Dlouhý kafe u Stinky

Igor Malijevský žije již roky na kladensku v Čelechovicích v nejužším domě, jaký jsem kdy viděla. Magické místo na Návsi družby je plné nádherných černobílých analogových fotografií, surrealistických objektů a ve zdech je neustále cítit vytržení. Malijevský je jedním z nejvýraznějších umělců generace 90. let.
Vystavoval ve Lvově i v Číně, projel lán světa, aby zůstal stále tím stejným majákem. Vystudovaný matematik a fyzik vydal několik básnických sbírek a povídkových knih (Bělomorka, Druhý den po konci světa, Náves Družby, Měsíc nad řekou Tejo), ale také Hladovou kuchařku. Spolu s Jaroslavem Rudišem založili Literární kabaret EKG. Zjara oslavili 10. výročí jeho vzniku a vydali u této příležitosti sborník, knižní „ročenku“ O lásce a EKG, kam přispělo svými texty nepočítaně českých spisovatelů – příznivců humoru, života a EKG.

Letos slavíte desetileté výročí Literárního kabaretu EKG. Můžeš mi říct, jak jste na tenhle nezvyklý formát s Jaroslavem Rudišem přišli?
Ten formát není až tak úplně nezvyklý a také se nezrodil ze vzduchoprázdna. Když jsme se s Járou Rudišem na začátku tisíciletí potkali v Berlíně a slavnostně se spolu opili v hospodě Alt Berlin, kde mimochodem za války během náletů snižovali cenu piva (tzv. happy hour), aby jim štamgasti neutíkali z hospody do sklepa, tak už jsme s podobnými dýchánky měli určité zkušenosti. Já jsem se aktivně podílel na kabaretních Vlasteneckých merendách Karla Kuny a Víta Janoty, kde například navrhovali správní dělení státu podle takzvaných pivních okresů, a kromě toho se samozřejmě četlo a hrálo. O něco později jsem s pány Kunou a Janotou uspořádal několik Večírků pro dívky z lepších rodin v Salmovské kavárně, byli jsme tehdy svobodní a od literatury si leccos slibovali.
Jára Rudiš měl zase zkušenosti s berlínskou literární scénou, která byla méně mystifikační a divadelní, spíše trochu punková, ale také velmi živá a hojně navštěvovaná. Tehdy v té berlínské knajpě jsme si o tom povídali, a pokud se dokážu upamatovat, tak jsme si taky slíbili, že jednou něco podobného uděláme v Praze. Měl to být od začátku pořad pro normální inteligentní psychicky víceméně vyrovnané publikum, které primárně nezajímá literatura, ale život. Protože Bůh nejdřív stvořil život, teprve potom literaturu.
Takže jste měli z čeho čerpat. Kdybys měl udělat osobní bilanci EKG, dovedeš si ještě vůbec bez pořadu představit svůj život?
Dovedu, s tím problém nemám. Ty naše pořady mi spojují tři věci dohromady, práci, společenský život a hru v obecnějším slova smyslu, to je na nich z mého pohledu skvělé. Ale každá z těch věcí může běžet i nezávisle, to je jen takové štěstí, že se sešly. Nijak se k té náhodě neupínám.

Obecně mám z tvých akcí dojem, že pokračuješ v odkazu moudrých bláznů, na který u nás navázali Hašek a svým způsobem Hrabal. Nedostáváš se kvůli tomu občas do průseru?
Už od první třídy se snažím žít normálně, tak mi to tímhle dotazem prosím tě nekaž. Na druhou stranu je pravda, že od stejné doby se občas dostávám do zajímavých situací, které by bylo možné nazvat i průserem. Je to záhada.

Když jste v roce 2015 věnovali českého prezidenta Putinovi, o čemž přinesla zprávu i světová média, reagovala na to nějak prezidentská kancelář nebo někdo z politiků?
Nevím, proč by na to měla reagovat naše prezidentská kancelář, ale stále ještě čekáme na děkovný dopis od prezidenta Putina.
Ve fotografii i literatuře jsi považován spíš za solitéra. Co je výhodou a naopak, co ztrácíš s touto výsadní pozicí?
Sám bych se tak nezařadil, myslím, že jak v literatuře, tak ve fotografii je řada uměleckých osobností, často zároveň přátel, kteří jsou mi blízcí a jejichž práce si vážím. Odpovím tedy obecně, být solitérem je obtížnější existenčně, snazší existenciálně. Pokud se přikloníte k nějaké partě, zmnožují se příležitosti a máte větší šance se uživit. Na druhou stranu se vám může stát, že z vás někdo tím potřásáním rukama vyklepe duši.

Potřásáním rukou – myslíš i vzájemné poplácávání po ramenou? To třeba pozoruju skoro všude v posledních letech.
Klidně i poplácávání. Drncá to stejně.

V poslední době pobýváš a fotíš stále častěji na Ukrajině. Co byl první impulz? A co tě tam táhne?
Pravda je, že můj dědeček přišel ve dvacátých letech do Čech z Ukrajiny, ale s tím to moc nesouvisí. Ten první impuls byl v podstatě náhodný. Volal mi můj kamarád, fotograf a cestovatel Roman Burda, který žije u Jabluňkova, mluví „ponašimu“ a kromě svého kraje a pralesa Mionší miluje jeden zapadlý kout v Etiopii. Stále se tam vrací a skrze své černobílé fotografie zároveň jako jediný zblízka mapuje originální folklor a duchovní život kmenů, které si ho v té oblasti dosud uchovaly. A když není zrovna v Etiopii nebo v pralese, vyráží na své motorce na spanilé výlety Ukrajinou. Roman mi jednou volal, myslím, že měl zrovna silně upito ze slivovice, že musím okamžitě odjet do Lvova, protože tam má zítra vernisáž fotek z Etiopie. Měl jsem práci a moc se mi tak narychlo nechtělo, ale on trval na svém, domluvil dopravu a za pár hodin jsem se ocitl ve městě, do kterého jsem se od první minuty zamiloval. Bylo to až skoro erotické, nemohl jsem se dočkat rána, abych mohl vyrazit na první bloudivou procházku, byl jsem nervózní, když mezi mě a Lvov vstupovali jiní lidé a nechtěli nás nechat na pokoji spolu. Za jediný den, co jsem tam byl, jsem udělal několik fotografií a napsal dlouhou do města zamilovanou báseň. A potom jsem tam už začal jezdit pravidelně. V tom městě je cítit, přes všechny problémy, které současná Ukrajina má, jakási vyšší, až spirituální naděje, něco, co se vznášelo vzduchem v devadesátých letech i v Praze. Cítil jsem tam silný flashback devadesátek, mně blízkou vizualitu, prostor plný tajemství a lidí, kteří spolu ještě přirozeně komunikují na ulicích a nakonec možná i ty kořeny, které tam někde z dědečkovy strany jsou. Ale jenom v těch kořenech to není, ty jsou opravdu až poslední v řadě. Stejně tak jako já se do Lvova později zamilovala i řada mých přátel, když jsem je tam začal tahat anebo když se tam dostali nezávisle, třeba díky Měsíci autorských čtení. Trochu už začínám žárlit.

Aha, tak proto tam chce teď každý jet. Ve vzduchu je láska… Jsou tam nějaké silné umělecké komunity nebo autoři, kteří tě okouzlili?
Určitě ano, ale nejsem ukrajinista a znám jen trochu Lvov. Hostem EKG byl před dvěma lety ukrajinský spisovatel Jurij Vynnyčuk, který u Lvova žije a svým mystifikačním založením je českému publiku docela blízký. Ještě za Sovětského svazu publikoval překlady neexistujících autorů z irštiny a velštiny. Mnich Riangabar a jeho Pláč nad městem Kia se stal natolik populární, že ho ještě dnes najdete v některých literárních encyklopediích a také o něm byla publikována řada odborných prací. U nás v divadle četl Vynnyčuk ze svého románu Tango smrti a vařil ukrajinský boršč – je mimo jiné autorem haličské kuchařky. Sušené houby do boršče dostal od mého otce, který je velký mykolog a sbírá kdeco. Jurijovi ty houbičky připomínaly lysohlávky. Do poslední chvíle byl přesvědčen, že tím borščem sjede celé divadlo a pak ho zavřou. Také jsme spolu jednou letěli letadlem a on přišel na letiště se stejnou výbavou, jakou si nosí do vlaku, tedy s malým demižonkem vína. To jsme museli u vstupu všechno vypít a pak nám to letadlo málem ulítlo. Jinak i my Češi máme svou vlastní skvělou ukrajinskou kulturu, vokální skupinu Milánosz. Specializují se na staré ruské a ukrajinské balady a mám je moc rád.

