Střídání ročních období v jazzovém Rakousku probíhá takto: březen Snow Jazz Gastein, květen Ulrichsberger Kaleidophon, červenec Nickelsdorfer Konfrontationen nebo Jazzfestival Saalfelden, listopad Music Unlimited Festival Wels, ale možná bych mohl zvolit i další akce. ULRICHSBERGER KALEIDOPHON, o kterém bude řeč, se konal už po devětadvacáté ve dnech 1. až 3. května a nabídl jedenáct vesměs zajímavých programů, pro které stálo za to vyjet těch pár kilometrů za jižní českou hranici.
Triu Colophony se podařil na zastávce delšího turné mezi Brnem a Bielefeldem přímo kolosální vstup před plně obsazeným sálem místního jazzového ateliéru. Jon Rose (1951) s tenorovými houslemi, Meinrad Kneer (1970) u kontrabasu a Richard Barrett (1959) nad elektronikou předvedli, jak lze spontánně vytvářet polomelodickou a polonoiseovou záležitost, plnou vzájemného protýkání, úhybných momentů a vábivé hudebnosti. Rose opět v plné formě, překvapivě vymýšlivý a vstřícný k ostatním, Kneer, který mu dokázal ve všech situacích odpovídat na neobvyklé výzvy, a Barrett, vymykající se z obvyklého elektronického doprovodování, takže byl skutečně tím třetím do party, všichni spoluvytvářeli improvizační suitu, plnou nuancí, střetů i vynalézavosti. I když tedy start vyvolal otázku, zda v této souvislosti obstojí následující formace, jak Trio Now! s altsaxofonistkou Tanjou Feichtmair, violoncellistou Ulim Winterem a bubeníkem Fredim Pröllem, tak nové kvarteto francouzské kontrabasistky Joëlle Léandre v obsazení Urs Leimgruber (saxofon), Burkhard Stangl (elektrická kytara) a Alvin Curran (klavír, elektronika) v pomyslné soutěži nezaostali. Jejich komprovizační schopnosti mísily intuitivnost souhry se zálibou v osvěživých plochách, přičemž zejména seskupení kolem Léandre (která si neodpustila vokální příměs ke své robustní base) prokombinovávalo různá stanoviska hráčů do jednotící vehemence.
Dvojice Flunger & Scheib, tedy perkusistka Elisabeth Flunger a kontrabasista Stefan Scheib, v podstatě pokračovala v improvizačním rejdění. Zatímco Scheib provokoval mimickou okázalostí, Flunger v uspořádané řadě předmětů, které paličkami či plechy nivočila, po určité době zestereotypněla, a tak neplánovaný pád jednoho z předmětů obecenstvo mile vyrušil. Zato následující klauniáda violoncellového mága Tristana Honsingera (1949) a japonského záměrně ležérního pianisty China Shuichiho strhla publikum k nebývalému nadšení a k vyžadování přídavků. Honsinger, tvářící se jako zamračený bezdomovec, střídal brilantní ovládání svého nástroje s provokativně drsným zpěvem nebo spíše italsko-francouzsko- německo-anglickým parléřstvím, vytvořil chaoticky ztvárněnou komickou figuru, plnou dynamičnosti, smutku, hravosti, žvavosti a dryáčnictví zároveň, k čemuž mu zdárně přihrával klavírista, plný nonšalance, jemných hudebních žertů jak na klávesnici, tak uvnitř piana. Na rozdíl od Honsingera, jehož dosavadní dráhu jsme mohli sledovat vedle sólových alb i v souvislosti s takovými avantgardními kolektivy, jako byla Company nebo ICP Orchestra, je Chino homo novus, ale předpokládám, že to se může záhy změnit; má na to. Ale přeskočil jsem další vrchol festivalu: dvojkoncert holandského freerockového tria Julia Mittens spolu s britským basklarinetistou Garethem Davisem. Bylo co poslouchat, bylo se na co dívat. Davis spolu s Martinem Luitenem (elektrická kytara), Michelem van Damem (elektrická basa) a Leem Fabriekem (bicí) totiž v rozmezí času, který jim byl vymezen, dokázali jak přesvědčivě zvládnout „suprematickou“ desetidílnou kompozici Černá série, jejíž jednotlivé pasáže se odehrály během jedné až čtyř minut a jež byla založena na abstraktních dílech malířů Maleviče, Mondriana, Alberse a Reinharda, a kterou pro ně nachystal skladatel Peter Ablinger (1959), tak vlastní superrockovou improvizaci. Jestliže v první části excelovali včasným nasazením ke zlomkům centrální kompozice, ve svém ranku pak vévodili pekelným zvukem, vybičovávaným však ve sladěné souhře, okázalostí rockového chování, intenzívní psychoatmosférou a nelíčenou úderností. Zejména 
Davisův basklarinet prokluzoval do výtržnické spontaneity, nicméně ostatní nezůstávali pozadu.
