Anthony Braxton, jedna z nejvýznamnějších osobností soudobé hudby, se letos 4. června dožívá osmdesáti let. Jubileum zastihlo mistra uprostřed vytrvalé práce nad operním kolosem Trillium a pokračováním knižního cyklu Tri-Axing Writings. Před dvěma lety Braxton strávil nějaký čas v Praze, kde s Prague Music Performance Orchestra pod vedením Rolanda Dahindena nacvičil a premiérově uvedl novou část Trillia – Trillium X. Při té příležitosti jsem autora vyzpovídal pro internetový magazín His Voice (27. 9. 2023); citáty v tomto textu pocházejí z našeho tehdejšího povídání. Institut Prague Music Performance, který uvedení opery produkoval, vydává k autorovým osmdesátinám velkoryse koncipovaný box s dvěma čtyřdiskovými verzemi díla, živou nahrávkou z Prahy a studiovou z Darmstadtu, kde zaznělo ve stejném obsazení několik dní po pražské premiéře, 1. srpna 2023.
Trillium je Braxtonův stěžejní projekt, na němž pracuje již od osmdesátých let. Gigantické multimediální scénické dílo je zamýšleno jako cyklus šestatřiceti jednoaktových oper, seřazených do několika skupin označených odlišnými písmeny abecedy; z hlediska monumentálnosti a komplexnosti se řadí k Prstenu Richarda Wagnera, Světlu Karlheinze Stockhausena, Europerám Johna Cage, Dokonalým životům Roberta Ashleyho a Patrii R. Murraye Schafera. V době našeho rozhovoru měl Braxton zkomponovaných 23 dějství, k dnešnímu dni vyšly nahrávky čtyř setů – Trillium R (1991; 4 akty), Trillium E (1999; 4 akty), Trillium J (2009; 4 akty), k nimž teď přibylo Trillium X (2023; 4 akty). Prozradil mi, že nejdelší části svého veledíla má už víceméně hotové, což byl zčásti strategický záměr, začít právě jimi, aby se zvětšila šance, že své mnohaleté snažení dovede do úspěšného konce. Takže naděje, že se jednou dočkáme kompletního Trillia, je přes skladatelův pokročilý věk a ne právě nejlepší zdravotní stav velká.
Trillium je neodmyslitelné od jiného Braxtonova kolosu – filozoficko-poetického díla Tri-Axium Writings, jehož první díl vydalo loni v reedici newyorské Frog Peak Music (původně vyšlo v roce 1985 ve vydavatelství Synthesis Music a nízký náklad byl zanedlouho rozebrán). Opět jde o extrémně obsáhlé dílo, tentokrát teoretické. První svazek pozůstává ze tří částí (dohromady 521 strana), další dva třídílné svazky se autor teprve chystá napsat.
„Operní komplex Trillium vznikl jako výsledek transpozice filozofického systému mých Tri-Axium Writings do systémů komplexu Trillium. … Mé rané spisy, Tri-Axium Writings, byly pokusem ustanovit bázi pro filozofický diskurz, který jsem v mládí potřeboval, když jsem chtěl vybudovat základy, na nichž se snad dalo dále stavět. Šlo mi o transpozici Tri-Axium Writings na operní cyklus Trillium. Ten měl zahrnovat i nějaký vnitřní schematický systém, hledající důsledky postulátů z Tri-Centric Writings, jež bych pak vložil do perspektivního zorného pole vyprávění příběhů, a následně z tohoto úhlu vytvořil příběh, jenž bych mohl použít jako narativní strukturu pro operu nebo kratší kompozice. Chtěl jsem přijít na to, jak perspektivně uniknout ryze intelektuálnímu způsobu komponování. Hledal jsem něco, co by bylo emocionální a zároveň intelektuální, co by bylo nadpřirozené nebo alespoň transpoziční.“
Trans-slovník
Braxton ve své filozofii často pracuje s prefixem „trans-“; kromě „transpozice“ mluví o „trans-definici“, „transformaci“, „trans-informaci“ a „tranzici“ jako o konceptech, jež odkazují na univerzální (ve smyslu kosmického univerza) vztahy a procesy, odolávající binárním opozicím, jaké v reflexi světa a jeho fenoménů produkuje většina mytologických a filozofických systémů. Jsou to vlastně aktualizované pojmy, rozšířené ani ne tak sémanticky, jako spíš fenomenologicky. Vědomí, že označit něco pojmem ještě neznamená usouvztažnit to s jinými entitami či jevy. Proniknout do Braxtonova myšlenkového světa je stejně náročné jako pochopit algoritmy hudebních procesů, jež jeho mysl generuje. Komplexní polycentrické struktury, jaké jeho mnohaúrovňové kompoziční myšlení plodí, si žádají novou pojmotvorbu, což si mimořádný umělec velice dobře uvědomuje. Proto je sám reflektuje skrze zcela jedinečnou symboliku, verbálně v textech i graficky v názvech a partiturách svých skladeb.
