Vratislav Brabenec: Nebyli jsme žádný partyzáni

Vráťa Mravenec, jak mu říkal Pavel Zajíček, je jednou z mytických postav českého undergroundu, ale hlavně člověk, jenž na prahu věku, který mu už čtyřicet let nikdo nepředvídal, s klidem sleduje mravenčení kolem a skrze neřesti nasává inspiraci. Jak rád říká: „Kdybych místo toho rumu, co jsem v životě vypil, ty peníze šetřil, to by bylo rumu!“

Je glosátorem nejobyčejnějšího života: „Nejlepší zubař je chodník!“, ale i filozofem běžného dne: „Text skladby Co znamená vésti koně je báseň složená z takovejch básnickejch obrazů. Ale když to překládal Paul Wilson, dal tomu název Leading Horses a říkal, že v angličtině je to takový přísloví, že i když odvedeš koně k vodě, neznamená to ještě, že se napije. Tomu já moc nerozumím, já se napiju vždycky!“Je taky bezedným vypravěčem příběhů z kategorie „to nevymyslíš“: „Přijel jsem do Prahy, seděl v hospodě U Svitáků, kam jsme tehdy chodili, tam byl nějakej Láďa Bém a říkal, ‚Hele můj dvanáctiletej syn viděl Atentát na kulturu a ptal se, co je to za lidi. Tak mu říkám, že vás znám od Svitáků: to je Mejla, tohle Vráťa. A on se ptá: To jsou skutečný lidi? No, já s nima chodím ke Svitákům na pivo. A pak se osmělil: Hele, nevadilo by ti, já bydlím tady za rohem, že bych skočil pro kluka, on by si chtěl na tebe šáhnout, jestli jsi skutečnej.‘ A ten malej kluk tam pak seděl s náma u stolu a posvátně na mě od tý limonády koukal.“
Ale je i praktickým rádcem: „Pokud děláš nějakou práci, která nemá smysl a nebaví tě, tak radši nedělej nic. Dělat něco, co je blbost, co vlastně nesnášíš, znamená prožít svůj život v nenávisti, v nasrání, možná třeba mezitím i zbohatneš, ale přitom nejsi vůbec šťastnej. A proto je tak sereme, protože my umíme bejt šťastný.“Prostě sedět s Vráťou u stolu je jako sedět s Vidoucím a Vědoucím, ale tak nějak mimochodem, kterej k tomu přišel jako slepej k saxofonu.
Jeho největší obavou je momentálně to, aby nepřišel domů z hospody a nenašel se tam mrtvej. Tak všechno nejlepší k osmdesátinám a ještě aspoň jednou tolik! 

V UNI teď aktuálně vychází několikadílný seriál o amerických beatnicích. Jak to vidíš ty? Ovlivnili i tebe?


My jsme navazovali na ten americkej underground z padesátejch let. Já jsem si o tom dlouze povídal s Edem Sandersem, já ty americký beatniky sledoval spíš z tý literární stránky, ale kluci i z tý hudební. Že jsme o nich věděli, je jasný, ale oni nám říkali, že o nás taky věděli, což mi říkal třeba Ginsberg v New Yorku. Což bylo hrozně pěkný, že tam byl takovej most, přestože žádná korespondence… no, asi byla přes lidi, který třeba překládali a tak… ale že byl takovej, nadneseně řečeno, duchovní most nějakej. My jsme tomu s Magorem teda říkali, že to je duchovní buzerantství, těch kluků tam byly hordy, tak to byl takovej náš doplněk, co jsem ale ani při svý mizerný angličtině nikdy tuhle vtipnost neřekl. Já jsem se setkal několikrát s Ginsbergem a vypadalo to, jako že se známe. Poprvý to bylo v šedesátým pátým, když byl zvolenej králem Majálesu, a potom v New Yorku v osmdesátým devátým v lednu, když jsme tam dělali benefici za Magora a Stárka, který se zadarmo zúčastnilo nějakejch třicet čtyřicet americkejch hudebníků. Museli jsme tehdy udělat provokační akci v New Yorku, aby Magora ve Valdicích nezabili. Komunisti nemaj rádi, když se o nich píše v zahraničí, takže se mnou vyšel rozhovor v New York Times. Oni chtěli, aby se o Československu mluvilo, že se tady může všechno, náboženská svoboda, umělecká svoboda, filozofové vydávaj knížky. A jakákoli provokace na takovým místě, jako je New York, na Manhattanu, v dobrým klubu, a ještě článek v New York Times, kterej samozřejmě estébáci sledovali, takže pro mě bylo potěšením. Myslím, že jsme tomu Magorovi nakonec zachránili život. On měl to svý přiblblý výtržnictví, což není paragraf do třetí nápravný skupiny, a s ním tam byli vrahové s doživotím. A teď se Magor musel chovat tak, aby ty vrahy nenasral. Aby chlápek s doživotím, kterýmu je už stejně všechno jedno, aby do něj nevrazil zbroušenou lžíci, z čehož by bachaři měli jedině srandu, a napsali by „zemřel při pádu ze schodů“.

Jak myslíš, že o vás beatnici za oceánem věděli?

Říkal Ed Sanders, že věděli o různejch místech po Evropě, že někdo někam přines pásek s Velvetama nebo pokusama kolem Fugs, že se tady o tom ví. Navíc my jsme o tom v těch šedesátejch letech věděli, když lidi typu Zábrany ve Světový literatuře zveřejnili nějaký překlady, to jsi otevřel, a cejtil jsi hned, že TO je ono! Byli tady lidi, který citlivě chytali, co se v Americe děje. Třeba ve výtvarným umění byla strašná sranda, jak jsme dostávali takový černobílý reprodukce z nějaký americký výstavy, tak lidi se tady toho chytli a malovali černobíle, ale po letech jsme zjistili, že ty obrazy byly samozřejmě barevný. Spojení tam bylo a až po letech zjistíš, že už koncem 50. let Bondy, kterej neuměl zrovna moc anglicky, překládal beatniky. Jak se k tomu dostal, je záhada, to já nevím. A já jsem ty některý překlady viděl, Zábrana byl machr, Škvorecký angličtinář, ale Bondy měl taky svoje překlady, a nebyly tak špatný.

 

Vráťa Mravenec, jak mu říkal Pavel Zajíček, je . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář