Sochař, výtvarník, hudebník a významná postava českého podzemí LIBOR KREJCAR (1961) bude mít perný konec tohoto roku. Dvě výstavy v Praze a několik koncertů jeho skupiny The Tamers Of Flowers, spojených se křtem CD Mezi nebem a zemí. Premiéra nového pořadu proběhne v pražské Akropoli v neděli 10. listopadu, a to společně s DG 307 a Janou Vébrovou.
Letošní podzim pro tebe bude náročný období, hned dvě výstavy v Praze. Čím se od sebe liší?
To máš pravdu. První je od 8. října do 3. listopadu v Galerii Millennium Adama Hoffmeistera na Malý Straně, jmenuje se Sypaný vobrazy a jiný vykopávky. Jsou tam, jak je z názvu patrný, sypaný obrazy, který jsem naposledy vystavoval na brněnský Skleněný louce v rámci festivalu poezie J. E. Friče Potulný dělník. Úvodní slovo měla tehdy Věra Jirousová. No a pod názvem… a jiný vykopávky se ukrývá pět plastik Pantherií, ze série Madony a Sloupy. Výstavu uvedl Vráťa Brabenec s Joem Karafiátem. A přesně měsíc poté, 8. listopadu, bude zahájena výstava v Knihovně Václava Havla. Každá je tematicky jiná, vzhledem k podmínkám a programu knihovny tam budu vystavovat sérii vypalovaných kreseb z let 2000–2004 pod názvem Tváře ohně. O zahájení se hudebně postará zase Vráťa, úvodní slovo by mohlo být překvapením. Nejsem valným příznivcem kunsthistorickejch úvah. Dávám přednost volnýmu úvodu, než mnohdy zdlouhavejm kecům, který si můžeš přečíst v katalogu.
Dobře, to jsi sáhl do „depozitáře“. A na čem novém teď děláš?
Celkem nic novýho, minulej týden jsem dokončil ilustrace k Martinově knížce Magorův noční zpěv. Měla by vyjít do konce roku v nakladatelství Maťa. Jinak mám rozpracovanou řadu menších plastik pro lití do kovu a sérii koláží s pracovním názvem Na křídlech. Na příští rok chystám výstavu Tváře svícnu v heřmanoměstecké Galerii Židovský dvojdomek.
Tvůj galerista Jaroslav Kořán je dlouhodobě vážně nemocný. Máš nějaký odběr svých věcí?
Jarda Kořán je z rodu King Kongů, naše přátelství a spolupráci nemůže ohrozit žádná choroba. S jeho vydavatelstvím Gallery spolupracuji od devadesátejch let. Udělali jsme výstavu Krajiny paměti v pražským Mánesu v roce 2000 a vyšel k ní obsáhlý katalog s texty I. M. Jirouse, Jana Rouse, Olafa Hanela a Vráti Brabence. V roce 2009 výstavu v Galerii Smečky pod názvem Bůh je šelma kočkovitá. Úvodní slovo měl Magor a Kába s Pepou Janíčkem zahráli skladbu Tiger, Tiger.
Aby toho teď na podzim nebylo málo, v neděli 10. listopadu na koncertě v Akropoli pokřtíš nové CD své kapely Tamers of Flowers Mezi nebem a zemí.
Bude to tak trochu fofr, v pátek vernisáž v Řetězový, v sobotu zkouška v Heřmanově Městci a v neděli koncert v Akropoli. Křtít nebudeme nic, ani nikoho. Nikdo z nás není farář, jen uvedeme nový CD, který vydává Guerilla Records. Ale pokud mu třeba páter Heryán požehná, nebudeme proti. Sochař, výtvarník, hudebník a významná postava českého podzemí LIBOR KREJ CAR (1961) bude mít perný konec tohoto roku. Dvě výstavy v Praze a několik koncertů jeho skupiny The Tamers Of Flowers, spojených se křtem CD Mezi nebem a zemí. Premiéra nového pořadu proběhne v pražské Akropoli v neděli 10. listopadu, a to společně s DG 307 a Janou Vébrovou. Všechno souvisí se vším Libor Krejcar (Foto Guerilla Records)
To jsou ale už úplně jiný Tamers, než který nahráli CD Lesní hřbitovy, resp. sestava, se kterou jsi vystupoval.
