Territory Band – COMPANY SWITCH (OkkaDisk, 2005, 46:12 + 41:08)

nos_na_nosice2Moderní big bandy si nenotují na jedné rovině: jsou značně odlišné, třebaže těží z obdobných inspiračních zdrojů. To samozřejmě souvisí s obsazením, protože skrumáž různorodých hudebníků s různými nástroji, s odlišným zázemím a s jinak akcentovaným temperamentem vykoná své. Ovšem nesmíme zapomenout na lídra: ten udává tón, volí skladby a většinou i jejich aranžmá, volí složení skupiny, a tím určuje i celkové vyznění. U dvojalba COMPANY SWITCH (OkkaDisk, 2005, 46:12 + 41:08), které je už čtvrtým elaborátem jedenáctičlenného orchestru Territory Band, stojí v čele americký saxofonista a klarinetista Ken Vandermark. Territory Band provází už od prvního kompaktu (Transatlantic Bridge z roku 2001) přízeň kritiky. Právem – nasazení orchestru je zcela originální a jednolité právě ve své různorodosti. U čtyřky, která následovala po albech Atlas (2002) a Map Theory (2004) můžeme hned od počátku s překvapením sledovat, jak se Vandermark po noiseovém vstupu, připomínajícím spíše soubor Mimeo, dostává k velkokapelovému jazzovému zvuku, čímž ale proměna nekončí (jako u některých rockových kapel, které si obdobným vstupem chtějí zadělat na označení progresivní, leč po několika taktech sjedou do obvyklé kolovrátkovosti). V šesti Vandermarkových kompozicích se prolíná nostalgická něha s rozverností, sólistické eskapády s bigbandovým zhuštěním (nikoli ovšem v ustáleném sledu: sólová improvizace, orchestr, sólová improvizace, orchestr), jemné či méně jemné disharmonické pasáže a` la Sun Ra s orchestrální velebností, Ayler s Ellingtonem atd. Vandermark vlivy přiznává, snad se jimi i chlubí, jenomže originalita dnes už není pouze v objevování, nýbrž – a to převážně – v přeřazování a pospojování stávajících artefaktů, čímž vzniká něco nového, co může posluchače uzemnit. Sám Vandermark exceluje se saxofony a klarinety, jemu po boku tu však zcela vyrovnaně působí trumpetista Axel Dörner, trombonista Jeb Bishop, perkusista Paul Lytton zdvojený Paalem Nilssenem-Lovem, violoncellista Fred Lonberg Holm a další. Vandermark se netají tím, že své skladby píše (jako druhdy Ellington) svým spoluhráčům na tělo, že ctí jejich muzikální individualitu. Tak se například zmiňuje, že skladbou Killing Floor chtěl uvést nového člena souboru Lasseho Marhauga, který zvuk celého tělesa obohacuje a zesoučasňuje užitím elektroniky. Jako své ,konkurenty‘ zmiňuje Vandermark Chicago Tentet Petera Brötzmanna, New Orchestra Barryho Guye, ICP Orchestra Mishi Mengelberga (s ohlédnutím na Creative Orchestra Anthonyho Braxtona) a dává si řečnickou otázku, jak může obstát vedle těchto vynikajících a tak rozličných souborů. Odpověď je jasná: při čerpání z minulosti musí eliminovat jakékoli kodifikování, petrifikování ustálených postupů, jako je třeba nehybné dogma improvizace v totožném umístění. Naopak chce navázat na vývojovou linku od Armstronga či Ellingtona k Hanu Benninkovi a Evanu Parkerovi a pokračovat v ní, narušováním ,kalcifikace‘ většiny současné hudby vytvářet nové šance, nové parametry. A to je právě to, co činí z jeho Territory Bandu kapelu jednadvacátého století, kapelu, pohybující se mezi minulostí a budoucností, nabízející pro současnost postuláty, kterými ve svém čase proslul třeba Berlin Contemporary Jazz Orchestra nebo The London Jazz Composers Orchestra. Sám Vandermark nesnáší klišé o neustálém pokroku a pro sebe je nahrazuje pojmem tvůrčí inovace, což je přesně to, co nám jeho Territory Band přináší. S mnoha nečekanými momenty, které však ani náznakem nemají odér ,neposlouchatelnosti‘ a tím méně pak fádnosti

Přidat komentář