Tolkiena už nehledáme

Hudební skupiny AKU AKUBlahobeat mají mnoho společného. Svou činnost začaly už před rokem 1989, Blahobeat tehdy ještě jako Beatové družstvo Sokolov. A to v prostředí českého undergroundu, ostatně jejich texty by stejně žádná přehrávková komise neschválila. Takže nejen, že se potkávaly na stejných „pódiích“, což byly nějčastěji vesnické hospodské sály daleko od bdělého policejního oka, a/nebo stodola někde uprostřed polí. Stejný osud je provázel i v dalších letech.
tolkienaKolem roku 1995 skončili s koncertováním, aby se před časem znovu objevili, v podstatě ve stejné sestavě a se stejným hudebním rukopisem, s jakým nás kdysi „opustili“. AKU AKU s pověstí jedněch z nejzručnějších instrumentalistů, ne nadarmo se jim přezdívalo „King Crimson českého undergroundu“. Blahobeat zase s přímočarým, dobře zahraným ryčným bigbítem, a co píseň, to „protestsong“. Expresivní zpěv je pak jakýmsi trademarkem obou souborů. V současné době jim vychází i nová CD (v případě AKU AKU čtvrtý zářez, nazvaný Tanec loutek, Blahobeat debutuje, ale zato zároveň vychází CD s archivními nahrávkami Beatového družstva Sokolov, vše na značce Guerilla Records). Společné křty proběhnou v pátek 25. 9. v Lounech (na Bahně) a v sobotu 26. 9. v pražské Malostranské besedě. Zajímal mě jejich pohled na minulost i na zákulisí jejich návratu, a proto vznikl – v červenci v Rankovicích, na Koljově festivalu „ve stodole na konci světa“ – tento dvojrozhovor. Za AKU AKU odpovídal Luděk Zedník (basová kytara, zpěv) a za Blahobeat Mirek Balatka (basová kytara, zpěv).

Hráli jste ještě před rokem 1989. Jak na ty časy a zejména na koncerty vzpomínáte?
Luděk: Hrajeme od jara 1987 – těch koncertů nebylo moc, ale všechny stály za to. Časy byly pro underground „skvělé“ a lepší už to nebude.
Mirek: Byla to svým způsobem prdel. Karty byly jasně rozdaný a každej věděl, na který stojí straně. Na koncertech to byl vždycky trochu adrenalin, nevěděli jsme, jestli stihneme zahrát dřív, než přijedou benga. Někdy jsme pořádně ani nevěděli, kam jedeme. Měli jsme třeba schůzku v určitej čas na nádraží, kam přišel někdo, kdo věděl a řekl nám, kam si koupit lístky a jelo se a pak pěšky šlo kamsi do vsi, kde byl pronajatej sál většinou jako na svatbu, zkrátka pro uzavřenou společnost. Někdy se povedlo, že se to odehrálo celý, ale to byly spíš výjimky. tolkiena_2Pamatuju si třeba na jedno hraní v Sokolově na Ovčárně někdy v roce 1988, kde hrálo několik kapel. My už jsme měli odehráno a během vystoupení Odvážných srdcí vylezl na podium Hroch, kterej to organizoval a zařval do mikrofonu: „Přiletěl velkej hnusnej zelenej drak a kdo neuteče, toho sežere!“ To byl celkem jasnej signál, že už přijeli benga a Petr Trpák, kterej hrál tenkrát u Srdcí na saxofon mi pak vyprávěl, že než si složil ságo rychle do kufru, tak se celej zaplněnej sál během minuty vyprázdnil a všichni byli pryč. Dával u piva vždycky k dobru, jakej to byl neskutečnej fofr a jak jsme my na západě neskutečně rychlý… Skákalo se ven z oken, tenhle sál byl naštěstí v přízemí, u vchodu už čekali policajti se psama. A tak podobně.

Začátkem devadesátých let jste měli poměrně dlouhou pauzu. Od kdy do kdy a proč?
Luděk: Po roce 1989 jsme hráli dost, bylo to logické pokračování započaté cesty. Pomalu se ale začalo smrákat. Na přelomu let 1994/95 byl konec, nevěděli jsme, jak dál.
Mirek: Hráli jsme ještě do roku 1995, pak se Beatový
družstvo rozpadlo. No a pak jsme se sešli s Martinem z BDS v kapele Blahostroj, kterým odešel basák a kde hrál Franta Kreysa a Irena Reichlová z Luncheonbeatu – no a vznikl Blahobeat. Pak přišel i Jirka Konečný a bylo to. A proč? Protože se nám tak nějak chtělo…

Co vás přimělo začít znova hrát?
Luděk: Bubeníkova nehoda. Zavolala nám jeho manželka – a to po 13 letech! Že Láďa je v nemocnici a chce nás vidět. Měl tříštivé zlomeniny obou nohou. A jak jsme tam tak stáli u postele, řekli jsme spíš z legrace, že je čas začít znova. Pak jsme do toho po dalším půlroce šli.

