Zpěvačku a herečku Moniku Načevu snad není třeba na tomto místě zevrubně představovat. V polovině letošního května vydala své sedmé album s názvem Milostný slabiky. Jejím jediným spoluhráčem na něm je poprvé Justin Lavash, britský kytarista, zpěvák a skladatel, který už řadu let žije a tvoří v Praze a prakticky souběžně vydal také svoje autorské album 25 Years. Krom toho na sebe upozornil i spoluprací s Lenkou Dusilovou nebo Vladimírem Mertou. Milostný slabiky přinášejí ještě jedno poprvé – nová slova. Jejich autorka Sylva Fischerová vydala zatím osm básnických sbírek, poslední z nich, Mare, v letošním roce. Píše také prózu, knihy pro děti a učí starou řeckou literaturu na FF UK. K rozhovoru jsme se tedy sešli ve čtyřech a protože Moničiny písně jsou hlavně o mezilidských vztazích včetně vztahu k sobě samému, začali jsme poněkud obecnou, nehudební otázkou.
Co si myslíte o situaci v naší zemi, o stavu společnosti a vztazích mezi lidmi?
Sylva: Není to tak dramatický, jak se nám to snaží podávat média, ale je třeba být ve střehu. Řekla bych, že když se zeptáme deseti různých lidí, dostaneme deset různých odpovědí.
Monika: Já jsem v podstatě optimista a myslím, že záleží na člověku samotným, jakým způsobem žije. Od doby, co jsem začala samostatně myslet a odešla od rodičů, se snažím žít tak, abych byla spokojená a dělala to, co chci a umím. Abych po někom nešlapala a neubližovala. Čím jsem starší, tím víc myslím na přírodu, abych ji co nejmíň zatěžovala, snažím se žít co nejjednodušeji. Myslím, že ze všeho nejdůležitější je vnitřní svoboda.
Za sebe bych řekl, že spoustě lidí dochází, že systém nás zotročuje, a postupně se z něj vymaňují.
S: Myslím, že jde o to, aby se tím člověk nenechal semlít. To je ta podstatná věc, jak Monika zpívá: „Každej si hledá svý, kam sebe vrazit,“ o tom to je.
Když s někým narazím na téma Načeva, většinou vytáhne právě píseň Udržuj svou ledničku plnou. Jaký máš po letech k té písni a ke své první desce vztah, Moniko?
M: No výbornej. Ale „Lednička“, to je hlavně Jáchym Topol. Mně se podařilo ta slova dobře podat a jít do toho. Je to můj asi jediný opravdový hit. Možnosti tu sou… mám ráda, jako všechny svoje ostatní desky. Ale tehdy jsem opravdu nečekala, ze bude tak oblíbená. Doteďka z ní některé skladby zpívám, nejvíc s Michalem Pavlíčkem.
I s Justinem „Ledničku“ hrajete?
S: On ji prý nechce hrát… Já bych strašně ráda slyšela proč, mám ten song i klip strašně ráda.
M: Protože si ji nevybral! Justin hraje řadu jiných songů. Když jsme spolu začali hrát, dala jsem mu poslechnout svoje desky a on si vybral, co mu sedělo. Sestavili jsme repertoár, a „Lednička“ tam zrovna není, no. J: Pro mě jako muzikanta je hlavní, jestli je to píseň, kterou můžu udělat sám na kytaru. A občas se někdo ptá, proč jsi nevybral… Já nejsem Čech, tak ten sémantický, textový tlak tak nevnímám.
M: „Ledničku“ zpívám s Michalem Pavlíčkem. S Justinem ale například píseň Měsíc z desky Nebe je rudý dospěla do podoby, kdy je to největší síla. Proto chci zpívat básně, protože dobrá báseň podle mě nestárne, je nadčasová. S: Báseň si prostě svou přítomnost nese s sebou, to je starej bonmot. A ono to fakt platí.
Jak se to vlastně stalo, že jsi jako herečka divadla Sklep natočila desku s Michalem Pavlíčkem?
