Je to až neuvěřitelné, kolik významných osobností z uměleckého či intelektuálního světa prošlo členstvím v Jazzové sekci – pasivně, nebo byli přímo aktivními hybateli její činnosti. Právě k těm pilným patřil také Tomáš Kraus, vystudovaný právník a od roku 1991 30 let tajemník Federace židovských obcí v ČR, ředitel Terezínské iniciativy, také vedoucí pracovník Evropského a Světového židovského kongresu. Kraus ve své biografii rozplétá síť rodinných vazeb, z nichž většina předků žijících ve dvacátém století nepřežila druhou světovou válku. K hrstce přeživších však patřili Tomášovi rodiče, kvůli čemuž se mohl v roce 1954 na pražském Žižkově narodit. Do této dělnické čtvrti se Krausovi rodiče dostali až po protižidovském tažení komunistické vlády se známými procesy, když byl jeho otec, spisovatel František Ronald Kraus, vyhozen z práce v ČTK a rozhlase, což byla jeho práce už před válkou. Je tedy pochopitelné, že Tomáš vyrůstal v protirežimním prostředí. Doma měli dvě rádia, na kvalitnějším poslouchali zahraniční vysílání ze Západu, na druhém Tomáš s tátou poslouchávali Radio Luxembourg. Otec František měl spoustu známých mezi umělci, mezi něž se synem chodíval.
Tomáš píše, že jej to celý život táhlo k Sudetům – jeho matka pocházela z Teplic, a dětské pobyty zažíval u dědečka Roberta Krause v obci Mařenice u německé hranice. Autor vzpomíná i na další místa na své životní pouti, zvláště na Staré splavy u Velkého – dnes Máchova jezera. V roce 1968 se podařilo Tomášovi s mámou odjet do Západního Berlína, kde pobývali čtvrt roku u příbuzných, později krátce ještě jednou. Byť ještě dítě školou povinné, to, co tam viděl kolem sebe, filmy, na které hojně chodil, bohatství obchodů, formovalo jeho další životní postoje.
Jeho o 27 let starší bratr z tátova prvního manželství coby majitel promítačky 16mm filmů, pořádal soukromá filmová představení i s americkými filmy, neboť jeho žena pracovala na americkém velvyslanectví. Tomáš filmům definitivně propadnul a pokusil se dostat na FAMU na režii; ač zkoušky zvládnul, přijat nebyl – byli tehdy přijati jen tři uchazeči. Začal proto studovat na jazykové škole, kde poznal svého celoživotního kamaráda Lubora Šonku. Kvůli svému zájmu o jazz se oba ocitli v právě zakládané Jazzové sekci, pro niž oba začali pracovat. Tomáš také chvíli působil jako perkusista a zpěvák jedné amatérské rockové kapely.
S Jazzovou sekcí Tomáš Kraus prožil celou její patnáctiletou peripetii, v době pořádání festivalu Pražských jazzových dnů se podílel na jejich produkci, dělal překlady a rozhovory pro Bulletin Jazz, se Šonkou pro edici Jazzpetit Jazzové sekce připravili sborník John Ono Lennon. V těch časech začal studovat na právnické fakultě, po jejímž absolvování pracoval nejdříve v Supraphonu, kde se mj. seznámil s Lubomírem Dorůžkou, naším předním jazzovým publicistou. Od půlky 80. let působil v Art Centru, zajišťujícím propagaci našeho umění v zahraničí.
Tomáš celou kapitolu také věnuje svým neblahým zkušenostem s nátlakem StB – tento příběh je typický, ale málokdo o tom tak otevřeně promluvil, jako Tomáš ve své biografii; při přípravě výstavy EXPO 86 však byl přípravný výbor Art Centra, který výstavu zajišťoval, zčásti bez zdůvodnění vyměněn – po revoluci se Tomáš dozvěděl, že on kvůli riziku, že by propadl sionistické propagandě. Vše probíhalo na základě akce StB Pavouk sloužící ke sledování občanů židovského původu v ČR.
V Art Centru Tomáš zůstal a v létě 1989 se dostal poprvé služebně na Západ, na veletrh filmové a reprodukční techniky. Bohaté dění nastává po listopadové revoluci, Kraus se podílí na obnovení Židovských náboženských obcí, na složitých restitucích židovského majetku, na odškodnění z německé strany, vzniká Česko-německý fond budoucnosti a Česko-německé diskusní fórum – tam všude je Tomáš aktivně přítomný. Popisuje své přátelství s Nicholasem Wintonem, s Madeleine Albrightovou a mnoha dalšími zajímavými osobnostmi. Uspořádal prozaické dílo svého otce a je i po letošní sedmdesátce stále aktivní v mnoha ohledech.
Biografie Tomáše Krause bohatě vykresluje události židovské komunity u nás během dvacátého století, zdaleka nepíše jen o sobě, dává děje do souvislostí běžnému občanu neznámých. Přitom je vše psáno čtivě, vypravěčský gen po otci – spisovateli se nezapře. Kniha o 306 stránkách textu obsahuje řadu fotografií, plakátů, rozsáhlý jmenný rejstřík. Je prospěšné, obzvláště v dnešní době, se s tímto košatým příběhem seznámit.