Ambientní univerzál Tim Hecker se na hudební scéně pohybuje téměř tři dekády. Není divu, že jeho výrazně imaginativní hudba láká filmaře. A právě skladby, které byly primárně napsané a určené k podpoře pohyblivých obrázků (například Infinity Pool, The North Water, Luzifer nebo La Tour), zaplnily letošní kolekci Shards. Jako by nám chtěl kanadský skladatel na ploše půlhodiny ukázat šíři svého rukopisu. Strašidelný otvírák Heaven Will Come nám nastavuje tradiční autorovu tvář, lavírující mezi hlukovými orgiemi a výrazně přístupnějšími, melodičtějšími oblastmi. To hned následující Morning je postavená na minimalistické, klavírně neoklasické lince, kterou pouze na závěr naruší analogově intenzivní hluky. Následující Monotone 3 je kombinací přírodně rytmických samplů, linek tradičních nástrojů a táhlých, hlukových ploch připomínající rané nahrávky Lustmorda. Icesynth už svým názvem napovídá, že zde Hecker využil výrazné syntetické zvuky. To pátá položka nás vrací někam mezi varhany vyplněný chrámový prostor a koncertní sál v duchu Maxe Richtera, zatímco Joyride Alternative je ušpiněnou syntetickou impresí s výraznou sekvencerovou linkou jak od Tangerine Dream. Závěrečná Sunset Key Melt je nejpropracovanější skladbou, částečná syntéza předchozích hudebních postupů, která nás obloukem vrací na začátek hudební stezky kolekce. Z popisu by se mohlo zdát, že Tim Hecker na desku naházel halabala skladby, které zůstaly po letech bezprizorní na dně šuplíku (viz podobně rozházená grafika obalu kolekce). Není to ale pravda. Heckerova výrazně emocionální hudba nikdy neopisuje ze žánrových příruček. I když se vydává různými směry, vždy v ní najdeme autorův, tu jasněji prosvítající, tu zastřenější otisk. Komplexní a výrazně obrazotvorný. Pokud se vám doposavad hudebně potemnělý, bezeslovný svět Tima Heckera vyhýbal, a vy byste si o něm udělali rámcovou představu, pak letošní album Shards do něj není špatnou vstupní branou.