Kytarista Blur Graham Coxon a bývalá členka Pipettes Rose Elinor Dougall nejsou standardním hudebním párem, ale možná i díky tomu je jejich spolupráce jako The Waeve o to zajímavější. V loňském roce vpadli na scénu bezejmennou prvotinou, která se nakonec probojovala na konci roku do seznamu sta nejlepších desek roku 2023. Není divu, že úspěchem povzbuzené duo kuje železo, dokud je žhavé. Zatímco debut byl obezřetným lovcem z volné přírody, novinka je suverénním dravcem z hlučného města, kterého jen tak něco nevyruší. Naopak osvětlen neony metropole si jde suverénně za svým úlovkem. V případě The Waeve tuto změnu charakterizují hlučnější elektrické kytary, zrychlený tep většiny skladeb první poloviny a ještě zásadnější zapojení kláves a elektroniky, které například Moth To The Flame dá až novovlnně synthpopový nádech. V řadě skladeb se jasně projeví, že materiál vychází z rukou jednoho z hybných mozků britpopových velikánů. Pomalejší I Belong To s výrazným vstupem violoncella a následným kaleidoskopem dalších instrumentů, nebo naopak rockově hlučnější Broken Boys, by mohly být z fleku součástí jakékoliv novější desky Blur. Výbornou protiváhou adrenalinem napumpované první poloviny kolekce, je naopak k akustice přimknutá druhá část City Lights, kde jsou vznešené Song For Eliza a Girl Of The Endless Night částečně postaveny na lince mandolíny a smyčcích a hned v následující, pomalu se rozvíjející Druantia, dominuje táhlý zpěv obou protagonistů, nekonečné varhanní kolečko a zhušťující se šlehy saxofonové sekce. To vše navíc v druhé polovině podpoří vpravdě masivní orchestrální aranžmá. Pro Coxona typicky tekuté, melodické vedení písní, nepředvídatelná a nekonvenční aranžmá, a především Grahamova schopnost propojit různé styly a tóny do funkčního celku, povyšuje i druhou řadovou desku The Waeve nad písničkářský standard. Navíc v Rose Elinor Dougall se zdá, že našel hudebního partnera, který ho vede novými směry – a do nových výšin.