The Cookers, 9. 4. 2015, Divadlo U hasičů, Praha

V rámci dvacetiletí festivalu Jazz Meets World se podařilo do Prahy přivézt neuvěřitelnou sestavu legend černošského jazzu, která si v duchu své hudby zcela oprávněně a postaru říká The Cookers. U hasičů se představili v nepatrně obměněné sestavě proti loňské nahrávce Time And Time Again (Motema). Informovat o kariérách protagonistů by bylo na samostatný článek – obsáhl by historii progresivních proudů hard bopu, jeho doteky free jazzu a podíl na jazzrockové fúzi. Kapelník a tenorsaxofonista Billy Harper (1943) působil v R & B skupinách, u G. Evanse, A. Blakeyho, v T. Jones-M. Lewis Orchestra, s L. Morganem, je hudebním pedagogem a vychází z Coltranea i Rollinse. Pianista George Cables (1944) ve dvaceti hrál v bandu s B. Cobhamem či L. Whitem, od devětašedesátého jezdil se S. Rollinsem, roce 1977 si ho vzal k sobě D. Gordon, nahrává desky v triu i sólově, na albech Concert in New York a Senorita de Aranjuez s ním na basu hraje J. Mráz. Kontrabasista Cecil McBee (1935) v šedesátých letech hrál s J. McLeanem, W. Shorterem, A. Coltraneovou, v roce 1965 byl u M. Davise, byl členem slavné sestavy kvarteta Ch. Lloyda, hraje na všech čtyřech jeho LP z roku 1966 (na pražském koncertě roku 1967 už hrál Ron McClure), basuje v Lovanově Saxophone Summitu. Bubeník Billy Hart (1940) si z Mrázem také zahrál – na Bishopově albu The Trio (1978), dnes nahrává s kvartetem, v němž má saxofonistu M.Turnera, ze zlaté éry jazzrocku jej najdeme na třech albech Davisových a čtyřech Hancockových. V letech 1993–96 a 2002 působil s Lloydem. Tuto úctyhodnou partu rovnocenně doplňovali trumpetista „fergusonovsky“ průrazného zvuku David Weis (1964), jediný „bělouš“, jinak zakladatel The New Jazz Composers Octetu, a Jaleel Shaw (1978), vítěz ankety kritiků Down Beatu v kategorii vycházejících talentů mezi altsaxofonisty roku 2014. Kapela je charakteristická zvukovým atakem souhry obou saxofonistů s trubkou, při němž se současně odehrává simultánní volná improvizace. Dále bubenický gejzír – spíše by se dalo říci setrvalé sólo – Billyho Harta, s často se měnící dynamikou, kdy ale i ve zdánlivě klidnějších pasážích provádí neuvěřitelná technická kouzla; celkově jeho hru s The Cookers lze označit jako výbušnou, dost kontrastující s tím, jak se projevuje například na albech Lloydových nebo na svém posledním One Is The Other (2014). Svědčí to o jeho citu pro skladby rozdílných nálad a autorů různé přirozenosti. A také jsou zde další dva mimořádní sólisté na své nástroje – Cecil McBee a George Cables, kultivovaní, nápadití, strhující. The Cookers důrazně připomínají úlohu hard bopu pro jazzovou scénu. Je to hudba, s níž černošští muzikanti obnovovali v padesátých letech se přetrhávající spojení se svými africkými hudebními podněty. Hudba s všudypřítomným vlivem blues a spirituality na jedné straně, na druhé provokující určitou muzikální drsností, v níž má atonalita přirozenou funkci. Hrají energicky, s nadhledem zkušených muzikantů a viditelně také sobě pro radost. Nevelký sál vyprodán nebyl.

Přidat komentář