k profesoru Demartinimu. Posloucháme všichni podobnou muziku, snad ještě Talking Heads, Pixies.
Marek Padevět chodí na strojní průmyslovku, prý chce na Ježkárnu dělat kytaru. Poslouchá totéž, ale ze všech nejraději má Police.

Z našeho rozhovoru i z vašich vystoupení čiší bezstarostnost, jakoby bezeIstnost, naivita, obzvlášť Mardoša má image pětiletého dítěte. Lidi se tím zatím výborně baví. Na koncertech se dusí smíchy. Ale co dál? Bojím se, že přicházíte do věku, kdy by to mohlo vypadat divně. Prozatím je váš projev fantasticky osvěžující, po dlouhé době nemusím koukat na studený, ani náhodou nezúčastněný ksichty, přetékající sebedůvěrou. Máte plán, jak to pojmete v příštím století?
M.C.: Já myslím, že tyhlety pakárny budeme dělat i v padesáti.
M.H.: Teď bude takový krizový období, kdy nám bude takovejch 20, 30, 40, ale až nám bude 50, 60, 70, tak už to bude zase roztomilý a bude to zase sranda.
M.C.: Až se lidi přestanou smát, tak se nad sebou zamyslíme.

Takže děkuji, že jste si na mě udělali čas.
M.C., M.H.: My ti taky děkujeme, že sis na nás udělala čas.

Přidat komentář