ZELNÁ SUKNĚ aneb Jak čeští hudebníci kráčejí po stopách krautrockových hrdinů

Česká alternativní hudba se s krautrockem většinou míjela a jedinou přiznanou krautrockovou kapelou dlouho byli B4. V poslední době se ale u nás objevilo hned několik zajímavých uskupení, která s krautrockem čile koketují. Bují nám tu snad něco, čemu můžeme začít říkat česká krautrocková scéna?

 

Intro

Termín krautrock se vžil jako označení pro hudbu některých sedmdesátkových německých kapel, které ve své tvorbě čerpaly nejen z odkazu progresivního nebo psychedelického rocku, ale i z free jazzu, soudobé vážné a experimentální hudby. Ikonou se pro ně stal zejména Karlheinz Stockhausen. Když se mluví o krautrocku, jsou nejčastěji zmiňováni Can, NEU!, Faust, Kraftwerk, Tangerine Dream, Amon Düül, Guru Guru, Kluster, Cluster… Tzv. krautrockové skupiny netvořily jednolitou scénu, spíše je spojovala doba a místo vzniku, důraz na hudební i textovou repetici, resp. vzývání improvizace jako nejčistšího a nejupřímnějšího hudebního sdělení. Zajímavé je i časté používání fade outu pro ukončení skladeb na nahrávkách krautrockových kapel. Fade outy totiž dávaly tušit, že skladba nikdy neskončí. Krautrockové skupiny se tak mohly „dotýkat nekonečna“.

Samotné označení krautrock mnohé zmíněné hudebníky přivádělo k nepříčetnosti. Termín nepocházel z němčiny (nemůžeme ho proto otrocky překládat jako „zelná sukně“), ale z angličtiny. Slovo kraut můžeme vnímat jako hanlivé označení pro Němce. Významově by se mohlo blížit našemu skopčák. Přijatelnějším stylovým synonymem pro krautrock je i proto spojení Kosmische Musik. Celkově se často stal krautrock nálepkou pro podceňovaný německý rock. Země šlágrů a kožených padacích mostů přeci nemohla vytvořit žádnou nadčasovou, progresivní hudbu. Tak nahlížela na německé kapely většina anglických a amerických hudebních publicistů i vydavatelů. Výjimkou byl ovšem John Peel, velký propagátor krautrocku na ostrovech.

 

Krautrockoví hrdinové v Německu 70. let

Za jednu z prvních německých skupin krautrockové vlny bývá označována mnichovská skupina Amon Düül, jejíž členové byli součástí hipísáckého společenství. Jejich vystoupení měla spíše charakter happeningů, při kterých byla mnohem důležitější spontaneita než hudební dovednosti a dokonalost. (Zde se nabízí srovnání s Aktualem Milana Knížáka.) V rámci komunity vznikla i odnož Amon Düül II, která měla mnohem větší hudební ambice. Nahrávky s často příšerným zvukem „hudebních diletantů“ Amon Düül jsou ale daleko větší avantgarda než průměrné variace na psychedelický rock s orientálními prvky v podání Amon Düül II. Navíc Amon Düül II natočili děsivou rockovou operu Made In Germany (1975). A aby to nebylo moc jednoduché, vznikla dokonce ještě druhá odnož Amon Düül (UK).

Jednou z nejvlivnějších krautrockových formací byli Can. Zásadní postava Can, baskytarista Holger Czukay, měl zkušenosti s jazzem i s avantgardní vážnou hudbou. Dokonce byl žákem Karlheinze Stockhausena a zúčastnil se letních kursů Nové hudby v Darmstadtu. (Tyto letní kursy se poprvé konaly už v roce 1946 a hlavně zpočátku sloužily k propagaci americké kultury. Jejich cílem bylo ovlivnit směřování německé hudby po válce.) Tvorbu Can si můžeme rozdělit na tři etapy. Can s černošským démonem Malcolmem Mooneym, Can s japonským čarodějem Damem Suzukim a Can bez výrazného zpěváka. Nejzajímavější je období s Damem. Damo Suzuki rozhodně neuměl excelentně zpívat. Měl ale neuvěřitelné charisma, a když se chopil mikrofonu, stávaly se ze skladeb Can až rituální písně. Zásadním albem Can je Tago Mago (1971). Nápaditý ambient se tady střídá s tribální rytmikou geniálního bubeníka Jakiho Liebezeita. Can jsou zcela jistě nejvíce groovy ze všech krautrockových kapel.