Závěrečný den patřil už od 17 hodin švédské skupině Magnus Granberg & Skogen. Klavírista Granberg už předem v programovém sešitě aviGareth Davis Jon Rose zoval, že jemu a jeho pěti druhům jde o zachycení prostředí, zda přírodního, krajinného či lesního, není zcela patrné, avšak název seskupení Skogen znamená les. Tudíž jednotliví členové v průmětu s Petterem Wästbergem u perkusivně zpracovávaných objektů setrvávají většinou u filigránské potichlosti a nevzrušivé časosběrnosti (jejich CD se nazývá Ist gefallen in den Schnee, tedy cosi ve smyslu „hudba zapadla do sněhu“). V příkrém kontrastu k nim nastoupil turntablista Dieb 13 se dvěma sličnými společnicemi, basklarinetistkou Susannou Gartmayer a bubenicí Katharinou Ernst. Obě dívky se do vystoupení pustily s náramnou vervou a setrvaly s ní značně neměnně, což obecenstvu nevadilo, aby postupně nepookřávalo. Velkým zážitkem bylo sólové vystoupení kontrabasisty Marka Dressera (1952), který ze svého nástroje vydobýval nové a nové možnosti a sám se tvářil, jako že se podivuje tomu, co všechno dokáže. O zakončení celého programu se postaralo naprosto profesionálně americké Ben Goldberg Trio; v jeho čele působí tento neklidný klarinetista až s klezmerovou tancechtivostí a sekundují mu přemýšlivý kontrabasista Greg Cohen a především Kenny Wollesen u bicích, které rozparádí s takovým zaujetím, že na něho jeho spoluhráči zírají s nevěřícím úsměvem. Dobrá (skoro-zornovská) tečka za celým Kaleidophonem.
A to zamyšlení? Je několikeré a uveďme si ho alespoň v bodech. Především tak nápaditě, cílevědomě a ujednoceně sesazený program, odehrávající se v nevelkém Ulrichsbergu (nejde tudíž o skrumáž náhodně sesazených projektů). Tradice, která se tu jeví jako samozřejmost a můžeme ji vysledovat už v publikaci Jazzatelier Ulrichsberg, vydané v roce jeho dvacetiletého trvání. V ní je nejen vylíčena prehistorie a historie vůdčí personou celé akce Aloisem Fischerem, zvaným Luis, v ní však také najdeme příspěvky Steva Lacyho, Franze Koglmanna, Radu Malfattiho, Paula Lovense, Tima Berna a dalších. Nadšené (mezinárodní) publikum, setrvávající v naplněném sále po celých osmnáct hodin hudebních extravagancí (samozřejmě včetně přestávek, trávených v přilehlém dobře zásobeném snacku). Průměrný věk návštěvníků bych odhadl mezi padesáti a šedesáti. Samo obecenstvo bez netrpělivosti a velice vstřícně chápající jakoukoli novátorskou překvapivost. Posluchači se spolu během oněch tří dnů sžívají, potkávají se přes den v městečku, konverzují o pauzách mezi sebou i s hudebníky, dovedou ocenit dobré výkony, těm nejlepším pak dávají patřičně znát své nadšení. 28 sponzorů včetně Raiffeisenbanky. Možnost ubytování pod stany v přilehlém campingu nebo na matracích v mládežnické ubytovně. O prodej CD se tu jako při většině podobných akcí postaral neúnavný Gerhard Busse z No Man’s Landu (jezdíval i k nám, dokud mu v Praze nevykradli auto, plné kompaktů!). Ve dnech festivalu vysílal rozhlas ORF Oe1 plné tři hodiny pořadů z Kaleidophonu i o Kaleidophonu! Což pokračovalo i po skončení festivalu. (Český rozhlase, kde jsi zaostal?) Vedoucí představitelé oněch rakouských jazzových období vzájemně navštěvují své festivaly, nepovažují se za konkurenty, naopak sdílejí potěšení nad tím, koho zajímavého se podařilo představit (možná zevšeobecňuji, ale mluvil jsem tu například s organizátorem Music Unlimited). Inspirují se vzájemně. Dvě výstavy v přilehlých prostorách. Možná by se ještě další důvody k zamyšlení našly. Podstatné však je, že touto zkušeností, kterou tu nezištně předávám, by se leckdo mohl inspirovat i u nás.
Ale zakončil bych citátem ze zamyšlení Radu Malfattiho: „Děje se něco nového: nevěřím ve „vynalézání“ jednotlivostí. Hudba (např.) se mění sama od sebe. Když máme štěstí, jsme v pravý čas na správném místě, abychom tuto proměnu vědomě (ale také nevědomky) zažili, co možná tvůrčím způsobem na ni reagovali nebo také s materiálem, který je po ruce nebo který se nabízí, správně zacházeli.“ Taková je totiž hudba, kterou většinou při obdobných příležitostech zažíváme, taková hudba provázela i leckterého účastníka letošního Kaleidophonu. V tom je právě smysl obdobných festivalů.
Foto Dušan Pavlovič
