Je řada žánrů, které fungují, vyvíjejí se, ale vše probíhá v jakémsi mediálním přítmí. Jedním z těchto žánrů je neofolk. Většina posluchačů si vybaví jména jako Death In June, Sol Invictus nebo Current 93. Kdo ale reprezentuje žánr dnes, tedy pokud vůbec někdo? Těch kapel a projektů je relativně hodně a jednou z nejdůležitějších formací skandinávského poloostrova minulých let byla finská sebranka Tenhi. Minulý čas už naštěstí není aktuální, protože máme aktuálně co do činění s novým albem formace. Více než dekádu jsme ale museli čekat na pokračování příběhu, který Tyko Saarikko rozepsal se svými spolupracovníky v roce 1996. Šesté album Valkama, jehož název bychom mohli přeložit jako „přístav“ nebo „úkryt“, začali Finové původně vyprávět o cestě, která byla míněna jako putování z hořící, válkou zničené vesnice a přechodu temné vody na ostrov mrtvých. Ostrov se ve finském folkloru nazývá Verisurma („místo pro ty, kteří utrpěli krvavou smrt“), kde přebývají ti, kteří zemřeli ve válce nebo byli zabiti ostřím a navždy prolévali krev na jeho pobřeží. Během deseti let, kdy Tenhi pracovali na albu, naše realita začala krvácet do onoho světa novými konflikty a válkami. Rok od roku muzikanti cítili, že se jejich příběh stává stále reálnějším, až dospěli k bodu, kdy se rozhodli změnit kurz. Ačkoli jsou ozvěny původního díla stále slyšitelné, album nyní působí harmoničtěji, více klidně, prosvětleněji. Cesta z tohoto světa na „druhý břeh“ je abstraktnější, vyrovnanější, přitom stále překračuje temné vody. Už s více než desetiminutovým otvírákem Saattue můžeme vzpomenout díky silně orchestrálnímu charakteru na kolegy Of The Wand And The Moon. Jiné, niternější skladby (Kesävihanta nebo Rannankukka), postavené primárně na akustické kytaře a vokálech, vedou až kamsi k jemnějším polohám Current 93. Žádné paranské berličky, žádné neoklasické koketérie. Valkama je zkrátka zralé album v tom nejlepším slova smyslu.