Sestava Tamers se po zdlouhavejch personálních kotrmelcích s příchodem novýho basáka a bubeníka ustálila a věci, v který jsem už ani nedoufal, se daly do pohybu. Začátkem září jsme nahráli u mě v atelieru za tři dny dvanáct novejch věcí. Kromě skladby Proměny, kde je sampl varhan heřmanoměsteckýho kostela sv. Bartoloměje, se hraje všechno živě. Takže to je asi ta největší změna oproti CD Lesní hřbitovy, který bylo zčásti založeno na smyčkách.
Nahrávka se rodila docela dlouho, předchozí Lesní hřbitovy vyšly v roce 2003. Co CD obsahuje tentokrát?
Na novým albu bude deset skladeb s mejma textama, jedenáctá skladba je báseň I. M. Jirouse ze sbírky Okuje, kterou Magor napsal jako úvodní slovo k výstavě v Telči. Ta se jmenovala Mezi nebem a zemí, stejně jako nový CD. A jako bonus bude obrazově-hudební příloha s překvapením.
A jak bude vypadat samotný koncert? Bude zase propojen s videoprojekcí a tvými uměleckými díly?
V Praze jako první zahraje Jana Vébrová, pak Krotitelé květin, tedy Tamers. Máme novou projekci a ve velkém formátu jsme většinu obrazů ještě neviděli. Točilo se ve Vydří ještě za Magorovy přítomnosti, u nás na zahradě, v kostele sv. Bartoloměje, fresky Vojmíra Vokolka v Rozhovicích a přírodní motivy z okolí Heřmanova Městce. Co se týče soch, tak ty byly na jednom koncertě v Pardubicích v Divadle 29, nepočítám- -li „padlýho anděla“, kterej s námi vydržel jako důležitá rekvizita celý Lesní hřbitovy. Anděl odletěl s minulou sérií, takže teď už bez plastik. Vrcholem večera budou nepochybně DG 307, ostatně, jak říkával s humorem sobě vlastním, tedy bez vtipu, Magor: „Musíš mít dobrej začátek, uprostřed se na to můžeš vysrat, a závěr musí mít úder!“ Vzhledem k tomu, že hrajeme jako druhý, tak i přes Magorova doporučení se na to nevyserem…
CD Lesní hřbitovy je velice ceněné hudebními znalci. Myslíš, že nové CD na ně navazuje?
O návaznosti na CD Lesní hřbitovy se nedá ani uvažovat. Dělali jsme ho s Petrem Vyšohlídem v jeho studiu. Z hudebníků i nehudebníků se na něm podílel Václav Klecandr, Helena Papírníková, Petr a já. Ostatní jména na titulu jsou smyšlená, aby při vertikálním čtení sestavy Tamers, daly začáteční písmena jména toho, bez něhož, by to asi nevzniklo… je to takový naše veřejný tajemství. Nový skladby nahrál Tomáš Vtípil a jsou bez sampleru a ostatních předehranejch zvuků.
Cítíš tedy nějaké jiné styčné body? Aspoň v textech, které jsou taky výhradně tvoje, stejně jako na Lesních hřbitovech?
Po hudebních styčnejch bodech jsem nepátral. Možná nevím, co je styčnej bod, ale pokud se textů týká, jsou pro mě důležitý Mezi snem a realitou a Půst dva pět.
Proč zrovna tyhle?
Mezi snem a realitou je v podstatě dopis mojí ženě Marii, konec textu „komora jedna předsíň taky ložnice dvě“ je nalezenej ve zvláštní škole, kde Marie pracovala. Půst dva pět je pohled z okna chrudimský nemocnice. Oba texty jsou alespoň pro mě pocitově důležitý. Vybavuje se mi při nich ta chvíle, kdy jsem je psal. A kapela to cejtí podobně. Jinak to je prej víc rock’n’roll, o čemž se v případě Lesních hřbitovů nedá moc mluvit.
Jak tvoje texty vznikají?