 

 

 

 

 

 

 

Zásadní vliv na hudbu mnoha kapel 70. let měli NEU! z Düsseldorfu. Hlavními postavami NEU! byli Michael Rother a Klaus Dinger, na jejich nahrávkách se ale výrazně podílel i zvukový mág, hudebník a producent Conny Plank, možná nejdůležitější postava celé krautrockové vlny. První nahrávka NEU! (1972) byla zcela revoluční. Hned úvodní desetiminutový track Hallogallo nabídl kapelní trademark – jednoduchý, 4/4 rytmus v podání Klause Dingera, pro který se vžilo označení motorik. Tento rytmus použili NEU! na albu i v další desetiminutové skladbě Negativland. Zbytek alba se nese spíše ve znamení ambientu. Jejich druhé album NEU! 2 (1973) otevírá track Für immer. A světe div se, opět v něm hraje dominantní roli dingerovský beat. Na desce NEU! 2 je ale obvykle oceňována hlavně její druhá strana. Rother, Dinger a Plank si zde pohrávají s už dříve vydaným singlem Super/Neuschnee, který nejrůznějším způsobem destruují. Tj. zrychlují, zpomalují… O deset let dříve se, mimochodem, podobnou zvukovou destrukcí mnohem radikálněji zabýval zmíněný Milan Knížák. Na albu NEU! ’75 (1975) začínají být NEU! trošku poplatní klasické písničkové struktuře. A to hlavně ve skoro punkové skladbě Hero. Desky NEU! 4 (1995) a NEU! ’86 (2010) jsou dva různé pohledy na natáčení nikdy nedokončeného alba z let 1985 a 1986. (NEU! 4 vydal Klaus Dinger a NEU! ’86 Michael Rother.) Obě alba jsou vcelku přístupná a nalezneme na nich postpunkové, novoromantické i disco ozvěny. Klaus Dinger po ukončení činnosti NEU! působil v projektu La Düsseldorf. Proslulý motorik můžete slyšet i zde, celkově ale desky La Düsseldorf zní dost kýčovitě.

Opomenout nesmíme velmi originální design alb, která NEU! vydali. Všechny obaly jsou parafrází první desky – jednoduchý nápis NEU!, něco jako tag fixem, je ztvárněn vždy jinou barvou. Barevně se liší i pozadí.

 

Jestliže NEU! mají k rockové hudbě v podstatě blízko, hamburští Faust jsou zcela jiný případ. NEU! jsou přímočaří a můžou se vám zalíbit na první dobrou. Stejně snadno vás však můžou rychle omrzet. Když slyšíte stou variaci na Hallogallo s motorikem vespod, tak se ani nikdo nemůže divit. Ve svém studiu ve Wümme tvořili Faust podivné, surrealistické kompozice, kterými bořili veškerá hudební schémata a klišé. Faust se ve svých kolážích nebojí popkulturních citací – ve skladbě Why Don’t You Eat Carrots? zazní např. úryvek z klasiky I Can’t Get No Satisfaction od The Rolling Stones nebo All You Need Is Love od The Beatles. Ve faustovských kolážích se často objevují i terénní nahrávky, záznamy nejrůznějších jamů… Faust možnosti svého studia využívali v maximální míře a nůžky byly pro ně stejně důležitým nástrojem jako kytara. Faust se nezabývali jen hudební destrukcí, dokázali být i mimořádně hitoví. Album So Far (1972) otvírá skoro až líbivá skladba It’s A Rainy Day, která zní totálně současně a neněmecky. Díky svým monotónním, tuckerovským bicím si podává ruku s The Velvet Underground. Majstrštykem je i další album The Faust Tapes (1973). Faust zde kolísají mezi infantilními dadaistickými hipísáckými popěvky a předzvěstmi industriální hudby. Na další desce Faust IV (1973) se dokonce setkáme s otiskem reggae, a to ve skladbě The Sad Skinhead. Kontroverzní desce Faust IV, nad kterou samotní Faust ztratili dohled, se dostalo uznání až po letech. V téhle nadčasové učebnici je všechno – dub, shoegaze, post-rock…

Musíme se zastavit i u vizuální podoby alb Faust. Už na prvním, eponymním albu Faust (1971) se objevuje rentgenový snímek zaťaté pěsti. Die Faust totiž v němčině znamená pěst. A my se tak můžeme dohadovat, zda je tedy název kapely spíše odkazem na radikální levicové hnutí šedesátých let nebo nás vede k ďáblovu zaprodanci doktoru Faustovi.

Ke krautrocku bývají řazeni i elektroničtí vizionáři z Düsseldorfu Kraftwerk. Duchovní zakladatelé Kraftwerk Ralf Hütter a Florian Schneider vydali svou první nahrávku ještě pod jménem Organisation. Jmenovala se Tone Float (1969) a při jejím poslechu by vás nenapadlo, že za pět let tito hudebníci natočí průlomové elektronické album Autobahn (1974). Před Autobahn vydali Kraftwerk tři alba – Kraftwerk (1970), Kraftwerk 2 (1972), Ralf & Florian (1973). Ani tato alba však nejsou tím, na co jsme u Kraftwerk zvyklí. V podstatě se jedná o klasickou krautrockovou kapelu s občasnými jazzrockovými manýrami. Poznávacím znamením budiž flétna Floriana Schneidera. Absolutní změnu pro Kraftwerk znamenalo už zmíněné album Autobahn. Kraftwerk přišli jednak s konceptem dálnice, která je jedním ze symbolů Německa, jednak se změnou zvuku. Díky ní se stali asi nejvýznamnější a nejznámější německou kapelou všech dob. Svůj koncept kapely založené na ose člověk – stroj rozvíjeli i na dalších albech Radio-Aktivität (1975), Trans Europa Express (1977), Die Mensch-Maschine (1978) či Computerwelt (1981). Kraftwerk se revolučně vyhradili vůči veškerému klišé hudby angloamerické provenience. Jejich manifestem byl totální apel na disciplínu, melodickou strohost, jednoduchost a vizionářský vývoj hudebních nástrojů. Elektrickou kytaru, ještě nedávno nástroj hudební revoluce, nahradili keyboardem. Zcela se i distancovali od absurdních rockových pohybových kreací a namísto toho stvořili novou, statickou podobu popového hrdiny vycházející ze symbiózy člověka a stroje. Minimalistické byly i jejich texty, mající spíše charakter sloganu. Kraftwerk stojí rovněž za mnoha technickými objevy. Přičítá se jim kupříkladu vynález elektronických perkusí a sekvenceru.

 

Těch kapel, které se v Německu svezly na krautrockové vlně, je celá řada. Zmínit ještě můžeme třeba Kluster, později Cluster, Tangerine Dream nebo skupinu Harmonia. V Kluster působil mimo jiné i Conrad Schnitzler, zajímavá postava německé hudební scény. Označoval se hrdě za nehudebníka a dlouhodobě chrlil jednu nahrávku za druhou. Ve své tvorbě rád pracoval s motivem náhody, který tak rád opracovával král hudební avantgardy John Cage.

Zprostředkovaně jste se mohli s krautrockem setkat i přes Davida Bowieho, který při komponování některých skladeb pro svou kultovní berlínskou trilogii, alba Low (1977), Heroes (1977) a Lodger (1979), z krautrocku částečně vycházel. Krautrockové přiznávky nalezneme i na nahrávkách Iggyho Popa The Idiot (1977) a Lust For Life (1977), na kterých ve svém „berlínském období“ pracoval rovněž David Bowie. Nejblíže se ale krautrockovým hrdinům asi přiblížil Brian Eno, který s Cluster udělal dokonce společnou desku – Cluster & Eno (1977).

 

Český krautrockový pravěk

Poprvé byla československá hudební scéna konfrontována s kapelami, které se dostaly do krautrockové historie, už v roce 1968. Tehdy Olympic vystoupil v západoněmeckém Essenu na festivalu Internationale Essener Songtage společně např. s Amon Düül, Guru Guru nebo Tangerine Dream. V tvorbě normalizačních prospěchářů z Olympiku ale vlivy krautrocku vystopovat nelze.

 

