Tujiko Noriko budu mít už asi navždy spojenou s boomem click’n’cut scény (pamatujete na první domácí net label Muteme?). Její introvertní, ale glitchovými lupanci poháněná hudba byla lákadlem na jeden z prvních koncertů tohoto druhu v České republice. Od té doby uběhly dvě dekády a hudba „japonské Björk“, jak byla tehdy Tujiko titulována, se proměnila podobně razantně jako tvorba islandské hvězdy. Navíc recenzovaná autorka se v poslední dekádě začala pohybovat více ve filmové oblasti. I z toho titulu doplnila prozatím poslední regulární řadovou desku My Ghost Comes Back z roku 2014 pouze dvěma soundtracky. S novou řadovou deskou přichází v případě Tujiko Noriko radikální ztišení. Nejen, že se na celé ploše nesetkáme s žádným rytmem, dlouhé pasáže desky se obejdou i bez vokálu samotné autorky. Jak si takové ztišení máme představit? Recenzent serveru Pitchfork zasazuje materiál alba na polovinu cesty mezi niterným ambientem Harolda Budda a rozpitou freakfolkovou písničkářskou zpověď Grouper. Sám bych pocitově území rozšířil o ambientní spády Davida Sylviana. První kolekce se ještě nehty tu a tam drží písničkové šablony. I tak ale nečekejme i v těch nejvíce strukturovaných položkách klasické střídání slok a refrénů, i když sama Tujiko v rozhovorech mluví o tom, že v základu je písničky před experimentálním kouzlením obsahují. Takto mluvíme o tichém dialogu kláves a šeptavého vokálu s drobnými a ještě rozmazanými vstupy saxofonu a eufonia. Ve skladbě Golden Dusk na druhém disku pak dostanou nečekanou příležitost i samply nic netušících dětí. Druhý disk, který obsahuje tři dlouhé kompozice, se na první poslech od toho prvního neliší. Pouze roztírá materiál, se kterým Noriko pracuje, do rozsáhlejších prostor. Už tak zpomalený tok hudby se ještě více zastavuje a blíží se tak k čistému ambientnímu bezčasí v duchu řady nahrávek Briana Ena. Pouze doplněný u šeptané melancholické texty. Crépuscule znamená ve francouzštině „soumrak“. Toto stmívání probíhá za absolutního bezvětří.