Z továrny až na kraj světa/Kraftwerk a jejich vliv (nejen) na elektronickou scénu

Umělců, kteří experimentovali s elektronickými instrumenty na hudební scéně ještě před Kraftwerk, bylo velké množství. Byl to ale Ralf Hütter, Florian Schneider a jejich spoluhráči, kterým se podařilo kouzlo a možnosti nových nástrojů etablovat na tvrdém popovém kolbišti. Současnost dává více než čtyřicet let starým vizím Němců za pravdu. Dnešní populární hudba se totiž bez vlivu elektroniky neobejde.

 

 

Když v roce 1974 Kraftwerk vydali své čtvrté album Autobahn, nic nenasvědčovalo vlivu, jaký deska bude mít na vývoj populární hudby. Zájem ze strany německých fanoušků byl podobný jako u předchozích desek, které ještě v sobě mísily rockové, avantgardní i jazzové vlivy. Zásadní změnou v životě kapely byl ale fakt, že parta z Düsseldorfu přišla nejprve s celkovým konceptem, který poté ovlivnil celou připravovanou kolekci. Od minimalistického podání skladeb evokujícího monotónní jízdu po německých dálnicích, kde největší vzrušení je míjení se rychlejších aut s těmi pomalejšími, přes obaly nahrávek až k mohutnému nákupu nejnovějších elektronických instrumentů, jakými byly například skladný Minimoog nebo naopak monstrózní modulární systém EMS Synthi AKS. Vedle toho Ralf s Florianem vstoupili na neorané pole využitím podomácku sestrojených nástrojů, jakými byl vokodér nebo elektronické perkuse v rukou nového spolupracovníka Wolfganga Flüra. Za technickými inovacemi hledejte výrazný vliv producenta Connyho Planka, který kapelu doprovázel od prvních nahrávek. Naopak už dříve započatá spolupráce s grafikem Emilem Schultem se díky celkovému konceptu posunula z hudební do mnohem komplexnější roviny, kdy se tento multimediální umělec stal zodpovědným za grafickou podobu obalu, pódiovou prezentaci, světla a následně i doprovodné projekce kapely.

 

Stačilo vydání dalších dvou alb Radio-AktivitätTrans-Europe Express, aby jasně vybroušený tvar získala nejen samotná hudba Kraftwerk, ale také jejich pracovní metody, vize, mediální i pódiová prezentace. Po více než dekádě vlády rockerů s hédonistickým, často sexistickým a rebelským poselstvím, se na popové scéně náhle prezentuje skupina referující o všedních momentech života, reflektuje asexuálním způsobem technologické fenomény moderní společnosti, navíc stoickým způsobem za prapodivnými hudebními nástroji. Svou „industrielle Volksmusik“, jak Kraftwerk svoji hudbu prezentovali, přinesli najednou takové množství impulsů, že to nešlo přehlédnout. Už nebylo zapotřebí novodobu elektroniku míchat s rockovými prvky, jako to dělali kolegové Tangerine Dream, sólovat jako Klaus Schulze a Jean Michel Jarre, schovávat za klasicistní výboje nebo dokonce přepisy klasických děl do syntetické podoby, jak se prezentovali například Wendy Carlos nebo Japonec Tomita. Kraftwerk se přesně v duchu popisu běžných denních situací nebránili jednoduchým popovým melodiím ani aranžím.

To, že Kraftwerk ze sebe nedělali hvězdy, překvapivě konvenovalo představitelům souběžné punkové horečky. Snaha strhnout z piedestalu celebrity rockové scény sice nebylo cílem Němců, přesto se stali protiváhou snah hudebního průmyslu, vyrobit z populárních hudebníků obletované persony. „Nejsme vědci ani hudebníci. Jsme pracovnici,“ vysvětloval pozadí následné desky The Man-Machine Ralf Hütter. Punku se nakonec nepodařilo rozvrátit kult hvězd. Vždyť řadě představitelů punkové horečky se nakonec dostalo stejné pozornosti, jako osobnostem, proti kterým se pár let předtím vymezovali. Rebelantství se nakonec více projevilo v hudební oblasti, kdy řada postpunkových kapel začala nahrazovat klasické rockové nástroje elektronikou, opulentní sóla a vybroušený zvuk z drahých studií měnila za okázalý minimalismus a texty reflektující, stejně jako Kraftwerk, neveselou realitu industriální Evropy. Často právě za přímého vlivu düsseldorfských věrozvěstů.

