Vanda Kavková: Člověk by k sobě měl být krutý

Nebývá zvykem, abyste uslyšeli nahrávku vám zcela neznámé persony a ta vás nadchla natolik, že okamžitě toužíte zjistit, co je „za zrcadlem“. To se mi stalo při poslechu CD Vývar Vandy Kavkové, herečky a včelařky, která momentálně žije v Uherském Hradišti. Je ovšem také pravdou, že pokud má v týmu jména jako Ivan Manolov, Tomáš Šenkyřík nebo Mario Buzzi a vše posvětí svým producentským umem Tomáš Vtípil, některé dohady získávají jasnější obrysy.

 

Co tě k nahrání autorského alba vedlo?

Hudba pro mě byla vždycky důležitá. Jen jsem ji na určitou dobu z různých důvodů jaksi přestala slyšet. Celé to je výsledek řady životních, osobních i profesních peripetií, které mě potkaly v průběhu uplynulých deseti let. Není to pro mě debut v pravém slova smyslu. Je to spíš jakési hledání další formy, pokračování cesty, na kterou jsem se vydala, když jsem se z bídy pocitů toho, kdo čeká, až dostane práci, odvážila jenom pomyslet na to, že bych mohla být nejen interpretka závislá na něčí vůli, ale i autorka, která rozhoduje sama o sobě. Jinými slovy pro mě je to cesta ke svobodě. K tomuto albu jsem napsala texty a definovala asi to, jak a o čem bych chtěla začít zpívat. Nejúžasnější na tom celém je, že jsem začala zase slyšet, možná lépe řečeno, větřit hudbu. Jako bych v sobě objevila polozapomenuté podzemní jezero. A větřím, že někde v té průzračně čisté vodě, plují i moje vlastní tóny.

Tvoje texty jsou podle mě nejen výsostná poezie, ale i všech příkras zbavený pohled do ženského nitra.

Ve všem, co jsem kdy v životě dělala, bylo pro mě důležité to, co nazýváš „příkras zbavený“. Zjistila jsem, co k životu a k tvorbě potřebuju nejvíc. SVOBODU. Taky jsem si definovala, co bytostně nesnáším. Je to LEŽ. Skutečná tvorba, jakož i skutečně žitý život, jsou podle mě založeny na vztahu k pravdě. Pro mě je to vždy až jakási posvátná pouť k důstojnému ohledávání, nelítostnému rozsekání a následnému pojmenovávání toho, co skutečně cítím já nebo lidé, kteří jsou pro mě v tu danou chvíli inspirací.  Potkala jsem spoustu umělců, co tvořili a trápili se, protože museli dělat ústupky kvůli tomu, že se tím nebo oním živili. Cítila jsem umučené duše uměleckých šéfů, kteří museli plnit kasu. Já jsem se vědomě rozhodla z tohoto krásně ulhaného světa vystoupit. Získala jsem to nejcennější, SVOBODU. Platím za to jistým druhem samoty.

 

V „doslovu“ alba píšeš, že se jedná vlastně o dopisy. Dopisy komu, kam a proč?

Původně jsem nepsala písňové texty. To jsem si uvědomila, až jsem je dala přečíst mé přítelkyni a kolegyni Kristýně. U každého druhého textu se objevila poznámka Píseň! Zpívej! Už konečně! Původně jsem netušila, co vůbec píšu. Bylo to tehdy neuvěřitelné období. Drsný a zároveň tak hezky intenzivně prožitý čas. Budila jsem se čtyřikrát za noc a prostě musela psát. Ruka jela jak pila, ale slova se řítila tak strašně prudce, až jsem se tomu musela smát nahlas. Pracovně těm textům říkám Manželská korespondence a texty vlastně neustále doplňuju. Jen už to není takový hukot. To že píšu dopisy a komu, mně došlo taky postupně. Neřekla bych, že je to jen o manželství. Je to celé o skutečně závazném a vyvíjejícím se vztahu dvou, místy tří i více vzájemně propojených lidí. A nejde jen o můj vztah. Ale faktem asi je, že ve chvílích určitého pocitu osamění, hledám tímto způsobem někoho, kdo by porozuměl.

V „týmu“ máš řadu lidí z alternativní kultury, takže tě tahle tvář umění přitahovala? A jaká tě k ní dovedla cesta?

Proč člověk v patnácti radši než kamkoli vleze v Uherském Hradišti na Kraba nebo do Klubu Mír? Proč ve čtyřiadvaceti hltá slova herců z HaDivadla a za pár let vedle nich má tu čest stát na jevišti? Čemusi jde naproti. Jde za srdcem. A jsme taky zpátky u výše popsané potřeby pravdivosti. A potřeby svobody. Poté, co zažiješ koncert Filipa Topola anebo jsi přítomný jevištnímu bytí Jána Sedala, marně hledáš cestu do pelíšku nevědomosti. Byly a jsou určití lidé a místa, která mi přinášela a naštěstí ještě přináší takové krásně zvláštní chvění kolem pupku. To je moje cesta. Prostě začnu vibrovat.

Co jsi dělala předtím?

Deset let jsem hrála profesionálně divadlo. Ochomýtala jsem se kolem HaDivadla a Husy na provázku. Ale obor, co jsem na JAMU původně vystudovala, se jmenuje Divadlo a výchova. Taky jsem režírovala. A měla jsem to velké štěstí, že jsem potkala lidi, kteří mě inspirovali k tomu, abych zkusila dělat autorské divadlo. Po prvních zkušenostech, jsem si vlastně poprvé uvědomila, že je všechno nějak nakřivo a našišato a že se řítím neznámo kam, a hlavně že mi něco strašně chybí. Tehdy jsem ještě ale nejspíš neměla odvahu být k sobě tak hezky krutá jako jsem schopná dnes. A asi to byla i určitá forma lži. Našla jsem někoho, za koho jsem se schovala. Udělali jsme autorskou inscenaci o jazzové legendě Evě Olmerové. Což byl samozřejmě na jedné straně velký nesmysl. Kvůli mně. Na druhé straně počin, kvůli ní, Evě. Až Jana Koubková, se kterou jsem si psala, mně musela naznačit, že bych měla raději žít svůj život a zpívat svoje písničky. Mezitím jsem spáchala společenskou i profesní sebevraždu, odešla z Brna, začala žít na vesnici a založila rodinu a byla přesvědčená, že jsem s uměním skončila. Nakonec mi to stejně nedalo, založila jsem Nezávislou uměleckou platformu Plešatý králíček etablovanou v klubu Mír v Uherském Hradišti, kde jsem navázala tvorbu autorských inscenací a minulý rok jsem se s autorským pohádkovým příběhem vrátila aspoň jednou nohou i do HaDi.

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu