Ambientní orchestr? Proč ne? Belgické sdružení vvolk se sestává z celkem osmnácti muzikantů, kteří na desce s podivným názvem Se (in) de Bos prezentují hodinovou skladbu Stijna Coolse. Třetí díl série Book Of Air je na rozdíl od dvou předchozích postaven na pomalu kráčejících linkách dvou kontrabasů a jedné baskytaře. Nenápadná, líně se převalující skladba je pomalu vyprávěným příběhem, u kterého si nenápadné vrcholy většinou uvědomíme zpětně nebo po několikerém poslechu. Klouzavý zvuk kytary bratra skladatele Berta Coolse se proplétá s dalšími dvěma hladivými kytarovými linkami, aby ve vybraných pasážích přiložily ruku k dílu perkuse, bicí (mají pouze kolorující funkci), vibrafon, harmonium, klávesy, litevská citerka kankles, eufonium a především šestice saxofonů. Ano, muzikanti vvolk orchestru dokážou potlačit své ego. Nikdo na nahrávce nesóluje, nedere se kupředu.
Hodinová skladba je od začátku do konce tichým dobrodružstvím podobným uhrančivému synteticky akustickému monolitu Roberta Riche (jde především o příbuznost se zvukem jeho steel kytary) nebo přísnému minimalismu Klause Wieseho, který podobného efektu dosahoval hrou na tibetské mísy. Kouzlo tichého orchestru je v proměnlivosti droneu, který má sice stále podobné vlastnosti, v čase je ale tvořen různým složením nástrojů. I z toho důvodu je pro plné vychutnání nahrávky potřeba reprodukovat nahrávku v tichu na kvalitní reprosoustavu či na uzavřená sluchátka. Teprve tehdy si posluchač uvědomí střídání jednotlivých nástrojů a dynamiku celé nahrávky, která by jinak neprávem zapadla. Album je čistě studiovým záznamem. Vvolk orchestr přitom poměrně často hraje naživo. Ať už krátký program nebo právě Robertem Richem zpopularizované celonoční seance. Vzhledem k tomu, že v Praze probíhají pravidelně na stejném principu postavené Silent Nights, pozvání vvolk tělesa by mohlo být dobrým vybočením ze zaběhlé praxe koncertů sólových muzikantů. Podle recenzované desky, by celé dobrodružství mohlo stát za to.
Sub Rosa, 2018, 60:05