M: Tak já jsem začínala v šestnácti v divadle v Chocni, pak jsem přišla do Prahy, kde jsem hrála v A Studiu Rubín, potom v HaDivadle v Brně a pak teprve přišel Sklep. A také jsem začínala účinkovat na různých happeningových akcích, kde jsem zpívala, víc a víc. Po nějakém takovém představení mě oslovil jeden muzikant, který hledal zpěváka do kapely Něžná žláza. Tak jsem šla… Kapela se přerodila na Anna Beat, kam přišel kytarista Tadeáš Věrčák, který v té době chodil na kytaru k Michalu Pavlíčkovi. Byl to jeho nápad, natočit moji sólovou desku, dát dohromady kapelu, nazvat ji jednoduše Načeva a oslovit Pavlíčka, aby to celé produkoval. Ten hned souhlasil, a rozjelo se to. Našla jsem si Jáchyma Topola přes tehdy samizdatovou sbírku Miluju tě k zbláznění a tam jsem natrefila na první báseň Udržuj svou ledničku plnou. S Jáchymem jsme tehdy připravili všechny texty pro Možnos-ti tu sou… Tak začala naše dlouholetá spolupráce.
Jak jste se potkali s Justinem?
J: Manžel Moniky je můj kamarád, taky Angličan. On už dlouho Monice doporučoval, že by bylo dobrý pracovat se mnou, protože mě viděl hrát a Monika někoho hledala.
M: Ano, hledala jsem kytaristu. Od doby, kdy jsem koncertovala s Pavlíčkem jen ve dvou, mě baví kombinace kytara–zpěv, a nemohla jsem dlouho nikoho najít. Můj muž mi pořád nadhazoval Justina, že je moc dobrej! Myslela jsem, že Justin je písničkář a nebude jen tak s někým hrát. Já jsem opravdu nevěděla, jestli budeš chtít. A i začátek byl těžký, než jsme se hudebně našli. J: Trvalo to dva, tři roky.
M: A bylo super, že jsme potkali Sylvu, protože to jsme potřebovali. Třetího člověka, silný slova. To nás odstartovalo, potřebovali jsme něco novýho.
J: Přesně tak. Lidi říkaj, že jsem bluesovej kytarista, a ty vlivy tam jsou, blues, folk…
S: U Justina je vidět, že je tam straš-ně moc vlivů. J: Problém byl, že Monika je jako zpěvačka spíš tradiční interpret, enterpreneur, jak se říká francouzsky, jako třeba Catherine Deneuve nebo Juliette Gréco. Něco mezi divadlem a hudbou, blízko kabaretu. Taková hudba musí být nadžánrová. S Monikou musím hrát bez klišé, a to je pro mě zajímavá práce.
M: To mě právě baví, já myslím, že ty moje desky v podstatě jsou takový všechny, žánrově nezařaditelný. Mi-lostný slabiky jsou výpověď o setkání nás tří.
Já je vnímám jako kontinuální pokračování toho, co dělala Monika dřív, ale hlavně ve zvuku je to nové.
J: Na tom má velkou zásluhu Ian Kelosky a jsem fakt rád, že měl čas na produkování našeho alba, je skvělý muzikant i producent. Je těžký, když chceš udělat desku jen se zpěvem a kytarou, aby to neznělo folkově. On nám v tom hodně pomohl.
M: Mně se moc líbily Ianovy nápady, co dělat se zpěvem, bylo to pro mě zas něco jiného. Proto tam můj hlas zazní někdy úplně nově, má další rozměr.
Jaké to pro tebe bylo, Justine, pracovat s písničkami v češtině?
J: Těžká práce, ale zajímavá. Musel jsem porozumět o čem to je, a ještě sledovat rytmy. Čeština nefunguje jako angličtina.
M: Justin třeba chtěl, když jsme ještě neměli melodii zpěvu, abych ty verše jen četla. Přitom jsem si uvědomila další věci v textu. Ta práce byla pro mě hodně inspirativní. S: Poezie prostě musí být rytmická…
Už několik měsíců nový repertoár hrajete. Jaký vnímáte rozdíl mezi deskou a živým provedením, jak publikum přijímá tuhle novou kombinaci?
J: Bylo to pro nás deset měsíců práce. Mám pocit, že lidi jsou spokojený. Je to experimentální, ale myslím, že zároveň přístupný.
Když jsem byl na vašem koncertě v Kolíně, Milostný slabiky jsem krom dvou věcí ještě neznal, a přesto jsem si většinu písniček už po chvíli mohl zpívat s vámi, naladit se na ně, jako bych je už znal dávno.
M: Protože to je sloka-refrén, viď Justine? J: Já nevím, jestli hledám refrény, ale je dobrý, když jsou přirozený, když nějak samy vyplynou. Je to způsob, jak dát lidem message, něco jako mantru. A může to fungovat sémanticky nebo jenom jako zvuk. S: Mě by zajímalo, jak jste ty písničky dávali s Justinem hudebně dohromady, protože u toho jsem nebyla.
M: Udělala jsem si takový předvýběr ze Sylviných sbírek, které mi dala. Pak jsme si sedly spolu a nějak jsme to posunovaly, vlastně jsme z toho udělaly texty.
S: Monika třeba řekla: tohle bude re-frén. Mě by to nenapadlo. A pak zas u něčeho se ukázalo, že tohle refrén nebude. M: Věděla jsem hned, že „Všechno to vidím naopak, ve světě sdrátovaném jmény, aby neuletěl“, je jasnej refrén. S: A to by mě vůbec nenapadlo, že by sis tuhle báseň vybrala. Mně přišla hrozně složitá, a jak teď zabodovala na Rádiu 1! Jasně, Sešitej svět a Sešívá to svět, to je přesně ten slogan, ta mantra. Ale tamto kolem mi přišlo tak složitý…
M: No vidíš, a bylo to Nr.1! A když jsem měla vybraných deset textů, tak jsme se s Justinem sešli na pár dnů a přes jamy začali skládat. Pak jsme vybrali silná a fungující místa a na těch jsme pracovali, až vznikly písně. Potom přišlo dolaďování textů se Sylvou, úpravy a nacvičování. Do studia jsme šli s hotovým materiálem Milostných slabik, připraveným i pro live vystoupení.
Ty jsi Moniko dlouho vydržela s Jáchymem Topolem, potom sis na Fontanelu udělala slova víceméně sama…
M: Ano, byla jsem ale také mimo jiné inspirována Jáchymem, C.G. Jungem, Krishnamurtim, mým porodem, zážitkem holotropního dýchání a hlavně otevřenou hlavičkou a pohledem novorozence. To tam všechno je!
Na albu Mami jsi dělala znovu Jáchymovy věci, pár textů je od Markéty Pilátové. Mně tahle deska přijde jako tvoje zatím nejsilnější album, jsou to vyloženě terapeutické skladby, věci, které lidi potřebují slyšet a přemýšlet, o co jde. Jiná žena, Na svahu nebo Obrovský slunce jsou neuvěřitelně silné a nadčasové věci.
M: Je pravda, že třeba skladba Mami vznikla z jednoho starého Jáchymova textu, najednou přišel ten správný čas, aby byl vytažen a zapadl tehdy parádně do tématu desky… Hodně z nás řeší vztah s matkou…
Někteří i s otcem…
M: Navíc jsem sama matkou!
Jaké byly tvé nejsilnější zážitky s tou deskou a repertoárem?
M: Naživo a už ve studiu bylo pro mě težký, ale pak v závěru dost dobrý spojení Michala Pavlíčka a DJe Fivea. Ze začátku to vypadalo, že to vůbec nepůjde, Michal jako dlouholetý klasický muzikant, který sice má rád experimenty, ale taky miluje písňovou formu typu sloka-refrén, a DJ Five, hiphoper, turntablista a scratcher, jehož nástrojem jsou dva gramofony a vytváří něco novýho ze dvou úplně nezávislých skladeb. V podstatě to není jeho hudba, ale je to jeho mix. K tomu všemu jsem našla mladé producenty v elektronice: slovenského Karaoke Tundru, DJe Side, Opiu a taky Tima Wrighta, se kterým jsem později natočila desku The Sick Rose. Za konečným mixem stál můj dlouholetý spolupracovník z live koncertů, Angličan Alex Limburg. Měla jsem velkou radost z konečné podoby, jak se nám to podařilo. Na koncertech chodily máničky za DJem Fivem a poklepávaly mu na rameno, že změnily názor na DJe, a Pavlíčka naopak okukovali mladí, jak mistr válí na kytaru. To se mi moc líbilo, fungovalo to.
Zmínila jsi desku The Sick Rose, které jsem já osobně přiliš nepřišel na chuť. Tam jsi opustila Jáchymovy texty a použila převážně již nežijící básníky.