A co ukrajinská válečná zkušenost? Mluví se tam o tom? Předpokládám, že se pohybuješ spíš v oblastech, kde se neválčí, ale v Doněcku a v celé oblasti Donbasu to vůbec není snadné.
V centru Lvova je chrám Petra a Pavla, kde pohřbívají mrtvé z východu. V tom kostele je vlevo taková nástěnka, takové maturitní tablo. A na něm chlapci na horských kolech, v kruhu rodiny, s dívkou na výletě v zakarpatských horách, na pivu. Všechny ty lidi zabila Putinova agresivní politika. Ruská propaganda si dnes dává velmi záležet na tom, aby ukázala svoji stranu jako oběť. Na Ukrajině všichni znají jednu druhořadou ruskou herečku, která jezdila s ruským televizním štábem po Donbasu a tu hrála roli matky, které „banderovci“ zabili syna, tu zase svědka ukřižování dítěte „ukrajinskými fašisty“ na náměstí ve Slavjansku. Detailně ty její vstupy neznám, ale jsou zdokumentované, včetně pravé identity té herečky. Ruská propaganda se zoufale snaží o nemožné, převrátit role agresora a oběti. V Kostele Petra a Pavla, ale i jinde na Ukrajině, je situace stejně evidentní, jako byla na Václavském náměstí 21. srpna 1968.
Co na tu otázku říct, válečná zkušenost? Každý ve Lvově už zná někoho, kdo ve válce padl. Bavit se o tom ale s námi Čechy – přinejmenším zpočátku – nebudou. Už kvůli tomu, koho jsme si zvolili za prezidenta.

Igore, ty ses díky svým fotografiím dostal až do Číny, nebo se pletu? Čím tě překvapila Asie?
V Asii jsem nikdy nebyl, tam jezdí jen moje fotografie. Čína je z tohoto hlediska velice zajímavou zemí. Současná politická situace v Číně dává čínským umělcům a galeristům relativně velkou uměleckou svobodu. Po masakru na náměstí Tchien-an-men (Náměstí Nebeského klidu) se čínská politika vydala směrem řízeného uvolňování pout a zrušila mimo jiné zákaz vlastnictví fotoaparátu. V tom roce de facto začínají dějiny čínské fotografie, předtím směli fotit jen novináři a nesměli ani vlastnit negativy. Umělecká fotografie tak v Číně zažívá obrovský nárůst zájmu a s ním se veze i česká klasická fotografie navazující na českou avantgardu. Postmoderních a konceptuálních fotografů mají dost svých, ale poetická fotka na stříbrném nosiči je pro ně vzácná. Například Ivan Pinkava je tam velmi populární. Z čínských fotografů bych zase jmenoval Lu Nana, který fotografuje pro Magnum odvážné a umělecky velmi silné rozsáhlé fotografické cykly o čínských katolících, psychiatrických léčebnách nebo o Tibetu. Přál bych si je jednou vidět v Praze.

Mám ráda tvoji literární tvorbu, hlavně prózu. Je to ten druh humanistického pábení, kdy mám pocit, že svět je zcela absurdní místo pro život, ale že je to tak naprosto správně. Připravuješ něco nového? „Čelechovický román“ třeba?
Pokud to Hrabalovo slovo znamená poeticky si vymýšlet a přisazovat, tak to úplně nesedí. Když píšu, tak většinou popisuji to, co vidím, občas také to, co viděl někdo jiný. Moc nepřidávám ani si nevymýšlím, protože mi to nejde. Jsem fyzik a fotograf. Čumím, měřím, zapisuju. Že někomu výsledky mého pozorování mohou připadat absurdní, svědčí jenom o tom, jak nedokonale se umíme dívat. Ty paralelní světy, které jsou všude kolem nás, to není žádná esoterika. To je třeba soused, se kterým jsme nikdy neprohodili ani slovo. Což je skoro vždycky škoda. Co se nových knížek týče, tak v září by mi měla vyjít česko-anglická fotografická monografie u příležitosti výstavy ve Vltavínu. A něco nového bych také rád napsal, momentálně dělám takové fyzické tanečky, jako když si svišť zařizuje doupě, prostě snažím se kolem sebe udělat prostor, abych mohl pár měsíců psát a ani pes po mě neštěkl.

Tomu dobře rozumím. A co tvůrčí granty? Do toho se ti jako spisovateli nechce?
Neznám žádného čtenáře, kterého by doopravdy zajímalo, jak autor shání prachy, platí složenky, píše daňová přiznání a drbe se u toho na přirození. To je přeci dost ošklivá představa, ne? Není lepší zachovat iluzi, že to všechno přichází samo? Pamatuji se na jednu pohádku, princezna si tam oblíbila prince, takového dobráckého tlouštíka, protože jí nakecal, že se živí jenom vůní květin. Pobíhal kolem ní a dvořil se, do toho okatě voněl k růžičkám a předstíral, jak se právě parádně nacpal. To se jí strašně líbilo, připadalo jí to čisté a poetické. Měli krásný a láskyplný vztah, avšak jen do chvíle, než překročila jeho zákaz a vstoupila do třinácté komnaty. Chudák princ se tam cpal ovarem a leknutím se udávil. Pohádka má ale happy end, princezna mu nakonec na hrob pověsí věnec buřtů. Tak daleko ale v tomto rozhovoru zajít nechceme, že?

Zachycuješ život lidí z okraje, ve fotografii i v knihách. Tvoje postavy jsou neskutečně živoucí. Neměl jsi někdy chuť vzít kameru a natočit film?
Měl, dokonce jsem si psal nástiny scénářů. Vnímám věci hodně vizuálně a je to v mých textech asi trochu patrné. Jenomže ty moje „scénáře“ se blbě psaly, protože to bylo samé na schodech v Klementinu je takové divné příšeří a záběrem se mihne dívka s velkým nafukovacím míčem, která tam nemá co dělat… No, nevím, kdo by podle toho točil. Pak mi kamarádka věnovala knihu Jak napsat úspěšný scénář, nevím, jestli to myslela vážně, ale zabralo to, protože když jsem nakoukl dovnitř, došlo mi, že mé myšlení je v tomto směru s obsahem knihy zcela mimoběžné, a tak jsem se tím přestal zabývat.
Nejlepší by teď bylo říct, že to třeba vyjde v příštím životě, jenže nevím, kde se v lidech bere ta pyšná představa, že si budou něco volit. Řekl bych, že pravděpodobnost, že budu v příštím životě filmařem, není o nic větší, než že budu větrákem v nějakém skladu nebo ještě hůř, v nějaké hospodě. Možná ale taky budu knoflíkem na saku nějakého idiota anebo vymírajícím velemlokem, do toho nevidíš. Každopádně od určitého věku by měl člověk svoje zájmy spíš redukovat než rozšiřovat. Sním ale o tom, že se někde objeví člověk, silná umělecká osobnost, která bude mít podobnou poetiku a bude to s kamerou umět, s ním bych spolupracoval rád. Čím víc se ale rozhlížím, tím víc ztrácím naději, že by někdo takový vylezl v tomto století z FAMU nebo nějaké jiné školy. Ale člověk nikdy neví.

Nikdy neříkej nikdy, taky to nemusí být Čech nebo Češka… Třeba se potkáte při tvých častých výjezdech za hranice… Co vím, cestuješ opravdu hodně. Co ta místa spojuje? Jistá divokost, poezie, zemitost?
Málokdy cestuji z potřeby někam odjet, většinou se to přihodí, někoho potkám, nějaký příběh se otevře. Snažím se v tomhle směru moc netlačit na pilu, protože cestování se může snadno stát neurózou a nejlepším cestováním jsou pěší výlety, kvůli kterým nepotřebujete jezdit moc daleko. Vědomě se snažím poznávat evropská města, fotografuji je už patnáct let. Jenomže to jde pomalu, člověk by měl v jednom městě bydlet alespoň dva měsíce, ideálně rok, aby ho trochu poznal a s trochou štěstí z něj měl nějaký výstavní soubor fotografií a možná i textů. Hotový je v tuto chvíli kromě Lvova také Lisabon, Paříž, Budapešť, Varšava a Sofie. Možná i Berlín, ale nemám ho zpracovaný. Rád bych ještě fotografoval v Londýně, Římě, Vilniusu, Petrohradě. Baví mě ta rozdílná poetika, a přesto jisté podobné naladění těch míst. Ta první vycházka někam, kde to neznáte. Ta potřeba zapojit intuici a fantazii. Nejlépe se fotografuje první tři dny, potom následuje slepý týden, to nic neuděláte. Intuice opadne a městu ještě nerozumíte. Je to stav mezi erotickou jiskrou a přátelstvím. To se musí nějak vydržet a potom to začne znovu, na jemnější, ale možná i hlubší vlně. Hlavně nesmí mít člověk nic jiného na starost, a to je čím dál tím obtížnější. A měl by se trochu bát, že je na tom místě zbytečně, že tentokrát doopravdy bloudí. A čekat, jestli se mu to podaří ještě jednou zvednout a z toho prázdna vylovit nějaký obraz, zázrak, setkání. Jestli se to ještě někdy vrátí.
To je něco, co jako fotograf zažívám často, a myslím, že to mají i kolegové. Nejasnou tíseň, jestli je ještě někdy vůbec možné vstoupit do tak nepravděpodobné konstelace všeho, že z toho vznikne dobrá fotka. Protože mnohem pravděpodobnější je, že něco takového už nepotkáte. A to, že se fotograf nebo básník opakovaně dostává do těch nepravděpodobných konstelací, kde něco zásadního zahlédne a možná i zachytí, je čirá milost, za kterou můžeme být jen pokorně vděční. A ta milost může přijít kdekoli. Pokud ale někam odjedeme, jsme na ni nějak víc připraveni a odkázáni. Jsme více vytrženi z každodennosti a trochu zbystření, a tak možná máme větší šanci, že to přijde. Ale možná taky ne.

Foto: Libor Sekyra, archiv Igora Malijevského

Přidat komentář