Nadužívané „trans-“ v Braxtonově slovníku je důsledkem ambice vytvořit uspořádaný fungující systém, který na jedné straně dává celistvý nadkulturní smysl, na druhé však pozůstává z dynamických plánů, jež se vyjevují pouze v neustále se proměňujících a přeskupujících rekombinacích. Světotvorba Anthonyho Braxtona je sice závislá od narace jako antropologické konstanty, nedokáže však vytvořit univerzálně platný příběh, ačkoli se o to neustále pokouší. Právě v tom vězí základní princip jeho poetiky, možná právě proto mluví raději o „snovém prostoru“ (dream space), a ne syžetu či libretu. Ale marné snažení není selhání, jelikož nemožnost dosáhnout uzavřeného nebo konečného celku povyšuje kulminaci na estetický proces a posiluje autonomii dílčích příběhů (motivů, témat, refrénů atd.), mezi nimiž dochází k transverzálním propojením. Šíří reflexe, zdůrazňováním principů plurality, transverzálnosti a proměnlivosti a originálním pojmoslovím Braxtonovo myšlení konvenuje filozofickému dílu Gillese Deleuze a Félixe Guattariho, zejména jejich slavným spisům Tisíc plošin: Kapitalismus a schizofrenie (Mille Plateaux: Capitalisme et Schizophrénie, 1980). To však, na rozdíl od hudebníkova přeexponovaného spiritualismu, zůstává pevně ukotveno v materialismu. Anthony Braxton nachází inspiraci zcela jinde, hlavně však v nadčasovém humanismu a neochvějné víře ve tvůrčí potenciál lidstva.
Podobně jako je Deleuzova a Guattariho kniha členěna do „plošin“, ani Braxtonovy Tri-Axium Writings nemají tradiční kapitoly, nýbrž „úrovně“ (levels). Důvodem je jednak snaha autora reflektovat realitu z vícera uhlů pohledu, jednak pojednat lidskou tvořivost jako komplexní fenomén v archetypálním i globálním nárysu. Každý ze zkoumaných problémů je navíc nahlížen ze tří úrovní – dílčí, shrnující a kontextové (ve formě odpovědí na otázky). V prvních třech částech díla jsou v takovéto optice analyzovány světová, západní umělecká a trans-africká hudba, dále rozvinutí západní umělecké hudby (od druhé vídeňské školy přes Ivese, Varèse, Cowella, Partche, Messiaena, Bouleze, Stockhausena, Kagela a Cage), přechod (transition) černé estetiky ke kreativní hudbě (Thelonious Monk, Miles Davis, John Coltrane, Charles Mingus, Ornette Coleman, Cecil Taylor, Sun Ra, Albert Ayler, Eric Dolphy), bílá improvizovaná hudba, post-cageovské kontinuum (Christian Wolff, Sonic Arts Union, Max Neuhaus, Musica Elettronica Viva, La Monte Young, Terry Riley, Steve Reich, Philip Glass), a nakonec ve třetí části newyorské post-aylerovské hnutí (Archie Shepp, Marion Brown, Dave Burrell, Frank Wright, Sunny Murray, Milford Graves) a kontinuum Středozápadu a západního pobřeží (AACM, Detroit Artistsʼ Workshop, Black Artists Group of St. Louis, John Carter, Bobby Bradford, Horace Tapscott, Prince Lasha, Sonny Simmons, Barbara Donald, Rova Saxophone Quartet, James Newton, Vinnie Golia). Braxton zkoumá tento vývoj nejenom z hlediska hudebněteoretických a poetických ukazatelů zmíněných hudeb, ale všímá si též jejich sociálních a ekonomických determinantů a konsekvencí. Jeho optika je samozřejmě odlišná od pohledů hudební historiografie starého kontinentu, není deformována evropocentrickou asymetrií, přitom však nezapře respekt k evropské kompoziční avantgardě, uvědomujíce si její důležitost pro formování globalizované hudební kultury pozdější postmoderní situace.
Hra čísel
Název „Trillium“, odvozený z názvu
