Zlaté komorní ruce Ólafura Arnaldse

Dítě štěstěny? Surfař na módní neoklasické vlně? Všehoschopný eklektik? Tyto otázky mohou při procházení životopisu letos dvaatřicetiletého Islanďana Ólafura Arnaldse napadnout. Jenže abyste zaujali stylotvorný label Erased Tapes nebo získali prestižní cenu BAFTA, potřebujete rozhodně víc než pouze velkou porci štěstí být ve správnou dobu na správném místě. Jak to tedy s bývalým bubeníkem, kterému přechod ke klavíru změnil život, tedy je?

 

 

O začátcích Ólafurovy kariéry v metalových vodách se toho napsalo poměrně dost. Ovšem zásadní roli v jeho hudební kariéře nakonec neměla ani jedna jeho vlastní kapela Mannamúll, I Adapt, Celestine nebo Fighting Shit, ale Němci Heaven Shall Burn. Ti totiž v roce 2003 zavítali se svým turné i na Island a právě Fighting Shit jim zde byli předkapelou. Došlo ke sblížení s kytaristou Maikem Weichertem a předání dema s vlastní, instrumentální, mnohem klidnější muzikou. Už rok poté tři klavírní Arnaldsova témata ozdobila desku Antigone a hned nato přišla nabídka na natočení celého sólového alba. „Bez Maika bych nikdy nedostal příležitost předvést svou introvertní muziku širší veřejnosti,“ přiznal před lety pro OX fanzin sám Ólafur. Přechod mezi tvrdou, na kytarách postavenou, minulostí a neoklasickou současností sám nikdy nebral jako přeskok do jiné dimenze. „Jak hardcore, tak klasická hudba jsou velmi emocionálními styly. Jde v nich spíš o pocit, na kterém oba styly stojí. Sleduji, jak velké množství fanoušků z metalové scény navštěvuje mé koncerty. Toto spojení cítí evidentně velké množství dalších hudebních fanoušků,“ prohlašuje ve stejném rozhovoru Arnalds.

 

Přerod z lokálního hardcoreového spoluhráče ve výraznou sólovou personu neoklasiky netrval dlouho. Díky Maikově radě z jeho sólových skladeb zmizely kytary a bicí, z původně progresivně rockových pokusů se Óláfur rychle našel v neoklasické pozici. Objevitel a mentor Maik Weichert nakonec Ólafura u svého labelu Lifeforce Records neudržel, přednost dostalo začínající impérium Erased Tapes (s tímto labelem jsme oslavili Mejdan v čísle UNI 2017/12). Obě strany si maximálně pomohly a výsledkem byla v roce 2007, v době, kdy bylo Ólafurovi pouhých dvacet let, stylotvorná deska Eulogy For Evolution snoubící klavírní linky autora se smyčcovým doprovodem. Neoklasický boom dostal jeden ze svých základních kamenů. Úspěch debutu mladíka z Islandu doslova napěchoval energií. Málokdo si už dnes pamatuje první vystoupení sympaťáka v pražském Klubu 007 Strahov s doprovodem smyčcového kvarteta. Ólafur pilně koncertoval po celé Evropě také jako předskokan slavných krajanů Sigur Rós a vedle toho skládal tuny nové muziky. Speciální výzvou, kterou Arnalds podstoupil, byla týdenní session Found Sound, kdy úkolem bylo vytvořit jednu skladbu denně. V říjnu přišel na řadu doprovod baletu Dyad 1909 a ještě v témže roce se Ólafur spojil s Janusem Rasmussenem, poté, co jako studiový technik pomáhal na svět desce jeho kapverdské kapely Bloodgroup. Jejich tanečně laděný elektronický projekt Kiasmos po hardcoreu a neoklasice představil světu už třetí tvář hudebníka z Mosfellsbæru.

 

Aby se ze zbytku článku nestal jen telefonní seznam vydaných nahrávek, pojďme se zastavit u několika zásadních bodů, které hudbu Ólafura Arnaldse vydělují od zbytku neoklasického peletonu.

  • Přirozená melodičnost. Ólafur ve všech svých článcích opakuje, že nikdy nepochyboval o tom, že se bude hudbou živit. Hudba je jeho přirozený způsob vyjadřování. A i když tvoří klasicky klavírní instrumentálky, taneční inteligentní hudbu s Kiasmos, nebo se vrhá mimo domovské území v rámci řady kolaborací, není výjimkou, kdy sám autor do ruky vezme ukulele, kytaru nebo nechá svou hudbu ovlivnit zpěvem, variabilní elektronikou nebo dechovými nástroji. Neoklasika z jeho pera se přirozeně snoubí s obrazem. Toho si brzy všimli filmaři, které Ólafur nikdy nezklamal. Za skladbu k závěrečným titulkům seriálu Broadchurch britské televize ITV dokonce získal prestižní BAFTA TV Craft Award.
  • Provázání s posluchači. Koncerty Ólafura Arnaldse se odlišují od jiných, žánrově příbuzných koncertů velmi častými promluvami Islanďana k obecenstvu. Obvykle velmi vtipnými. „Rád mluvím k návštěvníkům svých koncertů. Mám za to, že mě to propojuje s posluchači a dostává na stejnou úroveň. Celý večer pak můžeme prožít společně. Nejedná se o jednosměrný monolog hudebních bohů, takové koncerty nemám rád,“ prozradil Arnalds před pár lety v rozhovoru pro portál Cyclic Defrost. Ólafur myslí na posluchače i mimo koncertní síně. Často je zásobuje na sociálních sítích záběry z natáčení desek. Rád jim dává nahlédnout pod pokličku toho, na čem právě pracuje.
  • Parťák do studia i na turné. Ólafurova hudba ožívá díky spolupráci s jinými muzikanty. A to nemluvím pouze o už zmíněných tanečních Kiasmos. Velkého parťáka našel Islanďan v další neoklasické hvězdě labelu Erased Tapes Nilsi Frahmovi. Natočili spolu tři EPčka, nejlépe ale jejich vzájemnou hudební i lidskou komunikaci reflektuje záznam koncertu z roku 2015 nazvaný Trance Frendz. Ten vcelku zdařile přenáší vřelou komunikaci mezi oběma klavíristy i samotným publikem na posluchače. „Většinou spolupracuji s muzikanty, které mám zároveň za své kamarády,“ přiznal v rozhovoru pro The Guardian úspěch kolaborací. Dalším oblíbeným Arnaldsovým parťákem je určitě zpěvák Arnór Dan, k zajímavému projektu reinterpretace díla Fryderyka Chopina přizval Ólafur německou klavíristku Alici Saru Ott.

V poslední době si Ólafur Arnalds před sebe staví netradiční výzvy. Album Island Songs vzniklo díky kolaboraci s jinými islandskými muzikanty (mimo jiné jihoislandským komorním sborem nebo Nannou Bryndís z Of Monsters And Men) na netradičních místech po celém Islandu (například v útrobách pobřežního majáku). Za prozatím poslední deskou re:member stojí také zajímavý koncept. Jedná se o srážku Islanďanova melodického rukopisu s prvky generativní hudby, kterou pro tuto příležitost zkomponoval algoritmický software vlastní konstrukce ovládající další klavír.

 

Oláfur toho za dvanáct let působení na hudební scéně stihl opravdu hodně. Z malých klubů se jeho hudba už dávno přemístila do velkých koncertních sálů (viz loňská vyprodaná velká Lucerna) a do prestižních časů velkých hudebních festivalů. Jeho druhé vystoupení na Colours Of Ostrava si můžete vychutnat už za několik dní. Pokud mluvíme o Islanďanově tvorbě, už zdaleka nemůžeme hovořit o tradiční neoklasice, jakou nám předkládal na prvních albech. Na posledních deskách vedle sebe Arnalds postavil pestrou, ale přitom jednolitou směs od mluveného slova až po minimalistické, nebo naopak popové momenty. Výrazný autorský rukopis plodného autora je ale stále jasnou devízou, která odolala několika momentům nebezpečné koketérie s kýčem. Arnalds na vykonané pouti autorsky dozrál.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *