Zdeněk Liška: Nesporná genialita

Žil jednou v Berlíně jeden muž jménem Albinus. Byl bohatý, vážený, šťastný; jednoho dne opustil kvůli mladičké milence ženu; miloval; milován nebyl; a jeho život skončil tragicky.“ Takhle stručně shrnul hned v první větě děj svého románu Smích ve tmě Vladimir Nabokov. Podobně stručná věta, byť pochopitelně s optimističtějším obsahem, nám postačí ke shrnutí životního příběhu hudebního skladatele Zdeňka Lišky: „Ve Smečně u Kladna narodil se v roce 1922 talentovaný chlapec; žil postupně ve Zlíně, v Praze a v Hlásné Třebáni; od roku 1946 až do své smrti v roce 1983 se věnoval takřka výhradně tvorbě filmové hudby; složil hudbu ke zhruba šesti stovkám filmů a dnes je považován za jednoho z nejvýznamnějších světových filmových skladatelů.“

 

Jakýkoli pokus o popis životního příběhu Zdeňka Lišky (16. 3. 1922 – 13. 7. 1983), jehož sté výročí narození si letos v březnu připomínáme, končí nezbytně u pouhých několika vět. Liška si své soukromí střežil, nenáviděl publicitu, málo se o něm ví, za celý život poskytl jediný rozhovor, a tak je veškerá pozornost spravedlivě věnována jeho ohromujícímu dílu a vzpomínkám těch, kteří měli možnost s ním pracovat. Těch několik vět může vypadat třeba takto:

Liška projevoval zájem o hudbu již od dětství, jeho otec i dědeček působili v místní hornické kapele. Dechovky, valčíky a žesťové nástroje, s nimiž později ve filmech často a velmi dobře pracoval, měl proto na očích od útlého věku. Během války vystudoval skladbu a dirigování na Pražské konzervatoři, současně pracoval v ČKD Slaný. Ke konci války řídil amatérský orchestr ve Slaném, v roce 1946 se však přestěhoval do Zlína, kde se brzy ukázal jeho nesmírný talent pro filmovou hudbu a kde žil a pracoval řadu let. Jen během prvních pěti let zde složil hudbu k více než šedesáti krátkým a animovaným filmům a seznámil se s některými důležitými tvůrci své generace a budoucími spolupracovníky (Vláčil, Kachyňa). Častým dojížděním (při dlouhých cestách vlakem napsal nemálo hudby) a pozdějším přesunem do Prahy začíná vrcholné období Liškovy kariéry, kdy zejména v průběhu 60. let nalezneme jeho jméno v titulcích těch nejvýznamnějších filmových děl, považovaných dodnes za vrchol
československé kinematografie. Filmové hudbě se Liška věnoval celý svůj dospělý život, jeho skladby určené pro divadlo se dají spočítat na prstech dvou rukou a čistě koncertní hudbě se nevěnoval vůbec. Pracoval v podstatě neustále, jeden film střídal druhý, často pracoval na více projektech zároveň. Jeho druhá žena Dana (zemřela roku 2021) byla členkou Kühnova smíšeného sboru a seznámili se při natáčení filmové hudby k Marketě Lazarové. Měli spolu dvě dcery, které dnes spravují Liškovu pozůstalost. V době jeho smrti byly dcery ještě velmi malé, a jejich pohled na otce je proto zamlžen optikou dětských vzpomínek. Vzpomínají, že stále jen pracoval a do pracovny za ním směla chodit jen maminka, která – na rozdíl od nich – uměla přijít s hrnkem kávy v rytmu skladby, na které Liška právě pracoval, aby ho nerušila. Nebo se v jejich vzpomínkách vynořuje rafinovaná tatínkova výmluva, že na rozdíl od nich nemusí jíst krupicovou kaši, protože ho po ní „svědí nohy“. Ke konci života Lišku sužovaly nemoci, zejména cukrovka, zemřel v pouhých 61 letech.

 

Hudební autonomie

Pokud jde o filmovou hudbu, byl Zdeněk Liška výjimečný v mnoha směrech a údiv nad jeho schopnostmi, talentem, profesionalitou, efektivitou a nasazením je dodnes patrný ve tvářích pamětníků, kteří na spolupráci s ním vzpomínají, a jejichž vyprávění je v podstatě jediným zdrojem informací o jeho pracovních metodách (zejména hudební a zvukový režisér Jiří Zobač, zvukový mistr Ivo Špalj, střihač Alois Fišárek, dirigent Mario Klemens a již nežijící režisér Juraj Herz).

Liška podřídil všechny aspekty své hudby potřebám filmu.

Žil jednou v Berlíně jeden muž jm . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář