UNI v Londýně, část 3. – rastamani a další

Tradičním centrem přistěhovalců z karibské oblasti je západní Londýn. Proto také One Love Concert, pořádaný především na počest 98. výročí narození samotného Rase Tafariho neboli etiopského císaře Haile Selassie, se nemohl konat jinde, než na West London Sport Stadium – to už je takový okraj Londýna, že když z něj vyjdete, ocitnete se někde na louce. Slovo „především“ v minulé větě znamená, že koncert byl samozřejmě věnován i letošnímu nebožtíku č. 2 (hned za Morrisonem), králi reggae Bobu Marleymu. Během desetihodinového maratónu se tady v neděli 21. 7. představilo patnáct jmen, z nichž řada ve světě reggae skutečně hodně znamená: Earl 16, Ras Michael, Bob Andy, Junior Reid, Freddie McGregor, Gregory Isaacs, Culture, Israel Vibration aj. Z méně známých mě zaujala zpěvačka, která si říká Sha Sha. Ale vrcholem byli postmarleyovští Wailers na závěr. V životě jsem netušil, že uslyším všechny Marleyho pecky „live“ v tak věrném a přitom šťavnatě rockovém podání, žádná jamajská polka. Stadión plápolal červeno-žluto-zeleně, všude se vznášela oblaka čpavého dýmu z ganji a koncentrace i délka dreadlocků v přítomném čtyřicetitisícovém davu dosáhla jinde nevídaného maxima. Odevšad na vás koukal triumvirát Haile Selassie – Bob Marley – Marcus Garvey, doplněný dalšími černými hrdiny: Kingem, Malcolmem X, Bikem a Mandelou. Prodávala se všemožná západoindická jídla a pochutiny (na rozdíl od normálního bigbítu, kde dostanete maximálně tak pivo a hamburger), stánky byly přecpány T-shirts, plackami, revoluční levičáckou literaturou a jinými pitominami.
Vůbec je divné, že rastamanům a černým přistěhovalcům obecně nevadí tzv. africký socialismus, díky němuž vzal za své i třeba sám Haile Selassie. Ve svých „black culture shops“ s chutí prodávají knížky Fidela Castra nebo Angely Davisové, propagují sympatie k palestinským teroristům a černý rasismus – hesla „First woman – black woman“ a „Before any other culture there was black culture“ mně neznějí o nic liběji, než třeba „White power“. Všechno to silně připomíná „boj“ Slováků proti českému kolonialismu. Nudný a únavný je fakt, že v západních společnostech se menšiny neustále staví do role utiskovaných a ponižovaných, neustále za něco bojují – a český turista se jen diví: „Co se jim kruci vlasně děje?“ Týká se to třeba i homosexuálů, jejichž festivalu Pride 91 (údajně největšího v dějinách Velké Británie) jsem se také zúčastnil. Mezi cca 50 000 homosexuály a lesbičkami v oválu jiholondýnského Kennington Park překvapivě nechyběla militantní agresivita ve směru ke společnosti. Nechyběli tu také profesionální bojovníci za práva všeho a všech – od komunistů po Socialistickou dělnickou stranu – pilně distribuující své rozvratnické brožurky. Když se mně jeden z těchto zoufalců pokusil neúspěšně prodat časopis „Marxism 91“, udělal mně alespoň malé ideologické školení – byl docela dobře obeznámen s poměry ve střední Evropě. Dozvěděl jsem se tedy, že po smetení komunistů (kteří ostatně žádnými pravými komunisty nebyli, pouze znetvořili toto jinak dokonalé učení) nás čeká ještě druhá revoluce, která zatočí s prohnilým, ze Západu k nám importovaným kapitalismem. A pak se budeme teprve mít dobře. Odcházel jsem zbrocen studeným potem, brumlaje si něco o nezničitelné lidské blbosti. V duchu jsem se omlouval Margaret Thatcherové za všechny ty tupce, kteří ji ve svých textech nesčíslněkrát popravili či jinak zdeptali. Všem bych přál dvouletou povinnou stáž v husákovsko-jakešovském Československu.
Z těchto všech důvodů jsem si s uleh-čením přečetl článek černošského novináře Chenjerai Hove v nezávislém časopisu Index on censorship. Tvrdě tam zkritizoval systém strana-vláda, který právě teď vládne v Marleym oslavovaném (!) Zimbabwe. Snad to všem těm pseudorevolucionářům taky jednou dojde a nebudou k tomu potřebovat celých čtyřicet let.
Ale jinak – One Love Concert byl skvělej a na tom gay festivalu Pride 91 byla spousta hezkejch ženskejch (až na to, že to byli chlapi).

Přidat komentář