Vokalistka Ge-Suk Yeo a korejská hudební avantgarda na ART.CappuccinoNet.com

Všechno začalo fascinací operou – především operními díly italských a německých skladatelů. To způsobilo, že Ge-Suk Yeo se po studiu klasické hudby a zpěvu na státní univerzitě v Soulu (s diplomem Bachelor of Arts) a po krátkém angažmá u Soulské státní opery rozhodla, že si svůj další diplom vyslouží na vysoké umělecké škole v Berlíně. Nespokojila se s tím a pokračovala soukromým studiem belcanta u Celestiny Casapietry a dalších operních veličin v Berlíně a v Miláně. Otevírala se před ní dráha operní divy. 3_vokalistka_1A najednou přišel zkrat. Belcanto sice nebylo zapomenuto, ale stalo se pouze součástí zcela odlišné umělecké dráhy. Ge-Suk Yeo se překvapivě rozhodla, že se věnuje improvizaci, že ji zajímá avatgardní přístup k vokálnímu umění a že svá vystoupení propojí s vizuálním experimentováním.
S tím souviselo i rozhodnutí, že zůstane v Evropě. Usadila se v Hamburku a odtud zhruba od přelomu tisíciletí podniká svá hudební turné do celého světa – od Dánska přes Polsko do Litvy a USA, přičemž svoji rodnou zemi nejenom neopomíjí: právě tam uskutečňuje své nejzávažnější premiéry. Vystupovala například na Musik-Sommer 2001 a 2002 v Saarbrückenu, na Mezinárodním intuitivním koncertu v Kodani, na Operafonic Festivalu ve Štětíně, v newyorské Roulette atd.
Záhy se sblížila s kolegy obdobného ražení, především s newyorským freejazzovým improvizátorem, altsaxofonistou Blaisem Siwulou, s baltimorským kontrabasistou Vattelem Cherrym a s německým pianistou a elektronikem Hansem Schüttlerem, s nimiž založila soubor Syzygy (neplést s japonskou skupinou Syzygys, jejíž alba vyšla na Zornově Tzadiku).
Vedle této mezinárodní konstelace v roce 2003 se při korejském turné seznámila s pianistkou Miyeon a s perkusistou Je-Chun Parkem a uskutečnila s nimi projekt Sori Numgi – Sound Skipping. Miyeon a Park už předtím vystupovali jako improvizátorské duo a měli na svých kontech spolupráci s takovými hudebníky, jako je Yoshihide Otomo, Kazutoki Umezu, Gerry Hemingway nebo Günter Müller (to klavíristka) a Wadada Leo Smith, Gustavo Aguilar či Yumiko Tanaka (perkusista). Repertoár tohoto tria neopomíjel tradiční korejskou hudbu, transponoval ji však do souvislostí s evropskou klasickou modernou, free jazzem, avantgardou, ale i se zcizujícími prvky. Precizně to vyjádřil kritik Taruto Soejima, když doložil, že jde o „obdivuhodný příklad krystalizace západní kultury s asijskou mentalitou“.
Ge-Suk Yeo samozřejmě koncertuje i sólově. Typickým příkladem jejího projevu je cyklus sedmi zvukových básní Ilgob Sorigori, kdy vokalistka bazíruje na zvukomalebných slovech (korejských i německých) nebo slabikách, jež mají svůj rytmus a zvukovou barevnost, doprovází hlas jako instrument elektroakustickým hudebním doprovodem a videoprojekcemi. Spojuje totiž svůj hudební talent s talentem výtvarným (je i autorkou filmových vizuálních projektů). Přestože jde o improvizaci, není její sled nahodilý: zvukové smyčky navazují v určitém řádu jedna na druhou, až se v závěru navrátí k počátečnímu tématu, aby je variovaly na jiné rovině. Jde o jakousi vývojovou spirálu, která ovšem pokračuje v nikdy nekončícím procesu. Podobné pojetí má i koncertní provedení Five Sequences, věnované pěti elementům: vodě, ohni, zemi, kovu a dřevu a prostupování jejich energií.
K jejímu projevu je třeba připomenout, že skutečně nezapomněla na své operní počátky. Její ojedinělost je právě v tom, jak propojuje hlasovou dispozici klasické mezzosopranistky s experimentátorstvím, se zcizováním, proměňováním hlasových poloh a přístupů. Tak vyznívá i její projekt Electro Opera e-, kde s představitelem korejského undergroundu Byungjungem Kwonem osciluje mezi tradiční hudbou domoviny a jejími elektroakustickými proměnami, mezi klasickou operou a free jazzem.
3_vokalistka_2Aby utvrdila pozici korejské avantgardy v kontextu s Evropou, založila v Hamburku vlastní la-bel, pojmenovaný ART. CappuccinoNet.com (se znakem kávového hrníčku) a vydala na něm pět alb v jednotném bílém (kdybychom je chtěli reklamně doporučit, mohli bychom říci: v běloskvoucím) obalu s vlastním výtvarným doprovodem, jednoduchým, až kaligrafickým, ale přitažlivým. Z anotace na jedné z desek se dozvídáme, že původně šlo o spolupráci s korejskou značkou Sang-Joong- Ha Music, další kompakty však už mají jednoznačnou hamburskou domestikaci a vydavatelka na titulních stránkách neváhá označit jejich stylové pojetí.
