Wayne Shorter: Mr. Gone a jeho optimistický chaos

Drtivou většinu autorů rozsáhlejších medailonů Waynea Shortera, ať vzniklých ještě za jeho života, nebo po letošním úmrtí, 2. března, půl roku před devadesátinami, včetně hudebníkovy biografky Michelle Mercerové (Footprints, 2007), zaujalo, jak důsledně si on a o rok starší bratr Alan (později trumpetista, zemřel 1988), coby kluci hráli za domem pod vlivem komiksů „na sci-fi“. Tamní písečné duny jim připomínaly Mars a z rezivějícího vozíku na rozvoz mléka se stala vesmírná loď. A intenzivně prožívali alternativní identity Mr. Gone a Doc. Strange.

Wayne také po letech propůjčil tehdejší těžko přeložitelnou přezdívku (pan Pryč, pan Odešlý, pan Umřený?) jednomu z nejlepších alb kapely Weather Report (1978). A že když začali oba Shorterové provozovat jazz, přicházeli na prvá vystoupení v Newarku (stát New Jersey) s instrumenty v nákupních taškách, aby se odlišili od „měšťáků“ s elegantními futrály. Hráli zpaměti a demonstrovali to rozloženými novinami na pultech místo not, což zároveň mělo napovídat, že provozují hudbu inspirovanou nejžhavějšími aktualitami. Na sobě pak měli nejprve namočené a následně do maxima zmačkané obleky coby přihlášku k bebopové nonkonformitě. A hudební žurnalisté samozřejmě zaznamenávali, že držitel dvanácti cen Grammy zůstal i k stáru tak trochu Mr. Gonem, stále miluje sci-fi literaturu a filmy, a když o nich hovoří, promíchává to svéráznými úvahami kosmologicko-filozofické povahy, citáty z klasických děl Hollywoodu a množstvím komických historek bohaté muzikantské dráhy. A samozřejmě je třeba mít na paměti, že Shorter společně s kamarádem a častým tvůrčím partnerem Herbiem Hancockem na počátku 70. let nalezli a už nikdy neopustili odnož buddhismu vycházející z učení japonského duchovního Ničirena ze 13. století. Podle něhož veškeré skutečně cítící bytosti mohou ještě za života dosáhnout „buddhovství“. Těžko říct, jestli se to Shorterovi podařilo. Ale mnohdy působil, jako by byl už docela blízko. Anebo na to musí dojít příště. Čemuž pevně věřil. Ale ne snad proto, že zůstával jeho vůbec nejoblíbenějším filmem Ztracený obzor (1937), příběh o tajemném lámaistickém monastýru Shangri-la. I když, kdo ví? Možná jsou cesty nejen Páně, ale i Buddhy nevyzpytatelné.

Jen údajně nemíchatelné plody

S hudbou začal relativně pozdě, v patnácti na klarinet, o rok později na altku. Tehdy s bratrem propadli nastupujícímu bebopu, jehož protagonisté, zdálo se jim, překračovali veškerá pravidla jako komiksoví supermani jejich dětství. Které teď vystřídali skuteční Parker, Gillespie a Monk. To už Wayne studoval uměleckou střední školu (měl se stát učitelem hudeby) a objevoval i další, co kašlali na mantinely – Mozarta, Beethovena nebo Stravinského. Především byl ale pohlcený současným jazzem. Jako mnoho souputníků, i on zkraje napodoboval fascinujícího Birda Parkera, ale také si začínal uvědomovat, jak zásadní je nalézt vlastní hudební řeč. A všímal si například mladého trumpetisty Parkerovy kapely Milese Davise, na rozdíl od otrlých bebopových vlčáků jakoby váhavého a technicky trochu nejistého. Který ale z drobných hráčských selhání těžil podivuhodné momenty. Shorter také vnímal varování starších hráčů, podle kterých poklepávání nohou do rytmu, rozšířené mezi muzikanty za swingové éry, akorát brzdí představivost. A copak by někdo chtěl hrát jako metronom?

Značný dojem na něho udělala nahrávka, na které Charlie Parker dává lekci jakémusi začátečníkovi. Ten se po chvíli zaraženě ptá, jestli se musí skutečně naučit zpaměti veškeré stupnice užívané v bebopu. Parker odvětí: „Samo sebou!“ A hned dodá. „Ale pak to zas rychle zapomeň!“ Rovněž poučné byly domácí pře o orchestry Dukea Ellingtona a Jimmieho Lunceforda – prvý působil někdy až nedbale, zatímco druhý vždy dokonale. A matka Shorterová měla jasno: „Nojo, Lunceford má holt vysokoškolský vzdělání.“

A tak Wayne pomalu začal chápat, že je nezbytná hluboká erudice, ale i zapomínání na ni. A že je žádoucí polidštit perfekcionismus určitou nonšalantností. „Nejspíš jsem už tehdá míchal jabka s hruškama.“

Poslové a jejich ředitel

V druhé půli 50. let uznávaně talentovaný a hráčsky vybavený muzikant, který už přesedlal od altového saxofonu k tenorovému, čímž se snáze vymaňoval z Parkerova vlivu, měl za sebou armádní službu a od newarské elity mířil mezi newyorskou. V hlavním

Drtivou většinu autorů rozsáhlejších medailonů Waynea . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář