Zdeněk Konopásek Doktor Konopný

Dvouletá fáma byla dvouletá vlastně hned dvakrát. Hrála ve dvou krátkých časových úsecích, v letech 1981–83 a potom 1988–89. I když jádro kapely bylo v obou případech stejné, na konci 80. let zněla Dvouletá fáma hodně jinak než na jejich začátku, temně, neučesaně, divoce. Od založení kapely je to právě letos čtyřicet let, a tak stojí za to si ji připomenout. V obou jejích sestavách seděl na bubenické židli Zdeněk Konopásek, nenápadný dělník alternativní scény. A mimo jiné významný sociologický vědátor, ale to je jeho druhý život…

Jakou hudbu jsi tenkrát poslouchal, že z toho vznikla Dvouletá fáma?
Dvouletá fáma se samozřejmě rodila z celé řady okolností, nejen z poslechu hudby. Pokud jde ale o čistě hudební inspirace, svoji úlohu sehrálo to, že jsem v 70. letech vyrůstal v Karlových Varech. Tam šly dobře naladit rozhlasové a televizní stanice ze Západního Německa. S kamarády jsme poslouchali rádio RIAS 2 a další podobné, kde šlo poslouchat a nahrávat ve velmi dobré kvalitě nejrůznější kapely z celého světa. Byl to přece jen trochu jiný (a širší) výběr, než na co šlo narazit mezi tehdejšími máničkami. Takže na střední škole jsem nejen znal a poslouchal Led Zeppelin, Genesis, King Crimson nebo Zappu či Beefhearta, kupoval desky z Gramofonového klubu (včetně tehdy vycházejících nahrávek domorodé hudby Afriky, Indie nebo Indonésie), sledoval po očku domácí underground i kapely jako Blue Effect nebo Collegium Musicum, ale opravdu mi učarovali hudebníci docela jiného střihu, zástupci tehdy nastupující nové vlny a všelijací potomci punku: XTC, Devo, The Slits, Talking Heads, Gang of Four, Public Image Ltd., The Specials, The Police, The Residents, Joe Jackson nebo Elvis Costello. Většinou krátké a trochu ulítlé písničky, často docela zpěvné (mnozí z těchhle lidí skončili dříve nebo později v regulérním popu), leckdy ironicky rozpustilé, ba vesele šílené. Podobnou hudbu jsem se už ve Varech snažil hrát s kapelou, která si říkala 3 Lydi. Když se v roce 1981 rozpadla, především kvůli (dvouleté) vojenské službě spoluhráčů, odešel jsem na (dvouletou) střední odbornou školu do Prahy a tam jsem založil Dvouletou (!) fámu.

Ony byly vlastně dvě. Jak bys je odlišil?
Dvouletá fáma z let 1981–83 a Dvouletá fáma z let 1988–1990 jsou hodně různé kapely, a to na první poslech. V té první vysokým hláskem ječela malinká zpěvačka, ve druhé hulákal nepřehlédnutelný, brunátný hromotluk. První hrála potměšilé a rozverné písničky, když to šlo, tak pečlivě nazkoušené; druhá byla ponurá a neučesaná, více se improvizovalo. Na první bývalo našlapáno, na druhou chodilo podstatně míň lidí. To vše do jisté míry odpovídalo těsně předpřevratové době i životním zkušenostem – nakolik lze u mládenců našeho tehdejšího věku o nějakých životních zkušenostech vůbec mluvit. Při pozornějším druhém poslechu lze ale podle mě vysledovat mezi oběma formacemi podobnosti a kontinuity. Není divu. Tvůrčí jádro kapely, bubeník a kytarista (Martin Vik), bylo v obou případech stejné. Ten zvláštní rukopis tam je, začátkem i koncem 80. let – já ho tam dnes slyším. A i když je Dvouletá fáma s Uhlířem jakoby vážnější, velká prča je to přece taky… Na posunu ve výrazu se samozřejmě spolupodepsalo, co nového člověk naposlouchal. Zásadní pro mě v tomhle ohledu bylo setkání s Pavlem Richterem někdy kolem roku 1983. Ten mě zasvětil do kapel okruhu Rock in Opposition, pouštěl mi Magmu, Roberta Wyatta, Briana Ena, Davida Thomase, This Heat i Skeleton Crew, přivedl mě k minimalistům a všelijaké avantgardě (Conlon Nancarrow). Zároveň jsem s Richterem v té době příležitostně jako hráč spolupracoval, a seznámil se tak s některými dalšími muzikanty. Jako hudebník jsem se trochu víc „rozkročil“. Dokladem budiž to, že ve stejné době, kdy jsme hráli divočárny s Radomilem Uhlířem, chystal jsem desku s Oldřichem Janotou.

Dvouletá fáma byla dvouletá vlastně hned . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář