WESSELE: Pochyby

Před třemi lety jsem poprvé slyšel v Kaštanu šumavské Walden. Pavementovsky laděná kytarovka zhudebňující mimo jiné texty Jana Opolského, Garyho Snydera nebo šumavského samotáře Františka Klišíka. Tenkrát jsem vůbec netušil, že se ve Walden skrývá skoro scéna. Kromě principála Martina Patrase zde hraje na basu František Ďuriš a na druhou kytaru Libor Staněk. Libor Staněk je mimo jiné frontmanem krautrockového Sýčka a František Ďuriš má kapelu Wessele.

 

Kapela Wessele se pojmenovala podle jednoho šumavského náhorního rozcestí, které se nachází nedaleko od Vimperka. Český název tohoto rozcestí byl Neveselec (dnes Veselka). Neveselec se jmenuje i první deska Wessele, kterou vydali před třemi lety.

 

Aktuální album Pochyby začíná postrockovým intrem, které ukazuje, že i v tomto dost probádaném žánru se dají stále najít zajímavé cesty. I když Wessele často používají postrocková schémata, pořád je jim blízká česká alternativa. Hlavně ta brněnská. Když poslouchám texty Wessele, které kromě básně Zbyňka Hejdy Na podzim vytvořil František Ďuriš, napadá mě přirovnání k legendární brněnské kapele Dunaj. Minimalismus a umění zkratky, snaha jít až na dřeň namísto samoúčelného vytváření metafor, jimiž se mnozí snaží zamaskovat, že nemají co sdělit. (K básníku Zbyňku Hejdovi se Wessele vrací opakovaně. Na albu Neveselec použili jeho text Ptáci.) Občas jsou na desce slyšet skoro až plastikovské aluze, třeba v Jenom tak nebo v závěrečné Na podzim. Album Pochyby zastřešila názvem hned druhá skladba desky. Spolu s Na podzim jsou mi nejblíže. Mám rád kapely, které pracují s duchem místa, a proto jsou Wessele „mojí“ kapelou.

 

Celkově se dá říct, že umělecká tvorba, která pracuje s poetikou Šumavy, je v kurzu. Na nočním stole se mi povaluje kniha Aleše Palána Raději zešílet v divočině a u přehrávače vinyl Sýčka a skvělá kazeta Walden Šum. Nové album Wessele pokládám hned vedle.

 

vlastní náklad, 2018, 42:45

 

Přidat komentář