TESS PARKS: And Those Who Were Seen Dancing

Fuzz Club, 2022, 37:34

Zpěvačku a fotografku Tess Parks objevil před více než dekádou zakladatel legendárního vydavatelství Creation Records Alan McGee (Oasis, The Jesus and Mary Chain, My Bloody Valentine,…). V Londýně, kam odběhla z rodného Toronta, tak Kanaďanka dokončila nejen studia fotografie, ale natočila a vydala výborný debut Blood Hot. Už tehdy byla její hudba popisována jako „lo-fi alternativní hluky s hypnotickými vibracemi“, přeloženo do češtiny šlo o směs rock’n’rollu, lo-fi psychedelického rocku s příměsí klasického písničkářství a shoegaze. Tess zastřeným vokálem připomněla mytickou Hope Sandoval z Mazzy Star a hypnotizující kytarové riffy zase legendární psychedeliky Brian Jonestown Massacre, s jejichž frontmanem Antonem Newcombem se brzy spřáhla a nahrála dvě alba. Po devíti letech se Parks vrací na scénu s druhou sólovou deskou, které nám představuje její tvorbu v poněkud jiném světle. Už není tak rázná, o to více buduje narkotizující atmosféru postavenou na opakujících se riffech a vemlouvavém vokálu autorky. Ten se opět přelévá přes jednoduché, ale elegantní a efektní klavírní linky, které mohou připomenout tvorbu Spaceman 3 nebo raných Spiritualized s řadou úkroků stranou. Happy Birthday Forever působí svou přímočarostí jako náhlé parsky pronikající mlžné mraky, další změnou je občasná výměna kláves za akustickou nebo elektrickou kytaru, kdy přijdou na mysl reminiscence směrem Primal Scream nebo Jesus & Mary Chain. Není divu, že album vychází u vydavatelství, které nedávno rozeběhlo se skotskými noisovými rebely spolupráci. Nová deska Tess Parks nepracuje se širokou paletou výrazových prostředků, což někteří recenzenti albu vyčítají. Já musím přiznat, že mírně variovaný minimalismus, tu s bluesovými, tu soulovými nebo psychedelickými nuancemi mě naopak dokáže svou neústupností lapit do svých tenat a vypustit se závěrečnou Saint Michael v jakémsi vnitřním bezčasí. A to je v dnešní době náporu tisíců vjemů nutné brát jako poklonu.

Přidat komentář