ABYSME SE NEZBLÁZNILI: Gymnázium Vysočany mezi Palachem a Chartou

V souvislosti s třicátým výročím změny režimu v naší zemi (1989) připravilo nakladatelství Galén nevšední publikaci. Pojednává o neznámé stránce života jedné generace studentů, kteří byli vrženi do doby tragických politických změn v čase mezi Palachem a Chartou, jak říká podnázev knihy. Čas to byl sice mnohdy morbidní, ale zároveň i půvabný… Jako sen, jenž vyprchal a do duše otiskl svou začouzenou krásu. Přinášíme z tohoto mimořádného titulu ukázku.

 

 

Svědectví studentů vysočanského gymnázia z let 1968–1977, vybudované jako koláž literárních forem a způsobů vyprávění, kdy každý z autorů více či méně bezděky vstupuje na stránky se svou verzí událostí, tak jak mu to dovolí paměť a někdy i svědomí, je podivuhodnou mozaikou tehdejších událostí – těch malých, obyčejně lidských, jež se odehrávají za všudypřítomného dozoru strany a vlády, jak se tehdy říkalo – a současně sondou do vnitřního života dospívajících lidí v období doznívajícího étosu 60. let a počínající komunistické normalizace. Nejen na půdě gymnázia. A tak se z původního záměru shromáždit autentické výpovědi pamětníků zrodil literární a takřka filozofický artefakt, který zřejmě ve svém žánru nemá obdoby.

 

 

 

Vzpomíná Martin Schulz

nar. 10. 6. 1954 v Příbrami (školní roky 1969–73)

 

V srpnu 1969 jsem dělal opravné přijímací zkoušky na gymnázium. Totiž: řada mých známých a kamarádů chodila (nebo se chystala chodit) na „Hellichovku“ čili oficiálně na Gymnázium Jana Nerudy. To gymnázium mělo prostě dobrý zvuk, bylo to blízko většiny hospod, do kterých jsme již tou dobou chodívali, a tak jsem dělal řádné přijímací zkoušky právě tam. Nejprve byla na řadě čeština, což byla brnkačka. Následovala přestávka, což byla čirá tragédie. O rok starší Adam Hoffmeister už na Hellichovku chodil a přišel se na nás, nové uchazeče, podívat. No, podívat. Přišel nás i „povzbudit“, neboť nějak vyčaroval z otcových zásob láhev skotské. O té přestávce, než přišla na řadu přijímací zkouška z matematiky, jsme ji v několika lidech na záchodě vyčadili. Nemohlo to dopadnout jinak než špatně. Tedy pro mě. Matematiku jsem míjel nějak od počátku. Nevím proč, ale „řeč čísel“ byla pro mě naprosto nesrozumitelná. V situaci, kdy se k této poruše připojila i další porucha, tentokrát vyvolaná masivní dávkou kořalky, totiž porucha vědomí, se můj pokus o vypracování příkladů k přijímací zkoušce, mírně řečeno, nepovedl. Bylo mi to jasné už ten den. Doma z toho veselo nebylo, ale otec našel „řešení“. Vzhledem k tomu, že jsem za a) byl trochu neurotické dítě pořád, za b) měl nějaké známosti mezi lékaři i všelijakými ministerskými činovníky, podařil se otci následující kousek. Opatřil mi lékařské dobrozdání o tom, že jsem příšerný trémista, který navíc považuje matematiku za „živoucí obludu“ hrozící mě pohltit. To – podle dobrozdání – mělo zásadní dopad na můj tragický výkon při té přijímací zkoušce. Na důkaz toho, že jsem zneuznaný génius, se uvádělo, že naopak můj výkon při zkoušce z češtiny byl brilantní. I obrátil se s tímto dobrozdáním na nějaká příslušná místa na ministerstvu školství a od tohoto ministerstva jsem dostal „druhou šanci“. Skládal jsem tedy náhradní přijímací zkoušku kdesi v útrobách ministerstva, nebo možná to byla nějaká „psychologická“ poradna, už přesně nevím. Bylo to vzadu za Týnským chrámem, kudy se dá na Staromák projít z Masné ulice… No, byl tam takový laskavý starší pán, který se mě snažil všemožně zabavit, abych se mu tam nezhroutil pod tíhou té mé „trémy“. Jen tak mezi řečí se mě vyptával na nějaké ty věci z matematiky, a proč si myslím, že mi to nejde. Dal mi spočítat nějaké příklady, o což jsem se – vyděšený a střízlivý – poctivě pokusil. A s malou pomocí toho milého staříka (jak mi to tehdy připadalo) jsem to nějak doklepal. „Ozvou se vám,“ pravil ten dobrý muž.

 

O několik dnů později jsem jel s otcem autem z Kobylis kamsi na Ořechovku zahrát si u Jaroslava Dietla na zahradě jeho domu minigolf. Cestou, bylo to – pamatuji se přesně – kousek pod Bulovkou, jak silnice klesá k mostu Barikádníků, když otec řekl: „Mám takovou nabídku, že bych mohl pár měsíců pracovat v Německu. Asi to vezmu.“ Já, zcela unešen představou nekonečného počtu desek, žvýkaček a džínsů, jsem zcela statečně a nezištně pravil: „Jako že tu budu s matkou sám?“ A otec na to: „No, to tak vypadá…“ Neřekl, že plánuje odejít navždy. Jen mě tak trochu připravil na věci budoucí a zavázal mě, abych o tomto jeho plánu nehovořil s matkou. Mělo mě to trknout, ale opět jsem si, jako už tolikrát, stál pevně oběma nohama „na šlauchu“…

21. srpna 1969 se ukázalo, že jako „národ“ jsme banda dost nevypočitatelných sviní. Byl jsem se, opět s otcem, podívat dolů do centra Prahy. Nějakým způsobem jsme se ocitli u Národního divadla přesně ve chvíli, kdy dementi v dresech „Lidových milicí“ naložení v obrněných transportérech začali najíždět do protiokupační demonstrace na Národní třídě. Byl jsem naprosto vyděšený, strachy bez sebe. Vůbec mi to hlava nebrala. Žil jsem do té chvíle v přesvědčení, že celý, opravdu celý národ, naprosto nesnáší Rusáky a celou tu jejich pitomou okupaci. A najednou jsem viděl ty pantáty s panděry, navlečené do přiblblé uniformy Lidových milicí, jak mávají puškami, či co to měli. Občas vystřelili do vzduchu, což mi stačilo, abych málem chcípnul hrůzou. Tam někde skutečně skončila moje jakási vstřícná důvěra v mé spoluobčany. V tu chvíli jako bych dospěl a uvědomil si, opět sice, ale v jiných souvislostech, že „já je někdo jiný“. Tohle (ti kokoti z LM) nebyli moji spoluobčané. To byly bestie, které usilují mým spoluobčanům o život tím, že střílejí a najíždějí do nich OTéčky v (pro ně) svatém boji s „kontrarevolučními živly“. Fajn, od té doby jsem se, ač neorganizován, cítil být „kontrarevolučním živlem“. A tak už to zůstalo.

 

Otci, řekl bych, tento zážitek jen potvrdil, že je na dobré cestě. Totiž na cestě do prdele z toho blbince, kterému věnoval podstatnou část života jen proto, aby zjistil, že marně. O pár dní později mě brzy ráno vzbudil a rozloučil se. Rozespale jsem mu potvrdil, že si pamatuji jeho narážku na to, že se nejspíš venku „zdrží“. A přislíbil jsem opět, že se o této informaci o otcově plánované zahraniční „stáži“ nebudu zmiňovat před matkou, a tím ji nebudu zbytečně znepokojovat.

Otec tedy zmizel z mého života a já si užíval prázdnin, které se nějak přetáhly přes začátek září, protože jsem nevěděl, co se mnou bude. Tedy jestli jdu na tu střední školu nebo co vlastně? Kolem poloviny září přišlo psaní z ministerstva, že jsem přijímací zkoušky udělal a že jsem byl „přidělen“ do – lehká ironie – gymnázia ve Vysočanech se sídlem na náměstí Lidových milicí (nyní náměstí OSN). Tak to byla fakt prdel.

 

Vzpomínám, že jsem se v určený den, kdy jsem se měl jít do školy nahlásit, blížil k té kachlíkové budově a z oken se tam čmoudilo, neb ta okna byla zasypána houfy studentů, kteří stávkovali. Jo, tehdy se naposledy na dlouhou dobu studenti zašprajcovali a stávkovali. Začali to studenti vysokých škol a gymnazisté se rádi přidali. Takže jsem do budovy vlezl, okamžitě tam potkal nějaké známé z malostranských hospod, zahulil s nimi a šel se přihlásit do ředitelny. Jakási osoba, která mi neutkvěla, neboť ji nejspíš brzy z gymplu v rámci pookupačních čistek vyrazili, se mě mile otázala, zda bych chtěl jít na humanitní či mat-fyz větev studia. Radostně jsem odvětil, že na „humanitní“, načež osoba zvesela pravila, že humanitní je beznadějně přeplněná, a že tudíž musím na mat-fyz větev. Tušil jsem průser, ale co jsem měl dělat. A na večer jsem už stejně byl pozván na nějaký mejdan, což se pak, v menších obměnách, opakovalo vlastně celých pět mých gymnazijních studií. Proč pět? Protože jsem nechtěl na vojnu. Ne tehdy… O dva roky později.

Neměl jsem nejmenší tušení, co se bude dít. Několik dní před mým nástupem na školu, jak již shora řečeno, odjel můj otec (jak se vzápětí ukázalo) do exilu. Tušil jsem, že nastávají nějaké zlé časy. Na druhou stranu, byli jsme s otcem vágně domluveni na tom, že se přijedu podívat za ním do Mnichova a při návštěvě se teprve rozhodnu, zda nechci zůstat v Německu s ním. Jenže, chcete-li rozesmát Pánaboha, dělejte si plány…

 

Moje cesta do Mnichova byla více méně dohodnuta, ale pár dní před odjezdem (tehdy už/ještě do Mnichova jezdil z Těšnova autobus) jsem mohl zakoupenou jízdenku a výjezdní doložku obloukem vyhodit. Nové vedení státu (ano, již to „husákovské“) rozhodlo o okamžitém zrušení všech vydaných výjezdních doložek, rozhodně kvůli tomu, že jim prchalo do ciziny příliš mnoho lidí.

Ve škole mi při nějaké příležitosti, jistě nedlouho po mém nástupu do školy, sdělil zástupce ředitelky soudruh Červený (vskutku „nomen-omen“, bylť to totiž typický „rudoch“, dělnický kádr proměněný mávnutím červené knížky člena KSČ v pedagogickou autoritu), že mě ze školy z politických důvodů nevyhodí. Aby se prý nemohlo tvrdit, že režim pronásleduje děti významných svých odpůrců… A mrkl. No, teda! Dostával jsem pak po léta obligatorně sníženou známku z chování za mé dlouhé vlasy. To mi nevadilo. Bohatě jsem si to – pro vlastní ego – vynahradil tím, že jsem se stal na gymplu proslulou postavou… Co bude v další budoucnosti, jsem neřešil. Moje matka, tehdy čerstvě vyhozená z práce (odborná asistentka na vojenské akademii – obor čeština/česká a světová literatura), mi říkala: „Je mi úplně jedno, jak ti to ve škole půjde, ale přála bych si, abys alespoň v jednom předmětu vynikal…“ Ano, mami. Nakonec se mi to přání podařilo průběžně i finálně plnit a splnit. Na mat-fyz větvi v angličtině.

Setrvale je mým oblíbeným autorem Francis Scott Fitzgerald. V době, kdy jsem nastupoval na gymnázium, mě ovšem z jeho tvorby fascinovala nejenom nesnesitelná lehkost a elegance stylu psaní, ale také to, co jsem považoval (zcela mylně) za motor jeho imaginace – totiž chlast…

 

Kamarády jsem si tedy nevybíral. Vybíraly je za mě místa, kam se chodilo pařit, jak večírky, tak hospody. Jména teď nejsou důležitá. Ale to píšu hlavně proto, že si je nepamatuji. Večírky frekventantů „Gymnázia Lihových milicí“, jak jsme ústav nazývali, byly a zůstaly legendární. Když to zkrátím, myslím, že mohu v klidu provést zpětnou diagnózu s tím, že tak zhruba ve třetím ročníku jsem byl regulérní alkoholik (no, popravdě řečeno, nás tam takových bylo víc…), a kdybych byl býval šel na protialkoholní léčení v sedmnácti či osmnácti letech, nikdo by se nedivil. Jenže – ona to tehdy byla taková dost „rozchlastaná“ doba, takže jsem se nějak ztratil „v davu“. Hned na tom prvním mejdanu, na který mě pozvali v ten můj první středoškolský den, jsem se – neb jsem byl čupr mánička, oblečená do „západních“ oblečků (moje babička se někdy v létě vrátila z dlouhodobého pobytu v USA, kde byla navštívit syna Pavla, mého strýce, který už tou dobou přednášel filozofii na Bostonské univerzitě, a přivezla mi spoustu košil, svetrů a kalhot po nějakých příbuzných) – stal snadnou a lačnou „obětí“ starších gymnazistek. Ne že bych tehdy byl nějaký velký milovník, ale dost a celkem rychle jsem se od nich učil…

Ne že by první dva ročníky nebyly zajímavé, ale nějak mi neutkvěly. Ve třetím ročníku začalo jít do tuhého, neboť se blížily moje osmnácté narozeniny. Jinými slovy, bylo zapotřebí se zamyslet, jak to zařídit, abych nemusel jít na vojnu. Na rozdíl od řady mých vrstevníků jsem si nemyslel, že je mojí vlasteneckou povinností nechat se dva roky jebat od nějakých psychicky narušených idiotů. To vše pod rouškou „obrany vlasti“. Tušil jsem (namlouval jsem si), že vojnu bych nejpíš nepřežil. Samozřejmě jsem slyšel všelijaké bohatýrské historky o tom, jak se ze služby vlasti vyvléct. Jenže jsem nějak konkrétně nevěděl, jak na to. Pomohla náhoda. Osud? Nevím.

 

Měl jsem spolužáka, svéráze skutečné extraklasy, Josefa „Jožína“ Pěnkavu. Seděl vedle mě v lavici, sdíleli jsme společné hudební lásky (Eric Clapton hlavně, aj Petera Greena jsme snášeli) a společně jsme též při vyučování jedli v množství větším než malém Yastyl, což byl lék na astma, obsahující, pravdaže, efedrin. Takže jsme občas byli vyfretkovaní, až Panbucha bránil, a bylo pro nás celkem obtížné udržet se v lavicích… Jožín byl neuvěřitelně inteligentní, učení pro něj byla sranda, respektive se neučil, protože si všechno pamatoval a všemu rozuměl. Jeho krapítek nevýhodou bylo, že nebyl zrovna pohledný. Měl prostě nějaký šišatý obličej. Já byl Dorian Grey a pro Jožína spojka do světa večírků. Navíc, měl jsem hodně desek, a tak nám nějak tohle „pat-patachonství“ fungovalo. Patřil k nám ještě spolužák Hajukla Barytama (Václav Zirkl), obr s laskavým srdcem. Velice se hodil při návštěvách vysočanských restauračních zařízení, kde jsme se „my“ gymnazisté stávali často terčem celkem jednoduchých, leč o to brutálnějších útoků ze strany „učňovské mládeže“ z přilehlého ČKD. Když s námi Hajukla nebyl, končíval jsem občas nejen ožralý, ale i zbitý s hlavou ve žlábku… Ovšem když s námi Hajukla Barytama byl, bavívali jsme se tím, že když už nás ti dementi z ČKD vytočili (a my na oplátku je) a začalo se schylovat k brachiálnímu násilí, Hajukla povstal do těch nějakých dvou metrů a svým basovým hlasem důrazně prohlásil: „Takže, končíme, ne?!?“ A bylo…

 

Jožín prodělal v mladším mládí nějakou dost ošklivou havárii na motocyklu. Myslím, že tam někde měl původ jeho, ehm, nesouměrný obličej. Navíc měl z té nehody naprasklou lebku, což mu čas od času způsobovalo příšerné bolesti hlavy. V klidných školních chvilkách, například při písemkách, kdy třídu zavalilo husté ticho, si Jožín občas zmáčkl oběma rukama hlavu, zatvářil se jako nějaká příšera z japonských seriálů (jo, měl trochu šikmé oči, každé jiné a jinde), zrudl a pravil: „Behe!“ či nějaký podobný nesmysl, a ve chvíli, kdy k němu pohlédly zraky většiny třídy, zapraskal tou naprasklou lebkou. Bylo to strašidelné, hnusné a zábavné. Některé spolužačky nebývaly daleky omdlení. Když si pak kdykoli Jožín přiložil ruce k hlavě, ozval se sborový řev: „Ser na to!!!“

V akordu s Jožínem a Hajuklou a v souvislosti s pečlivým navštěvováním hospod a mejdanů jsem se uvelebil v postavení střední školní celebrity. Svět byl v pořádku, jen někde na obzoru se rýsovala postava uřvaného, polodebilního zupáka, jemuž bych měl dříve nebo později padnout do spárů…

 

Jednoho dne, ještě doma v posteli, jsem usoudil, že zrovna s touhle kocovinou tedy do školy jít nemohu. Prostě to nešlo. No, standardní postup byl sehnat někoho do party a jít nejdřív do kavárny a později, kolem poledne, už do hospody… A opět, standardní postup byl jít ke školnímu lékaři, v našem případě lékařce, a tam na někoho narazit, dále pak viz „sehnat do party“. I šel jsem v ten inkriminovaný den k lékaři, celkem pozdě, tak kolem půl desáté, protože dřív jsem se prostě z postele nevyhrabal. Odčekal jsem tam tu frontu a vešel dovnitř. Lékařka obrátila oči v sloup a pravila: „Jéžišimarjá, Pěnkava, co tu zase děláte?“ A já, tehdy výjimečně si nestoje oběma nohama pevně „na šlauchu“, jsem to jaksi přeslechl a řekl jsem: „Mě strašně bolí hlava, třeští, asi chcípnu…“ A lékařka na to: „No, právě! Pěnkava, vždyť vy jste tu pečenej vařenej s tou vaší hlavou…“ Ono totiž ta prasklá lebka Jožína fakt pobolívala, asi jako veterány z bitvy u Verdunu jejich zničená kolena. Chtěl jsem namítnout: „Ale já paní doktorko, nejsem…“ Jenže ona neposlouchala, spravedlivě se rozhořčila a rezolutně mi sdělila, že už na to sere. „Pěnkava! Já na to kašlu a vy tady končíte, protože já vás tímto posílám na vyšetření na psychiatrii. Mě ta vaše bolavá hlava už nebaví!“ V tu chvíli jsem se prosadil: „ALE JÁ NEJSEM PĚNKAVA!“ „A kdo teda jste?“ divila se lékařka. „No, já jsem Schulz,“ povídám. A ona na to rezolutně zatloukla hřebík do mé studijní rakve: „Aha, Schulz! No, to je nastejno, vy jste jak ten Pěnkava. Pěkně pomažete na vyšetření na psychiatrii…“ A bylo to! To byla ta šance! To byla příležitost, jak se pokusit, snad o něco lépe než svého času dobrý voják Švejk, dostat pryč z vojny.

 

Na psychiatrii jsem po několika dnech skutečně šel. Doktor Tautermann vypadal jako prototyp šíleného vědce z komiksu o Frankensteinovi. Na stole měl kreativní bordel a neuvěřitelnou sbírku všech možných lahviček s léky. Přimhouřenýma očima na mě pohlédl a zeptal se: „Tak, co vám je? Co vás sem přivádí?“ A já na to: „Mě sem přivádí, že si mě naše školní doktorka spletla se spolužákem Pěnkavou a poslala mě sem, že mě pořád bolí hlava…“ Na to doktor Tautermann pravil, že je mu jméno Pěnkava nějak povědomé, ale že je to jedno. Když už tam jsem, ať pěkně absolvuji tu baterii testů, co tam dostane každý, koho jim naservírují, a pak že se uvidí. Vyplnil jsem ty testy, jak to šlo nejupřímněji. O týden později jsem si šel pro výsledky. Trochu divné bylo, že v ordinaci pana doktora Tautermanna seděl ještě jeden muž v bílém plášti. Pomyslel jsem si, že je nějaký průser. Určitě přišli na to, že jsem simulant, ten druhý chlap je fízl a jdu rovnou do vězení za pokus o vyhnutí se čestné vojenské službě. „Tak, pane Schulzi, pěkně se posaďte. Všechno je v pořádku, máme ty vaše výsledky. Tedy, výsledky těch testů. Tohle je kolega doktor Šikl,“ trošku mě uklidňoval doktor Tautermann. „Jak se cítíte?“ zeptal se doktor Šikl. „No, jde to.“ „Míváte někdy nějaké nevysvětlitelné děsy? Strachy?“ ptal se doktor Tautermann. Vycítil jsem příležitost a začal ze sebe soukat nějaké variace na psychotické bludy, jak jsem si je předtím našprtl z Vondráčka. Doktor Tautermann se usmál a pravil: „Dobrej pokus, pane Schulz.“ A sakra! Jsem odhalen a v prdeli, pomyslel jsem si a tuhnul. „Tak já vám to řeknu takhle, pane Schulzi,“ pokračoval doktor Tautermann, „Nebojte se už ničeho, my vás prostě z té vojny vysekáme!“ Já myslel, že to se mnou sekne! Nejsou to halucinace? Doktor Tautermann řekl: „Má to ovšem háček. Budete muset v rámci léčby vaší paranoidní poruchy absolvovat ambulantní léčení tady u nás na oddělení. Znamená to, že budete moct přespávat doma, ale větší část dne pak budete trávit s ostatními pacienty tady u nás na oddělení. A nakonec odsud odejdete s diagnózou, která vás zprostí vojenské služby. Co říkáte?“ Já: „Nemám slov. Trochu se stydím.“ Doktor Tautermann: „To máte za co. Ten váš ,Vondráček‘ byl dost mizernej…“ A tak se stalo, že jsem ve třetím ročníku musel na podzim přerušit studium a „jít se léčit“. Ve škole mi dělnický kádr, kterého tam nasadili jako zástupce ředitele, řekl, že po úspěšném ukončení léčby budu moct udělat srovnávací zkoušky a o nic nepřijdu. Vzhledem k tomu, že týž kádr mi před časem řekl, že mě, i když dobře ví, že jsem „kontrarevoluční živel“, ze školy nevyrazí, aby toho nemohli zneužít „zahraniční nepřátelé republiky“ (otec už byl tou dobou známý nejen jako představitel „Pražského jara“, ale i jako redaktor Svobodné Evropy), celkem jsem mu to uvěřil.

 

Nebyla to ale pravda. Na psychiatrii jsem docházel asi půl roku. Ukázalo se, že je tam skvělá parta lékařů, personálu a pacientů. Byla to oáza normálnosti v zešíleném normalizačním světě. Jen jsem o tom nesměl nikomu říct, aby se to na doktory neprovalilo. Ukázalo se, že se znali s otcem, dělali taky do psaní, a to pro odborný časopis ĎAS – Dějiny a současnost. No, nic. Pochopil jsem, že Osud mi doopravdy připravuje nečekaná překvapení a že mohou být i dobrá. Doma jsem se samozřejmě učil, aby zanedbanou docházkou neutrpěla úroveň mého vzdělání. Z dlouhé historky krátkou. Ta svině „kádr“ mě na konci školního roku, někdy v červnu, nechal dělat všechny ty srovnávací zkoušky. Kupodivu jsem je udělal, ani to nebylo tak drsný. A pro spolužáky, kteří na mě čekávali na chodbě, aby se zeptali, jak to u jednotlivých zkoušek šlo, jsem byl cosi jako hrdina. Jenže když to skončilo, zavolal si mě „kádr“ do místoředitelny a pravil: „No, Schulz. Zkoušky jste udělal…“ Už ten tón, kterým to říkal, vypovídal o tom, že tahle jeho řeč nebude končit dobře. Ale zase na druhou stranu, nemohl zařídit, aby to vypadalo, že jsem ty srovnávací zkoušky neudělal, na to byli svědci – zkoušející profesorky a profesoři, kteří až na nepatrné výjimky byli na mé straně. A „kádr“ to dorazil: „Jenže takhle by to nešlo. To by nebylo fér vůči vašim spolužákům, kteří sem chodili poctivě celý rok, abyste takhle proklouzl dál! Jestli chcete, můžete tady opakovat ročník.“ To mě dost naštvalo. Vyšel jsem ven na chodbu, kde už čekali spolužáci a nechal jsem tam poměrně sprostě a nahlas průchod mému rozhořčení. Pak se to v hospodě nějak rozplynulo.

 

Na začátku dalšího školního roku předstoupila před třídu, do níž jsem byl přiřazen, její třídní profesorka (já byl někde na chodbě) a prohlásila: „Studenti, mám pro vás dvě zprávy! Dobrou a špatnou. Tou dobrou zprávou je, že naši třídu opustila Jana Hoffmannová. Tou špatnou zprávou je, že k nám propadl Schulz!“ Třída vypukla v nadšený jásot a bylo na další dva roky vymalováno, co se mého postavení ve třídě a vůči školním autoritám týče...

(pokračování v knize…)

 

 

Editoři: Ondřej Fibich, Martin Pařík a Martin Schulz

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *