Vrtochy industriálního génia

Mnohovrstevnatá je osobnost Christiana Emmericha, jehož hudební svět zná už téměř pětatřicet let jako Blixu Bargelda. Předák vlivných hudebních inovátorů Einstürzende Neubauten, dlouholetý kytarista u Nicka Cavea, neméně zajímavý sólový muzikant, herec, divadelní režisér a scenárista, konceptuální umělec i inovátor na poli hudebního marketingu. Na druhou stranu také výbušná osobnost, se kterou není jednoduché vyjít, což dobře znají spoluhráči jeho domovské kapely i řada novinářů, kteří s ním vedli polemiku. Jeden nečekaně zakončený rozhovor věnoval i magazínu UNI.
christian_emmerich
Po letech obnovená industriální legenda Einstürzende Neubauten se chystá znovu do akce. Po letech ticha pětici stmelila nabídka umělecky připomenout 100. výročí začátku první světové války. Naštěstí pro fanoušky nezůstane pouze u jednoho představení, které proběhne 7. listopadu ve vlámském městě Diksmuide, ale kapela poté vyrazí na evropské turné, které zasáhne jednou zastávkou i Prahu (15. listopadu, Praha, Retro Music Hall, pořádá Prague Music Performance Institute). Se začátkem turné už bude venku i stejnojmenná nová deska.

Ještě předtím, než budeme mluvit o nové desce Lament, bych se rád vrátil na chvíli do historie. Ty se vyskytuješ v Praze, ať už s Einstürzende Neubauten nebo se svými sólovými projekty, poměrně často. Máš nějaké speciální vzpomínky na Českou republiku?
Myslím, že je dlouhodobě známé, že naše kapela má k České republice potažmo Československu blízko. A co se týče speciálních vzpomínek, ty nejsilnější se váží ještě k době, kdy u vás vládnul komunismus a my tu měli vystupovat v roce 1987. To vystoupení neproběhlo a my byli deportování z Československa na hranice. Ale myslím, že tohle už je poměrně podrobně zmapováno.

To je pravda. Nikde jsem ale nenašel přímo vaše postřehy z téhle události. Vybaví se ti nějaké, o které by ses rád podělil?

Těch mám celou řadu. Pokud mám uvést jednu vzpomínku, tak řeknu tu, kdy jsme byli hnáni do autobusu, aby se nás pořadatelé zbavili. Autobus byl už obehnán policajty a já ve chvatu napsal na kus papíru vzkaz pro fanoušky, teď to možná nebudu citovat úplně přesně, něco ve smyslu „nebojujte za nás, my bojujeme za vás“. Vyhodil jsem ten papír poté z okýnka autobusu a všiml si, že ho nějaký fanoušek zachytil. Po letech, když už u vás padl komunismus, jsme byli na tiskové konferenci před naším koncertem v Praze konfrontování s tímhle motákem a musím říct, že tenhle moment mě velmi zasáhl.

Díky moc. Ale teď už se pojďme věnovat novému albu…

To ale není pouze deska. Kdyby se jednalo pouze o album, tak bychom se teď bavili o nových objektech, které jsme zapojili do hry, o nových strategiích, které jsme kolem ní rozehráli. To, s čím teď přicházíme, je vystoupení, performance, kde hudba je pouze jednou součástí celku. Byli jsme pověřeni vlámským městem Diksmuide, abychom připravili vystoupení k příležitosti 100. výročí začátku první světové války v roce 1914. To, co fanoušci uslyší na albu, je pouze záznam toho všeho, co jsme předvedli na pódiu.

Téma nové desky je začátek 1. světové války. Je to téma, které vás lákalo už dříve, nebo vás teď zaujalo kvůli 100 let od jejího začátku?
Nikdy jsem se o tohle téma nijak zvlášť nezajímal. Byl jsem pouze požádán, abych se k němu umělecky vyjádřil.

Situace před první světovou válkou mohou vzdáleně připomínat to, čeho jsme svědky v Evropě nyní, že?
To máš pravdu. Bylo poměrně příznačné, že když jsme začali na projektu Lament pracovat, rozhořelo se nejen v Evropě několik konfliktů.

Kvůli tématu navštěvovali řadu institucí zabývajících se historickými materiály okolo první světové války. Co jste zde konkrétně hledali?
Osobně jsem nikam nechodil. Měli jsme na to tým badatelů, kteří pro nás shromažďovali zajímavé informace. Jejich úkolem bylo najít neznámé informace a aspekty vážící ke k tématu. Bylo nám jasné, že v době, kdy my představíme náš projekt, bude svět zavalený hromadou dalších materiálů, věnující se začátku první světové války. Z toho důvodu jsme spolupracovali například se zvukovým archivem Humboldtovy univerzity v Berlíně, s Německým státním rozhlasem, jeho rozhlasovým i televizním archivem, a vojenským historickým muzeem v Drážďanech.

christian_emmerich2Objevili jste během prohledávání archivů něco, co výrazným způsobem ovlivnilo vaši práci?
Dostali jsme se k příběhu legendární černošské kutálky Harlem Hell Fighters, o které se ví v Americe, především té afroamerické, ale v Evropě je to poměrně neznámý příběh. Také jsme věnovali pozornost vlámskému básníku Paulu van den Broeckovi nebo německému kabaretiérovi Josephu Plautovi, jehož neznáme ani tady u nás doma. Bylo zajímavé zjistit, že jediné dochované zvukové záznamy, které se přímo vážou k první světové válce, jsou záznamy promluv vězňů na Edisonovy voskové válečky, kterými disponuje právě Humboldtova univerzita v Berlíně. Když jsem nahlédl do knihy hostí, všiml jsem si, že přesně za stejným účelem dorazila do archivu univerzity den před námi britská BBC.

Na co se tedy můžeme těšit v Praze? Jak bude scéna vypadat?

Na turné zas tak velké změny nečekejte. Snad jen tu, že kromě klasické sestavy muzikantů na pódiu bude s námi hrát i smyčcové kvarteto. Víc ti k tomu nemůžu říct, protože teprvetřetí den celý materiál zkoušíme, takže jsem sám zvědavý, s čím se na turné představíme.

Jak příběh legendární černošské kutálky Harlem Hell Fighters ovlivnil materiál na Lament?
Nechápu, proč bych měl na tuto otázku odpovídat. Ty nevíš, že jsme dvě jejich písničky překopali k obrazu svému?

Netuším.
Tys nečetl promo materiály k nové desce.

Bohužel jsem žádné neobržel.
A nové album jsi slyšel?

Neměl jsem tu možnost ho prozatím slyšet.
Takže ty mi chceš říct, že jsi nečetl ani promo materiály, ani neslyšel novou desku?

Bohužel ne, ale…

Informaci o tom, že jsem si informace o Lament postahoval z internetu už jsem doříct nestačil. Blixa totiž bez upozornění ukončil náš hovor. Když jsem jeho manažerku informoval o nečekaném konci našeho povídání, přiznala mi, že ani ona prozatím i přes několikerou urgenci desku neobdržela. Škoda, otázek byla na stole ještě celá hromada, vyhrazeného času také dostatek. Takže lze jen smutně pokrčit rameny.

foto archiv

Přidat komentář