M: To celé vzniklo z velké inspirace výstavou V barvách chorobných o české dekadenci, kterou jsem hudebně doprovázela, když byla vyvezena do Bruselu. Chtěla jsem udělat celou desku o tomto svém silném pocitu z umění 19. století. Začala jsem si studovat básně z té doby, Antonína Sovu, Karla Hlaváčka, Irmu Geisslovou… A když mě oslovil kurátor té minulé české dekadence, že připravuje mezinárodně zaměřenou výstavu Decadence Now! a chce opět hudební doprovod, napadlo mě při té příležitosti natočit celou desku s Timem Wrightem, se kterým jsem si moc přála udělat něco většího. Tak vzniklo mé šesté album.
Jak jste se vlastně potom daly dohromady se Sylvou?
S: To bylo na etapy. Za první střetnutí může Festival spisovatelů a Vlastička Brtníková, která tam pozvala Moniku s Michalem Pavlíčkem. Mě tehdy taky pozvali, protože mi zrovna vyšla sbírka Tady za rohem to všechno je. Moniku znám a poslouchám, ale z nějakého důvodu jsem ji nikdy předtím naživo neviděla. Zpívala úžasně, byla jsem hrozně zasažená a rázem jsem viděla, že jsme si blízký. Jsem jinak stydlivá, ale vedle v salónku nás představil Arnošt Goldflam; měla jsem v kabelce zrovna exemplář své fungl nové sbírky, a i když to zásadně nedělám, že bych své knížky někomu na potkání dávala, tehdy jsem porušila svoje pravidlo a dala jsem ji Monice. Vždycky totiž, když nějaký svoje pravidlo poruším – a mám jich víc –, tak to má vážný, bazální následky. Monika sice nestihla moje čtení na festivalu, ale přišla na jeho konec, a potom jsme šly do hospody. Tam líčila, jak zrovna dodělala desku The Sick Rose, a pak nad pivem pronesla historickou větu: „Já nemám slova!“. A já v tu chvíli přesně věděla, že pro ni ty slova mám. Nemám je pro každýho, ale pro ni ano. Jenomže dobré vychování mi nedovolilo, abych to řekla. Pak se nedělo nic většího, než že jsme se občas viděly, přátelily jsme se. Za nějaký čas po mně kolegyně chtěla, abysme udělali kurs poezie pro studenty filozofické fakulty, a mě napadlo tam vzít Moniku, aby něco z té zhudebněné poezie zazpívala. Když jsme se pak viděly, řekla jsem jí: „Moniko, já bych pro tebe měla takovou nabídku, job“. Z toho nakonec sešlo, ale Monika hned odpověděla: „Víš co, já bych pro tebe taky měla něco takovýho. Nechtěla bys se mnou udělat nějaký písně?“. Pak následovalo to, co už jsme slyšeli. Ale to první byl pocit úplný blízkosti, že jsme na jedný lodi.
M: Byla jsem hodně překvapená, Sylvu jsem neznala, a když mě pak zahltila svýma sbírkama, koukala jsem jako blázen, co všechno napsala. A neskutečně mi to navázalo na Jáchyma Topola.
S: Mě to přitom nikdy nenapadlo, ale musím říct, že Jáchymovu poezii mám strašně ráda.
Milostný slabiky jste si vydali sami a využili jste server HitHit.cz, čímž se vám zaplatila výroba nosiče.
M: My jsme s Justinem natáčení ve studiu nejdřív financovali sami, ale pak jsme zjistili, že nemáme dost prostředků na vlastní vydání, na obal atd. Já jsem si stála za tím, že to nebude jen kapsička s hudbou, ale že tam budou texty, knížka, jako jsem to měla vždycky. Takže jsme přemýšleli, co s tím dál a Ian Kelosky měl už zkušenosti s takovým financováním, vlastně s předplacením si dílka. Vybrali jsme dokonce těch peněz o něco víc, takže se nám zpětně zaplatilo i studio, všechno se finančně vyrovnalo a máme i krásný obal. Byla jsem z celé té akce nadšená, že to tak čistě fungovalo. Vydali jsme vlastně desku společně s lidma, které většinou neznáme, s kterýma jsme byli propojeni na dálku a kteří nám fandí. Je to krásný pocit a nikdy nezapomenu, jak Milostný slabiky vznikly.
Miloš Latislav