DALBUKKI je sólové album, na kterém vokalistka v až surrealistických transformacích prezentuje své znázornění korejských pohádek, přičemž svým hlasem (mluvením i zpěvem) elektroakusticky manipuluje. Tím náměty dostávají jistou přízračnost, ale i průzračnost, až absurdní humornost, ale i fantasmagoričnost. Obdobně v nejdelším příspěvku alba, pojmenovaném Time Sculptures, zkoumá fenomén času, rychlostní diferencovanosti a vlastního hlasového spektra, pojímaného jako cosi, co nazýváme zvukovým sochařstvím.
A právě toto zvukové sochařství je jednoznačnou náplní druhého CD White Room, které Ge-Suk Yeo nahrála v hamburské výstavní síni Bílý pokoj společně s expresivním, zároveň však až jímavě melodickým německým violoncellistou Wittwulfem Y Malikem. Dialog této dvojice nabízí celou škálu přístupů od něžnosti k extravaganci, což vokalistka násobí v některých pasážích elektroakustickou zvukovou ambaláží. Jednotlivé kompozice jsou zásadně odlišené, jedna může připomínat tragické monodrama, jiná jímavou tajuplnost. Nejsem přítelem hledání souvislostí a vzorů za každou cenu – proto uvádím pouze na okraj, že kritika při hodnocení tohoto projektu nabízela souvislosti s dílem Pierra Bouleze či Györgyho Ligetiho.
O projektu Sound Skipping – Sori Numgi s podtitulem Korejská avantgardní hudba už byla řeč. Živou nahrávku tria ze soulského Klubu Evans s datem 20. srpna 2003 můžeme vychutnat na stejnojmenném albu, vydaném v limitované edici 400 kopií. Klavírní eskapády Miyeon, pohybující se od jemné romantičnosti k freejazzové výbušnosti, a rozmanitost perkusivních nástrojů, které nikoli pouze používá, nýbrž naplno využívá Je-Chun Park (od zvonkové hry přes činely po kovové objekty), to vše je lákavou příležitostí, aby zpěvačka oslnila dramatičností svého podání a prostřídáním rozdílných přístupů od belcantové kantilény po dadaistické pohrávání s bezeslovím.
Spontaneita a zvukomalebné šamanství je náplní alba Segue, které vzniklo v červnu roku 2003 v Brooklynu, kde se Ge-Suk Yeo setkala s americkým saxofonistou, klarinetistou, flétnistou a hráčem na další nástroje Blaisem Siwulou. Ten ji střídáním nástrojů a proměnlivostí svých hudebních nálad vyprovokoval k objevování zatím nečekaných hlasových šancí od zvukových vodopádů přes ozvěnové násobení po tiché rozloučení (využívám při této charakteristice názvů jednotlivých improvizací). A jsme u toho: Ge-Suk Yeo si samozřejmě uchovává své hlasové dispozice a operní východiska, nicméně dovede pokaždé od svých spoluhráčů načerpat další podněty a využít jich. Proto se neopakuje, nemusí sahat ke stereotypu: každá její deska zároveň navazuje na tu předchozí a zároveň představuje zpěvačku v nové roli, měnící se případ od případu, i když trvá lyrická dramatičnost jejího vyjádření a také atmosféričnost její hlasové dispozice, podpořená samplováním.
Protože se tu nezmiňuji pouze o Ge- Suk Yeo, ale i o jejím labelu, nemohu opomenout album Clearings, zpřítomňující koncert v sále Friedricha Eberta v Hamburku z roku 2001, kde a kdy tu vévodili anglický tenor a sopránsaxofonista John Butcher, německý houslista Christoph Irmer a španělský pianista Agustí Fernández. Dovedu si představit, proč Yeo zařadila záznam tohoto vystoupení na ART.Cappuccino- Net.com. Nemohla se smířit s tím, že by tuto fantastickou improvizaci mělo postihnout zapomenutí. Butchera jsme samozřejmě slyšeli v nejrůznějších konstelacích a vždy byl pozoruhodný. Ale právě v tomto spojení, v němž musím vyzdvihnout zejména houslistův výkon, je neopakovatelný a kdo vyznává volnou improvizaci, neměl by tento záznam minout.
Důležitým objevem nazval ve své recenzi Bílého pokoje kritik Phillip Mc- Nally vokalistku Ge-Suk Yeo. Cennější však je, že nejde o objev jednorázový, který s postupem času vyšumí. Že ji můžeme znovu odhalovat při každé nové příležitosti.

ART.CappuccinoNet.com:
Ge-Suk Yeo & Blaise Siwula: Segue (2003)
Je-Chun Park & Miyeon with Ge-Suk Yeo: Sound Skipping – Sori Numgi (2004)
John Butcher / Christoph Irmer / Agustí Fernández: Clearings (2004)
Ge-Suk Yeo: DALBUKKI (2005)
Wittwulf Y Malik & Ge-Suk Yeo: White Room (2005)

Přidat komentář