Tony Buck: Černokněžník nebo žonglér nad bicími?

Tony Buck opět v Praze! Těm, kdo navštívili dnes již neexistující pražský klub Delta při Alternativě 2000, večerní seance asi nadlouho setrvala v paměti: vynikající exhibice australského bubeníka a perkusisty Tonyho Bucka, který tu s bezmezným elánem čaroval nad svou bicí soupravou, vyluzoval z ní zvuky skutečně ohromující a překvapivé. Bylo jasné, že tento hudebník bude mít i napříště dveře českých pódií otevřené. Tony Buck se narodil v roce 1962 v Sydney, kde vystudoval i hudební konzervatoř. Zprvu měl nejblíže k jazzové scéně, záhy si však osvojil osobní přístup k vlastnímu sebevyjádření, oscilující mezi jazzem, komorní hudbou, industriálem a rockem. Dokladem je jeho album Solo Live z roku 1994, na kterém vedle bicích nástrojů používá i ústrojného samplování, jež jeho projev zvukově obohacuje a ozvláštňuje. Je zřejmé, že se nechce spokojovat s pouhou bubenickou brilantností, ale že chce experimentovat, vyhledávat nové šance. Tyto vlastnosti ho předurčily k trojímu uplatnění: sólovému, skupinovému a sidemanskému. Jestliže sólová vystoupení můžeme charakterizovat jako výbušná, nervní, útočná, až úskočná, plná neočekávaných improvizačních zvratů, jako sideman je zcela chameleonský: dokáže se na jedné straně přizpůsobit vůdčímu partnerovi, na straně druhé mu zároveň alespoň do jisté míry podsouvat obohacení vlastními doplňky. Řečeno jasněji: nespokojí se přisouzenou rolí, vždycky k ní nějaké špílce nebo ,afekty‘ (jak čteme v anotaci na jednom kompaktu a není mi zcela jasné, zda to nemají být efekty a nejde tudíž o tiskovou chybu, ale ty afekty tu sedí i tak). Jeho chameleonství je ovšem vítané, a proto je o jeho účast na projektech zcela různých muzikantů nebývalý zájem. Najdeme ho tudíž na deskách, na kterých jsou podepsáni Jon Rose, Leonid Sojbelman, Greg Malcolm, Axel Dörner, Christian Fennesz, Ned Rothenberg a další, nebo soubory jako Ground Zero, Kletka Red, Exiles či Little Red Spiders, koncertoval však i s dalšími velikány, jako jsou John Zorn, Phil Minton. Tom Cora, Han Bennink, Wayne Horvitz, Nicolas Collins, Peter Brötzmann, Hans Reichel, Tenko, Shelley Hirsch, Cor Fuhler nebo konglo merace Palinckx, The Ex, Ne Zhdali. Zdánlivá kolize muskulárnosti a jemné harmoničnosti, zašifrovanosti a přímočarosti v jeho projevu není protikladná, neboť je Buck dovede zasnoubit na (ne)pomyslné třetí úrovni.
Nejvýznamnější jsou však formace, které sám založil nebo spoluzaložil, jako je Peril plus jeho mutace Astroperil a především Necks. Peril vznikl v Japonsku, kde Buck nějaký čas přebýval, nežli se usadil v Holandsku a potom v Německu, konkrétně v Berlíně, a jeho dalšími členy byli kytarista, samplista a hráč na gramofony Yoshihide Otomo, další bubeník Hideki Kato a kytarista Michael Sheridan a obě alba z poloviny devadesátých let svědčí o hardcorové zběsilosti, urputnosti a nahloučené zvukové melanži, která svou útočností byla i na Japonce dost neobvyklá. Přejmenovaný Astroperil už bytoval v Evropě a kromě ,pozůstalého‘ Bucka v něm účinkovali Němci basista Alex Nowitz a kytarista Kai Wolff (kteří s ním ostatně na zmíněné Alternativě 2000 vystoupili). Tady Buck ještě cílevědoměji usiluje o novou dynamiku, ,virtuální instrumentaci‘ za pomoci samplování. Živelnost už tu není bezbřehá, je cílevědomější (jediná deska Astroperilu vyšla v roce 1996).Přelom století Bucka spojuje se zatím nejdéle trvajícím (a téměř kultovním) projektem The Necks, který má na svém kontě patnáct vskutku výtečných kompaktů (od Piano Bass Drums z roku 1998 po Silverwater s vročením 2009) a jehož obsazení s pianistou Chrisem Abrahamsem (z Nového Zélandu) a s australským basistou Lloydem Swantonem zaručovalo jak umělecky vyrovnanou úroveň, tak vyústění v povlovnější charismatické, tajnosnubné, hypnotické a provokativně excitující dlouhé plochy, provazující v náročné ,jednoduchosti‘ odliky avantgardních, minimalistických, ambientních a jazzových postupů, z nichž vznikají nová teritoria (které trojice někdy označuje jako „trance jazz“, což považuji za poněkud zavádějící). Jejich improvizační umění je navýsost kompaktní, hledačské, leč neroztříštěné. Hráče totiž spojuje niterná meditativnost, emotivnost, neuspěchanost, s jakou navazují jeden na druhého, aby se zcela samovolně propojili, proto také zvládají téměř neznatelná proměňování repetitivních hudebních motivů či pasáží.