Vějíř ovlivněných hudebníků byl široký. A to jen na rodící elektronické scéně. Od industriálních pionýrů Throbbing Gristle sázejících vedle zapojení elektroniky na skličující industriální atmosféru tehdejších průmyslových oblastí, přes minimalismus vynášený do nebes například ambientním pionýrem Brianem Enem, až po sepětí elektroniky s popem, tak jak to pochopili novoromantici od OMD (ti umístili cover Neon Lights na svou desku Sugar Tax), přes Visage až k pohrobkům Joy Division – New Order. „Pro kohokoli z naší generace, který se zabýval elektronickou hudbou, byli Kraftwerk kmotry,“ přitakal v rozsáhlém televizním dokumentu britské BBC Synth Britannia Vince Clarke z Erasure, Yazoo nebo raných Depeche Mode. Daniel Miller, zakladatel labelu Mute Records v jedné aukci zakoupil vokodér, který Kraftwerk používali na svých prvních albech. Prohlásil, že pro elektronické muzikanty má stejnou hodnotu, jako pro rockery kytara Jimiho Hendrixe znějící ze skladby Purple Haze. Zajímavé je, že samotní Kraftwerk se spíše vraceli do různých period minulosti, než aby se dívali do budoucnosti. Od výtvarných vlivů suprematismu, konstruktivismu, melancholického vyznání nočnímu rodnému městu zabarvenému stovkami barevných neonových světel, až k holdu expresionistickému filmovému klenotu, filmu Metropolis (také operujícímu s robotkou coby ústřední postavou celého příběhu).

Nakonec to ale byla překvapivě se vzmáhající elektronická scéna v Severní Americe, která vzala odkaz Kraftwerk vážněji než synthopopoví představitelé z Evropy. Nejprve v disko horečce od Blondie až po Arthura Russella, poté v hiphopovém samplovacím duchu nejen v jednom z prvních hiphopových hitů Planet Rock od Afrika Bambaataa. „Kraftwerk měli obrovský vliv na ranou hiphopovou scénu. V podstatě vynalezli elektro, které bylo zásadním impulsem pro současnou rhythm&bluesovou muziku a samozřejmě i pop,“ prohlásil před dekádou pro New York Times elektronický popař Moby. A pokračoval: „Kraftwerk jsou pro současnou elektronickou hudbu tím, čím jsou The Beatles a Rolling Stones pro rock.“

 

Vliv Němců ale neskončil u hiphopu. Detroitská techno scéna posunula elektronický minimalismus do nových, poněkud chmurnějších souvislostí. Slova Ralfa Hüttera „stroje jsou naší součástí, hrají s námi a my hrajeme s nimi,“ dostala v americkém podání eskapický podtón. Techno minimalistické večírky byly především snahou vyhnout se tíživé realitě hroutících se dříve prosperujících průmyslových center automobilového centra Spojených států. Zatímco Američané postupně transformovali odkaz Kraftwerk do takřka dystopické podoby, evropští kolegové vzali odkaz Kraftwerk přeci jen pozitivněji. A to jak v podobě popových Pet Shop Boys, kteří znovu spojili pop, elektroniku a texty glosující s širším přesahem společenské souvislosti, tak v následném raveovém šílenství, kde hippie naivita byla nesena na podnosu repetitivní schematické, často znovu industriálně laděné elektroniky. Za ostrovní elektroniky můžeme jmenovat postupně zklidnělého Aphex Twina nebo dr. Alexe Petersona z The Orb nebo naopak divočáky Prodigy a celou tvrdě elektronickou scénu od Front 242 až po Nine Inch Nails. S příchodem nové generace elektronických muzikantů neubývá procento těch, kteří se přímo odkazují k odkazu Kraftwerk. Podobně konceptuálně se svou hudbou od samotných alb až po pódiovou odosobněnou prezentaci představují Daft Punk, svůj hold Němcům ve skladbě Get Innocuous! složili vlivní Američané LCD Soundsystem. Hned svým prvním singlem He Took Her To A Movie se hlasitě ke Kraftwerk přihlásili Ladytron a takto bychom mohli pokračovat téměř do nekonečna.

Kraftwerk už více než patnáct let nevydali novou muziku. V roce 2008 opustil Kraftwerk zakladatel Florian Schneider. „Ralph Hütter koncept kapely destiloval ke kořenům tím, že téměř úplně eliminoval lidský prvek v tvorbě čtveřice. Dnes je kvarteto jinde, než bývalo v dobách největší slávy,“ konstatuje jeden z prvních následovníků Němců na hudební scéně, Andy McCluskey z Orchestral Manoeuvres in the Dark. „Kraftwerk byl most z minulosti do budoucnosti. A my v jejich světě dodnes žijeme,“ dodává obdivně na závěr.

Napsat komentář

Zapomněli jste heslo? Zadejte uživatelské jméno nebo email a my vám pošleme odkaz na stránku pro vytvoření nového hesla.