Za poslední rok jsem si neudělal ani poznámky nebo korektury starších textů, natož abych něco napsal. Tak, jak jsem říkal u prvního CD: jeden text za jeden rok, tak na to mám zhruba tři měsíce, abych udržel tempo. Jinak texty, který jsou na novým CD, jsou z let 2000–2009, a ve valné většině jde o texty, který jsem psal při svejch nárazovejch pobytech v nemocnici. Půst dva pět, Ichtys, Proměny nebo Nespavost jsou z tý doby. Píšu převážně, když nemůžu dělat nic jinýho.
Tvoje tvorba výtvarná, literární i hudební je navzájem propojena. Alespoň já v ní cítím vzájemnou harmonii.
Nevím, do jaký míry je to, co dělám, propojený, ale protože všechno souvisí se vším, tak si s tím příliš hlavu nelámu.
Kde bereš inspiraci?
Žiju na venkově v atelieru se zahradou, kousek od zámeckýho parku. Tak pravděpodobně z přírody, mezi lidma je ta harmonie, kterou máš na mysli, vzácná.
A co hospody? Už to není ono?
No, hospody dávám poslední dobou jen při mejch řídkejch výjezdech mimo Heřmanův Městec. Edenskej kulečník je do kopce a samotnýmu se mi tam moc nechce, tak je nejblíž Bílej beránek, kde ale nemaj kulečník ani hosty, krom dělnýho lidu ve výčepu. Beru si pivo tak říkajíc přes ulici a dám jedno dvě malý… Je to největší hospoda na nejlepším místě, přímo proti kostelu sv. Bartoloměje, ale bohužel nejhorší. Vlastní to společnost, která provozuje hrací automaty, hospodskýho jim dělá nějakej Lesák, kterej do čtyř hodin chodí přestrojenej za kuchaře – tedy celej v bílým. Při jedný z mých návštěv tohoto zařízení jsem zaslechl zedníka, kterýmu říkaj Komár: „Chlapi, už to mám Jack London a jeho Bílej Lesák.“ V ten moment jsem s úlevou pochopil, že jsem tam zbytečnej.
Jak s odstupem vnímáš odchod Ivana M. Jirouse? Tys mu vyvěsil v Heřmanově Městci pamětní desku. Co tě k tomu vedlo?
S Magorem jsme si byli poslední léta hodně blízko. Zemřel mi kamarád, a věřím, že mu je tam líp, než tady… Pamětní deska, dá-li se to tak nazvat, visí v restaurantu Eden, kde jsme měli posledních deset let celkem slušný zázemí a sehráli nesčetně kulečníkovejch partií atd. Jak říkali číšníci – vždycky jsme se těšili, až přijede, a stejně tak, až zase odjede… Stejnou měrou se dá mluvit o smíchovský Oáze nebo Pod komínem v Dačicích. Desku jsme odhalili se starostou Heřmanova Městce Alešem Jiroutkem a mám pocit, že to bylo báječný odpoledne. Martin Machovec přečetl ukázky z chystané Magorovy knížky, Jana Jonáková z Labutích písní, Dáša Vokatá zahrála dvě písně a Čuňas vyprávěl příběh, jak Magor v New Yorku k indiánskýmu jménu přišel. Bobeš Rössler doprovodil celý odpoledne na heligonku. Nečekali jsme tolik lidí. Vedoucí Láďa, kterej si Magora oblíbil, říkal: „Zarezervoval jsi tři stoly a my máme plnej sál, výčep i zahrádku.“ Číšník Radek, s kterým jezdím na houby, se tak trochu zlobil, že přidělávám práci. Odpoledne pokračovalo vernisáží výstavy fotografií Alžběty Kopecké v kině Mír pod názvem S Magorem v Městci i na cestách, úvodní slovo měl John Bok a hrála Dáša Vokatá. Následoval reportážní dokument Jana Hlíny Magor v Heřmanově Městci a film Olivera Morgersterna Rok bez Magora. Nepamatuji se, že by v městeckým kině stála fronta na lístky až na schody. Magor zkrátka vyprodal kino i in memoriam…
Vladimír Lábus Drápal (autor je majitel vydavatelství Guerilla Records)