Po třech letech se australská kapela The Necks přihlásila s novým studiovým albem SILVERWATER (RéR
Megacorp, 2009, 67:15), které je pojmenováno podle industriálního předměstí Sydney. Jejich víceméně akustický minimalistický industriál, který dostal i přídomky jako post-jazz, post-rock či post-everything, je de facto transformován do lyričtější podoby. Je to vyklidněné dílo, které se nesnaží prvoplánově kritizovat toxikaci tohoto světa, ale plyne na vodách zmíněné stříbrné vody v ozdravujícím procesu.
Tony Buck zde předvádí své skvělé bubenické šarády, je úsečný i ornamentální a jako vždy velmi vstřícný
dalším nástrojům. Pianista a varhaník Chris Abrahams vytváří melodické linky a industriální zvuk občas podpoří preparací svého hlavního nástroje. Basista Lloyd Swanton pak v pravém slova smyslu tvrdí muziku. Oproti dřívějším albům tohoto souboru je zde znát výrazný posun k provzdušněné melodičnosti
a i repetitivní pasáže působí mnohem optimističtěji než jejich dávné temné opusy. Jediná skladba má svůj
organický tok plný nejrůznějších zákrut a slepých ramen, astrální dimenze i patřičný vývoj. Ale na druhou stranu je to cesta tam a zase zpátky. Nikoliv hudebně, ale existenciálně. Při poslechu se motáme v prapodivném časoprostoru  který je nám zároveň blízký i vzdálený, příjemný i nepříjemný. Je to suita o tom, jak se smiřujeme s danou situací a dokážeme vnímat dokonce i neblahé skutečnosti jako krásu. Ambient jazz je asi tou nejpřesnější škatulkou. Některé pasáže vás natolik ukonejší, že působí až podprahově, ale místy naopak cítíte nesmírnou excitaci. Petr Slabý

Hudební kritika Bucka uznává, což si můžeme doložit několika citáty. Brian Morton ve Wire nad Buckovým společným albem s klavíristkou Magdou Mayas tvrdí, že „každá vteřina je tady zajímavá“. Jochen Kleinhenz nad CD Perilu uvedl větu, kterou bychom mohli spíše vztáhnout na celistvější Buckova díla, totiž „že bychom zítřejší klasiky měli kupovat už dneska“. Louis Elfman označil vystoupení Necks v Los Angeles za „absolutní triumf“; dodal k tomu, že publikum, které napjatě sledovalo dvě a půl hodiny trvající dvě skladby (můžeme říci komprovizace), by s radostí vydrželo při této akci další dvouhodinovku. Současný [projekt]Transmit, se kterým Buck vystoupí na Alternativě 2010, se nicméně spíše navrací k nekompromisnosti a razanci předminulých seskupení. V jeho koncertní podobě se představí basista James Welburn, varhanistka a klavíristka Magda Mayas a další hráč na bicí Brendan Doughety, ovšem album tohoto projektu nahrával (s výjimkou basových záležitostí, o které se postaral David Stymes) sám včetně elektrické kytary a vokálu a čiší z něho právě ona živelnost a stylová promiskuita, na kterou jsme u Tonyho Bucka zvyklí. (Adam D. Mills charakterizoval [project] Transmit z roku 2009 jako „brilantní album vzrušujícího, drsného noiseového rocku“.) Ostatně tento perkusista se od obvyklého projevu svých kolegů odlišuje i vizuálně: připadá nám spíše jako zvukový alchymista, experimentátor, černokněžník. A ještě jeden pojem se bezděky vkrádá: černá magie. Ale také zvukové žonglérství.
Položíme-li si tedy otázku, kdo z bohaté škály soudobých perkusistů má nejblíže k avantgardnímu projevu, můžeme uvést více jmen; ale bez Tonyho Bucka se v tomto výčtu určitě neobejdeme.

Tony Buck představí svůj [projekt]TRANSMIT
27. 11. v divadle Archa
(Na Poříčí 26, Praha 1)