Česká alternativní hudba v minulosti spíše čerpala z angloamerické hudební scény, vlivy krautrocku přehlížela a obcházela. Tomáš Procházka aka Federsel z krautrockových B4 říká: „Tady možná tou dobou jely trochu jiný vzory: King Crimson, Pink Floyd, Zappa. Víc instrumentace. A možná víc bluesovýho cítění, to se s krautrockem moc nepotkává.“ Přesto se dají i v době předrevoluční najít kapely, které z krautrocku částečně vycházely. Zmínit můžeme např. skupiny Švehlík, Vyšší populár a další projekty, v nichž působili Pavel Richter a Luboš Fidler. Pavel Richter se o inspiraci krautrockem vyjádřil takto: „Can jsme sledovali velmi bedlivě, méně již Faust, NEU! neznám. Hlavně jsme nevěděli, že to je krautrock.“ Nejblíže měl podle Richtera ke krautrocku Vyšší populár. (Nahrávku Vyššího populáru Haf haf z roku 1983 plnou až poetistické hravosti a repetic vydalo Polí5 v roce 2014.) O pionýrech českého krautrocku Tomáš Procházka říká: „Pro mě je krautrock třeba skupina Vyšší populár nebo Švehlík na jedné z mých nejoblíbenějších českých nahrávek Studio 82. Takže různé projekty Luboše Fidlera a Pavla Richtera. I z toho jsme třeba hodně vycházeli, dávno předtím, než jsme vůbec věděli něco o krautrockové scéně v Německu. Pak bych ještě rád zmínil již neexistující skupinu Seno, působící v 90. letech, jejíž bubeník Pavel Navratovič nastudoval naprosto virtuózně techniku Jakiho Liebezeita.“ (pozn. bubeník Can) Vlivy krautrocku můžeme hledat i v tvorbě zásadní novovlnné skupiny Máma Bubo, která už v 80. letech pracovala s elektronickými zvuky a minimalismem podobným Kraftwerk. Libor Staněk z krautrockového Sýčka tvrdí: „Třeba deska Planeta Haj od Máma Bubo z roku 1985 pro mě osobně taky čerpá z krautrocku. Je podobně strojová a robotická.“

 

Synonymem pro českou hudební alternativu je tvorba Mikoláše Chadimy. V 80. letech natočil se svou skupinou MCH Band několik zajímavých desek. Nevím, zda při komponování některých z nich měl v merku německý krautrock, rozhodně těch třecích ploch by se ale v Chadimově případě dalo najít hned několik. (Třeba práci se smyčkami, lásku k repeticím, zálibu v improvizaci…) Chadimovým nejlepším dílem, na němž se dostává i do zákoutí krautrocku a industriální hudby, se zdá být Es reut mich f… (1989).

Při pátrání v českém krautrockovém pravěku bychom možná mohli zmínit i filmovou hudbu Karla Svobody pro seriál Návštěvníci. Prvky vypůjčené z hudby Kraftwerk by se v ní nalézt daly.

 

Porevoluční krautrockové otrkávání

V devadesátých letech byla velmi silná brněnská alternativní scéna v čele s legendární skupinou Dunaj. Nerad bych obviňoval Dunaj z krautrocku, pro mě to ale krautrock byl. A to hlavně na skvělém albu Dudlay (1993). Prvky minimalismu (ne primitivismu) v hudbě i v textech, důraz na repetici, střídmost a kázeň v hraní. Vše maximálně robotické.

Nejvýraznější českou porevoluční krautrockovou skupinou jsou zcela jistě B4. Skupina improvizátorů, shromážděná okolo Tomáše Procházky, vznikla už v roce 1998, a od té doby vydala hned několik pozoruhodných nahrávek. Za album Didaktik Nation Legendary Rock (2011) dokonce obdrželi B4 cenu Vinyla za desku roku 2011. Nahrávky B4 a koncerty jsou dvě zcela odlišné záležitosti. Na desce zní B4 mnohdy až popově, jejich koncerty jsou ale čirou noiseovou smrští. Jak hudba na nahrávkách, tak na koncertech však vychází z improvizace. (Výjimkou jsou možná pouze živá provedení skladeb z alba Die Mitternachtsmaus, na němž B4 do krautrockové podoby předělali tvorbu Plastic People of the Universe. Tam se B4 nějakého mustru držet musí.) Ke krautrocku se B4 podle Tomáše Procházky dostali docela náhodou: „My jsme s B4 hráli takovou psychedelii a pak nám někdo řekl, že to zní skoro jako Can. Tak jsme si to poslechli a k tomuhle hnutí se zpožděně přihlásili. Já jsem si to pak naposlouchával všechno zpětně. Předtím jsme třeba hodně poslouchali Stereolab, to je krautrock jak blázen. Mě taky odjakživa bavilo, když se moc nestřídají harmonie, tak mi krautrock vyhovoval jak posluchačsky, tak hráčsky. A jednoznačně se to s náma potkávalo zvukově, milujeme antikvární nástroje a přístroje.“ Tomáš Procházka aka Federsel a David Freudl (klávesista B4) stojí i za zajímavou kazetou Federsel/Freudl – Peacock King (2014), která jde rovněž krautrocku naproti.