Jak se změnil – pokud vůbec – postupem doby hudebně a textově váš repertoár?
Luděk: Pokračujeme kontinuálně v tvorbě vlastních věcí.
A jak napsal někdo chytřejší přede mnou „Každý muzikant vlastně skládá pořád tu samou píseň“, a to je i náš případ. Včlenili jsme do hudby samozřejmě samply a elektroniku, to nás lákalo, ale píseň je pořád tatáž. Textově – zase už koukáme kolem sebe a nehledáme Tolkieny, jak bylo naše poslední období…
Mirek: Náš repertoár se moc nezměnil. Oprašujeme většinou
starý věci Beatovýho družstva a Luncheonbeatu, víceméně fungujeme jako jakejsi „revival“ sebe sama, ale ty starý fláky nás nějak baví hrát. Ale hrajeme je trochu jinak než tenkrát, jsou to takový coververze.

Můžete srovnat publikum a podmínky koncertování tehdy a dnes?
Luděk: Pořád dobrý. Že vůbec ještě dokážou poslouchat – jsou výborný! Podmínky koncertování jsou totálně rozdílný. Aparatury a to všechno kolem udělalo velkej skok kupředu. Místa koncertů jsou dopředu známá, jede se najisto a v podstatě se nic nemůže stát.
Mirek: Publikum je víceméně pořád stejný, většinou pamětníci starých časů, známí a kamarádi. I když občas vidíme mezi publikem lidi, který starý časy určitě nepamatujou. A podmínky jsou diametrálně odlišný od toho, co bylo za bolševika. Benga už zaplaťpánbůh nejezdí, a když si vzpomenu, přes jaký aparatury jsme tenkrát hráli… Ale atmosféra je poslední dobou někdy podobná, mám občas pocit, že se to teď všechno kolem nás v Čechách sune kamsi zvláštní smyčkou zpátky. Nemám z toho dobrej pocit. Ze současnýho hradního pána, kterej je hlásnou troubou ruský propagandy, se mi zvedá kufr, ve vládě bejvalej estébák, kterej vlastní dva nejčtenější nebulvární deníky, ta současná šílená hysterie kolem uprchlíků, Rus na Krymu a Ukrajině…

Vychází vám nové CD. Co obsahuje?
tolkiena_3Luděk: Tvorba z posledních dvou let. Dvě převzaté věci, od
námi milovaných interpretů. Víc v bookletu CD, tak si ho kupte. Mirek: Převážně starý věci Beatovýho družstva a Luncheonbeatu, který dneska tvoří z většiny náš repertoár. Jako přídavek ještě naše verze Vočí od Garáže, kterou občas na koncertech hrajeme. Nahrávali jsme CD v podstatě naživo, základ jsme točili dohromady, aby to mělo šťávu a autentičnost, včetně chyb, který jsme tam nechali. Nejsme stroje a doufám, že se nám povedlo dostat na CD syrovej zvuk a atmosféru živých vystoupení, o to nám dost šlo.

Už nejste nejmladší kapely, co vás nutí pořád stát na pódiu?
Luděk: Je v nás pochopitelně jako v každém, kdo něco takového dělá, kus narcise, možná trochu té touhy po adrenalinu.
Mirek: Baví nás to. A snad i ty lidi pod pódiem.

„Vyrostli“ jste v undergroundu. Myslíte si, že underground stále ještě existuje?
Luděk: Je to společenství, které momentálně existuje jistě a pokud se bude vyvíjet vše normálně, zůstane tu napořád. Forma se ale bude měnit. To s sebou nesou společenské podmínky. Myslím, že vždycky bude existovat skupina lidí, která bude chtít žít mimo pravidla establishmentu, a tu pojem „underground“ zastřeší.
Mirek: Těžko říct, co je vlastně dneska v Čechách underground. Možná vzpomínka, možná pocit. Každopádně je to ale podle mě jiná cesta. A vždycky byla.

A na úplný závěr jedna „doplňující“ otázka pro AKU AKU. Měli jste období, kdy s vámi zpívala taková křehká dívčina, to jste i částečně změnili repertoár. Po jejím odchodu jste se vrátili do starých, dobrých vod. To bylo co?
Luděk: No jo, Sabina. Sabina Křováková. Objevili jsme ji v hostinci New Vyšehrad v Teplicích. V té době jsme neměli kapelu, a tak jsme s kytaristou Honzou natočili materiál speciálně pro ni, dokonce na něm hostoval i Radim Hladík, a myslím, že jsme byli všichni spokojeni. Když jsme pak obnovili Aku Aku, přišlo nám logický Sabinu zapojit. Vzali jsme nějaký materiál z jejího CD a postupně dodělávali nové věci. Je jasný, že tím kapela úplně změnila výraz, sice jsme ještě zahráli nějaký starý věci, ale šlo to jinam. Někteří lidé nám to vyčítali, ale nám se to líbilo. Sabina byla dobrá. Pak mi jednou zavolala, že se přihlásila do Superstar. A ona tu soutěž vyhrála. Pak už jsme ji nikdy neviděli. Asi to tak mělo být. Nevyčítáme jí to, touha po slávě a asi i jiné hudbě. Co naděláš…

Foto Věra Drápalová a archiv Guerilla Records

Hudební skupiny AKU AKU a Blahobeat

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář