Charley Patton: The Voice of the Mississippi Delta/Robert Sacré (ed.)

Příspěvky ze symposia uspořádaného roku 1984 v Liége k padesátému výročí smrti Charleyho Pattona vyšly poprvé tři roky po symposiu a mezi příznivci blues se tehdy staly velmi žádaným materiálem. K jejich aktualizovanému a opravenému vydání došlo znovu až nyní, po více než třiceti letech.

Nové vydání otevírá úvod významného experta v oblasti kultury amerického Jihu Williama Ferrise – bohužel jde v podstatě jen o jakýsi souhrn abstraktů jednotlivých pojednání a podobně vyznívá i následující text, který zřejmě zazněl v úvodu konference.

Po tomto poněkud rozpačitém začátku přichází první příspěvek Roberta Sacré, věnovaný obecněji černé hudbě Ameriky a již konkrétnější pojednání Arnolda Shawa o mississippské tradici blues.

Následuje nesrovnatelně vydatnější, kvalitou i kvantitou nejvýznamnější část, stostránková práce Davida Evanse věnovaná přímo samotnému Pattonovi (za text k pattonovskému projektu obdržel tento autor v roce 2003 cenu Grammy). Nepochybně právě díky ní byl tento sborník tak vyhledávaným titulem.

Zcela záměrně je zde podáván portrét značně narušující obvyklé divoké představy o legendárním bluesmanovi (mimo jiné měl v zásobě i pár písniček pro malé děti). Velmi pečlivě je vysvětlena jeho pozice jedince s jistým, dobře patrným podílem bělošské i indiánské krve, a také jeho snaha udržet se právě v této mezipoloze. Mnohá jeho vystoupení, podle některých dokonce většina, byla pro vysloveně bílé publikum a došlo dokonce k případu, kdy byl za tímto účelem v podstatě unesen z černošské tancovačky. Vysloveným překvapením je informace, že příležitostně učil i bělošské kytaristy – dobrých třicet let před bluesovým revivalem!

Autor vychází z velmi důkladného studia archiválií, díky němuž se mu podařilo zmapovat značně košatou rodinnou historii a následně dohledat mimo jiné i bluesmanovu sestru, neteř, synovce, poslední manželku a některé z dětí. Evans měl samozřejmě možnost mluvit nejen s muzikanty z Pattonova okruhu, především se Son Housem, ale dokonce i s osobou, která se stala předmětem Pattonova blues, šerifem Tomem Rushingem. Díky takto vedenému výzkumu pak nabývají mnohé detaily v Pattonových verších, zdánlivě nahodilé a bezobsažné, nečekaně konkrétní kontury.

Na Evansovu biografickou práci navazuje stručná, ale hutná muzikologická studie Daniela Droixhe, analyzující pattonovské formy. V další části knihy pak najdeme text Johna Brovena, zabývající se vztahem mississippského a louisianského blues, uzavřený konstatováním, že žádný vzájemný vliv vlastně patrný není; autor ale poskytl alespoň zevrubnou inventuru louisianské scény. Mike Rowe řeší vztahy mezi mississippským blues a poválečnou chicagskou scénou, zde je pochopitelně výsledek o poznání vydatnější.

Vzpomínky Dicka Shurmana na Howlin’ Wolfa jsou samozřejmě zajímavé, nicméně ještě zajímavější je část věnovaná Wolfovu kytaristovi Williamu Johnsonovi; připomenutí tohoto hráče – později poněkud zastíněného Hubertem Sumlinem – je jedním z přínosů sborníku.

Svěžím vstupem mezi poněkud akademické texty je vlastní životopis Luthera Allisona, hosta pattonovské konference. Ještě jednou se k mississippsko-chicagským vazbám vrací Jim O’Neal a připojuje i aktuálnější materiál, dále doplňující Evansovy terénní výzkumy. Svazek uzavírá vcelku optimistická úvaha Davida Evanse o přítomnosti a budoucnosti mississippského blues.

Jakkoliv je knih věnovaných Charleymu Pattonovi vícero, sborník z liégského symposia nelze v žádném případě vynechat.

 

Jackson, University Press of Mississippi 2019

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *