THE CRIBS: Selling A Vibe

Která britská kytarovka se může honosit vizitkou, že natočili devět řadovek a všechny jsou více než nadprůměrné? Bratři Jarmanovi nikdy nepatřili k těm, kdo by potřebovali měnit tvář podle trendů. Parta z průmyslového severu Anglie, se kterou to první roky táhl i sám Johnny Marr z The Smiths, si drží pozici outsiderů, kteří si vystačí s vlastní indierockovou estetikou. Jejich špinavé kytary, lehce rozhárané tempo a melodie zní, jako by vznikly mezi zkouškou a posledním vlakem domů. Po několikaleté pauze se The Cribs vracejí s deskou, která nepůsobí jako comebackové gesto, spíš jako přirozené pokračování cesty, na které se trio pohybuje už dvě dekády. Selling A Vibe je překvapivě kompaktní a civilní nahrávka. Místo garážového chaosu pět let starého předchůdce s DIY duchem přichází větší důraz na samotnou písničku. Produkce v rukou spíše popového producenta Patricka Wimberlyho (v poslední době například MGMT, Kid Cudi nebo Ellie Goulding) nechává skladby dýchat, kytary nejsou jen zdí hluku, ale kreslí melodické linky a drobné detaily, které se vyjevují až při opakovaném poslechu. Rytmika zůstává nervní, místy až punkově úsečná, zároveň se ale do zvuku vkrádá měkkost a lehká melancholie, jako by kapela poprvé připustila i křehkost. Texty se točí kolem vyhoření, stárnutí a potřeby zůstat věrný sám sobě. Nejde o velká gesta, spíš o drobné každodenní pochybnosti, které se vrství mezi refrény. Nejlépe to funguje ve chvílích, kdy se syrová energie potká s téměř popovou chytlavostí – tehdy The Cribs připomenou, že silná melodie může mít stejnou váhu jako jakýkoli hluk. Album nepřináší revoluci ani zásadní obrat. Spíš potvrzuje, že kapela dozrála do polohy, kde už nemusí nic dokazovat. Selling A Vibe působí jako soustředěná, vycizelovaná kolekce, která se nevnucuje, ale postupně se v posluchači zabydlí. A právě v té nenápadnosti tkví její síla.