 

Blízko krautrocku se pohybuje i bytostný improvizátor Petr Marek, který od poloviny devadesátých let vydal mnoho nahrávek pod jménem Muzikant Králíček. (Jednalo se často o jakési koláže složené z parafrází různých stylů.) Petr Marek se nikdy nebál brouzdání za hranicemi trapnosti. Ba naopak, rád zkouší otrlost posluchače a demonstruje, jak blízko od sebe se nachází diletantismus a genialita. Od roku 2006 působí Petr Marek ve formaci Midi Lidi, která s krautrockem také ráda koketuje. Nejvýrazněji asi na svém prvním a posledním albu – Čekání na robota (2007) a Give Masterpiece A Chance (2016). Vlivy Kraftwerk a obliba v hrátkách s popkulturními odkazy k Midi Lidem patří.

 

 

 

 

Z krautrocku a elektronické avantgardy ve své tvorbě vychází i Moimir Papalescu. A to hlavně v projektu Magnetik. Moimir o své cestě ke krautrocku říká: „Pro mě byla, co se vlivu krautrocku týče, nejinspirativnější skupina NEU!, jejíž členové byli v první verzi Kraftwerk. A pak samozřejmě projekt Organisation a jejich album Tone Float, de facto prapodstata Kraftwerk. Také s mým projektem Magnetik jsme se krautrocku několikrát dotkli, především na prvním albu a pak také na mé první sólovce, kde v tomto duchu byla skladba Japanese Garden. K té vzniklo asi sedm remixů, některé hodně space a jiné kraut, mimochodem jako třeba ten od Federsela, který je členem B4.“

 

 

Současná podoba krautrocku u nás
V poslední době se u nás objevilo hned několik skupin, které se u Can, NEU! nebo třeba Faust inspirují. Náležitě nedoceněnou desku minulý rok vydala jihočeská India. Zajímavým projektem (původně jednorázovým) je i The Czech Psychedelic Society Manifesto, za nímž stojí v roli jakéhosi „Malcolma McLarena“ Jakub Lilek Ďuraško z labelu Stoned To Death. Nemalý rozruch způsobila na konci minulého roku deska skupiny Sýček. Se svou osobitou verzí krautrocku se Sýček dostal do nejužší nominace na cenu Vinyla v kategorii objev roku. Jmenovat dále můžeme i třeba Raw Deal, Ghost River, M-N nebo Fokumé. A těch jmen bude určitě více. Jak se domnívá Tomáš Procházka z B4: „Určitě se nějaká neokrautrocková scéna formuje kolem labelů NAAB a Stoned To Death.“

Z nové generace krautrockem inspirovaných českých kapel se největšímu zájmu těší Sýček. Sýček se nejvíce odkazuje k NEU! Jak říká kytarista a zpěvák Sýčka Libor Staněk: „Kvůli jejich motorickým bicím a precizně dodržovanýmu rytmu 4/4, který hrál Klaus Dinger. Já jsem na to už trochu ulítlej. Náš bubeník Šaman by o tom mohl vyprávět.“ Libor se i vyjádřil, proč je pro Sýčka krautrock inspirativní i padesát let poté, co první krautrockové kapely začaly prozkoumávat limity žánru: „Pro mě osobně je navíc inspirativní v tom, že kašle na subjekt v tom smyslu, že při představení je tam absence jakýkoliv exhibice. Kraut tě vybízí k tomu, abys hrál co nejméně, splynul s hudbou, stal se naplno její součástí. Podřídil se celku.“  Libor Staněk přichází i se zajímavým postřehem: „Řekl bych, že až moje generace se krautrockem inspirovala přímo. Třeba v některých postupech India, Raw Deal nebo u nás (Sýček) to může vypadat až trochu programově, což ale není na škodu, protože takto to u nás nikdo nedělal a my si to museli osahat v základech, abychom to mohli posléze nějak kreativně rozvíjet. Tím ale nechci říct, že ty postupy tu nebyly dřív.“ Libor Staněk nechce nijak devalvovat tvorbu kapel, které krautrock vstřebávaly v minulosti. Po B4 jsou to ale první kapely u nás, které se krautrockové škatulky neštítí, ale naopak se k ní hrdě hlásí. (Jaká to změna, když krautrockoví dinosauři ten termín tak nesnášeli.)

 

Epilog
Pro první generaci krautrock reflektujících českých kapel (např. Vyšší populár, Švehlík) byl krautrock pouze jedním z mnoha inspiračních zdrojů. Rozhodně se tedy nejednalo o pravověrné krautrockové kapely. Druhá generace kapel (hlavně B4) ke krautrockovým postupům v podstatě dospěla sama. (K německé krautrockové vlně se B4 přihlásili až zpětně, ve svých začátcích totiž krautrockové kapely vůbec neznali.)  Až současná, třetí česká krautrocková generace, zastoupená třeba Sýčkem, se s krautrockem identifikuje zištně a přímo. To ale vůbec nemíním hanlivě.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *