Nebývá zvykem, abyste uslyšeli nahrávku vám zcela neznámé persony a ta vás nadchla natolik, že okamžitě toužíte zjistit, co je „za zrcadlem“. To se mi stalo při poslechu CD Vývar Vandy Kavkové, herečky a včelařky, která momentálně žije v Uherském Hradišti. Je ovšem také pravdou, že pokud má v týmu jména jako Ivan Manolov, Tomáš Šenkyřík nebo Mario Buzzi a vše posvětí svým producentským umem Tomáš Vtípil, některé dohady získávají jasnější obrysy.
Co tě k nahrání autorského alba vedlo?
Hudba pro mě byla vždycky důležitá. Jen jsem ji na určitou dobu z různých důvodů jaksi přestala slyšet. Celé to je výsledek řady životních, osobních i profesních peripetií, které mě potkaly v průběhu uplynulých deseti let. Není to pro mě debut v pravém slova smyslu. Je to spíš jakési hledání další formy, pokračování cesty, na kterou jsem se vydala, když jsem se z bídy pocitů toho, kdo čeká, až dostane práci, odvážila jenom pomyslet na to, že bych mohla být nejen interpretka závislá na něčí vůli, ale i autorka, která rozhoduje sama o sobě. Jinými slovy pro mě je to cesta ke svobodě. K tomuto albu jsem napsala texty a definovala asi to, jak a o čem bych chtěla začít zpívat. Nejúžasnější na tom celém je, že jsem začala zase slyšet, možná lépe řečeno, větřit hudbu. Jako bych v sobě objevila polozapomenuté podzemní jezero. A větřím, že někde v té průzračně čisté vodě, plují i moje vlastní tóny.
Tvoje texty jsou podle mě nejen výsostná poezie, ale i všech příkras zbavený pohled do ženského nitra.
Ve všem, co jsem kdy v životě dělala, bylo pro mě důležité to, co nazýváš „příkras zbavený“. Zjistila jsem, co k životu a k tvorbě potřebuju nejvíc. SVOBODU. Taky jsem si definovala, co bytostně nesnáším. Je to LEŽ. Skutečná tvorba, jakož i skutečně žitý život, jsou podle mě založeny na vztahu k pravdě. Pro mě je to vždy až jakási posvátná pouť k důstojnému ohledávání, nelítostnému rozsekání a následnému pojmenovávání toho, co skutečně cítím já nebo lidé, kteří jsou pro mě v tu danou chvíli inspirací. Potkala jsem spoustu umělců, co tvořili a trápili se, protože museli dělat ústupky kvůli tomu, že se tím nebo oním živili. Cítila jsem umučené duše uměleckých šéfů, kteří museli plnit kasu. Já jsem se vědomě rozhodla z tohoto krásně ulhaného světa vystoupit. Získala jsem to nejcennější, SVOBODU. Platím za to jistým druhem samoty.
V „doslovu“ alba píšeš, že se jedná vlastně o dopisy. Dopisy komu, kam a proč?
Původně jsem nepsala písňové texty. To jsem si uvědomila, až jsem je dala přečíst mé přítelkyni a kolegyni Kristýně. U každého druhého textu se objevila poznámka Píseň! Zpívej! Už konečně! Původně jsem netušila, co vůbec píšu. Bylo to tehdy neuvěřitelné období. Drsný a zároveň tak hezky intenzivně prožitý čas. Budila jsem se čtyřikrát za noc a prostě musela psát. Ruka jela jak pila, ale slova se řítila tak strašně prudce, až jsem se tomu musela smát nahlas. Pracovně těm textům říkám Manželská korespondence a texty vlastně neustále doplňuju. Jen už to není takový hukot. To že píšu dopisy a komu, mně došlo taky postupně. Neřekla bych, že je to jen o manželství. Je to celé o skutečně závazném a vyvíjejícím se vztahu dvou, místy tří i více vzájemně propojených lidí. A nejde jen o můj vztah. Ale faktem asi je, že ve chvílích určitého pocitu osamění, hledám tímto způsobem někoho, kdo by porozuměl.
V „týmu“ máš řadu lidí z alternativní kultury, takže tě tahle tvář umění přitahovala? A jaká tě k ní dovedla cesta?
Proč člověk v patnácti radši než kamkoli vleze v Uherském Hradišti na Kraba nebo do Klubu Mír? Proč ve čtyřiadvaceti hltá slova herců z HaDivadla a za pár let vedle nich má tu čest stát na jevišti? Čemusi jde naproti. Jde za srdcem. A jsme taky zpátky u výše popsané potřeby pravdivosti. A potřeby svobody. Poté, co zažiješ koncert Filipa Topola anebo jsi přítomný jevištnímu bytí Jána Sedala, marně hledáš cestu do pelíšku nevědomosti. Byly a jsou určití lidé a místa, která mi přinášela a naštěstí ještě přináší takové krásně zvláštní chvění kolem pupku. To je moje cesta. Prostě začnu vibrovat.
