Dvojnice – Cesta do Světa za zrcadlem: Naomi Klein
Přeložila Tereza Stejskalová, Alarm 2025
Post-pravdový svět – Trump, polarizace a cesta ven z chaosu: Ken Wilber
Přeložil Vladimír Lobotka, Gaia Institut 2025
V době, kdy realitu pohlcuje její digitální zrcadlo a pravda se ztrácí v bezbřehém šumu informačních sítí, přišly dvě výrazné osobnosti se svými analýzami současného světa. Angažovaná spisovatelka Naomi Klein ve své Dvojnici pozoruje, jak se z kyberprostoru stává labyrint, zrcadlící naše virtuální dvojníky a zaplavuje svět stokou konspiračních teorií. Integrální filozof Ken Wilber pro změnu ve svém Post-pravdovém světě analyzuje kulturně-duchovní příčiny nástupu Trumpova velkohubého populismu, který vnímá jako hlavní příčinu dnešní silně polarizované společnosti. Oba přinášejí svébytný pohled do současného, značně fragmentovaného a hodnotově nejasného světa. Dva hlasy, jeden ženský, druhý mužský, které se navzájem doplňují, i když to nebyl jejich původní záměr.
Cesta do Světa za zrcadlem Naomi Klein
Ve své poslední knize se kanadská novinářka a společenská kritička Naomi Klein vydává na cestu do paralelního světa „za zrcadlem“ – prostoru, kde se hranice mezi pravdou a fikcí, mezi já a tím druhým, nebezpečně stírají. Svoje myšlenky Klein formuluje skrze vlastní životní peripetie. Impulzem k sepsání Dvojnice byl zdánlivě banální. Lidé si ji na sociálních sítích začali plést s influencerkou Naomi Wolf, někdejší ikonou feminismu, s níž se však během covidové pandemie stala čelní postava antivaxerské a dezinformační scény. Z této záměny Klein rozvíjí mnohovrstevnatý popis světa konspiračních teorií, algoritmických bublin a ideologických přetvářek, kde komplikovanější, na ověřovaných faktech založená verze reality, je nahrazována šokující a zábavnou formou „pseudo-pravdy“.
Naomi Klein tak navazuje na své předchozí sociálně-kritické studie No Logo, Šoková doktrína nebo Ne, nestačí, v nichž se zabývala nekalými praktikami korporátů a zneužíváním politické moci ekonomickými elitami. Ve Dvojnici obrací pozornost k sobě samé a ptá se: co se stalo s naším „já“ v době, kdy žijeme své životy stále ve fyzickém těle, ale zároveň si pěstujeme „kult osobnosti“ prostřednictvím svého digitálního avataru. „Dvojník“ zde není jen naše alter ego, ale i symbol rozštěpení reality, která se stává v úhrnu stále hůře uchopitelnou. V digitální prostoru jsme sdíleni, optimalizováni a kopírováni, a ztrácíme se tak v odrazech sama sebe, jež si žijí svým virtuálním životem, už bez nás.
Klein nechává nahlédnout i do svého soukromí a fenoménu autismu, kterým je diagnostikováno i její dítě. Sleduje antivaxerské konspirace, které se kolem očkování rozmohly v době Covidu, a byly dávány do souvislosti právě s fenoménem autismu. I zde sehrála svoji úlohu její nechtěná dvojnice Naomi Fox ve službách vrchního konspirátora Ameriky a někdejšího Trumpova mediálního poradce Steva Bannona v jeho populárním pořadu War Room. Tam, kde se svět dezinformací stal profitujícím byznysem, tvářícím se jako „služba lidu“, který však může dohnat tento lid až k napadení Kapitolu, jak to dokázala vlivná konspirační teorie Quanon, jíž dodal energii sám ceny míruchtivý Donald Trump. Podobné praktiky však využívá i wellness či ezoscéna, která za Covidu dospěla k obdobně pokřiveným obrazům reality a stvořila jakýsi „tělesný rasismus“ zdravých lidí jako odpor k těm druhým – naočkovaným slabochům, kteří prý podlehli státní propagandě, a tudíž budou vyhlazeni.
Klein jako sekularizovaná židovská intelektuálka si dovoluje kritizovat i militantní sionismus a vznik státu Izrael, který dnes vidí jako pokračování dobyvačného evropského kolonialismu, za využití resentimentu antisemitismu, ospravedlňující odvetné násilí. Jde tu tedy o další zdvojení, kdy bývalá oběť nacistické kolonizace se stává sama dobyvatelem cizího území a Palestinců. A to její kniha není přímo ovlivněna aktuálním děním v Gaze, kde se vše vyjevilo v plné síle (kniha vyšla v roce 2023).
Naomi Klein však nekritizuje jen samozvaný pravicový populismus, ale i liberální levici, která podle ní ztratila kontakt s běžnou realitou „těch druhých“ a často už jen poučuje a moralizuje, než aby nabízela konstruktivní řešení. Temné síly z dezinfoscény se tak chopily agendy levice – kritiky politických a ekonomických elit a boje za svobodu slova (a čehokoliv jiného) – avšak místo kritické analýzy a věcné argumentace přichází v masce šokujících konspiračních teorií, vyrobených na míru pro cílovou skupinu – naštvanou střední třídu, nemající čas ani chuť se zabývat věcmi do hloubky. Stačí rychlá instantní „pravda“, která si sice velmi často protiřečí a brzy ztrácí racionální logiku, ale ve správnou chvíli dokáže rozjitřit emoce. A o to antisystémovým konspirátorům jde. Dovést lidi k znejistění, a tím podkopávat důvěru v instituce a demokracii. A taky účinně zakrývat skutečné konspirace mocných.
Ve Dvojnici se tak vyjevil pokřivený obraz světa za zrcadlem, v němž se „pravda“ stala falešnou vějičkou manipulace populistů a osobní identita pouhou performativní maskou na sociálních sítích. Nejde tu jen o zrcadlení „těch druhých“ v nás, ale i o slepé skvrny v našem vědomí v době, kdy se z kapitalismu a schizofrenie stal narcistní neoliberalismus. Klein se zde snaží odhalit pradávný archetyp dvojníka, který se objevoval napříč historií jako dichotomie dobra a zla, života a smrti, těla a duše, ale i jako varování před stínovým tyranem uvnitř každého z nás. Jsme to stále ještě my nebo už naši pokřivení dvojníci? Klein nabízí možnost pokusit se opět oprášit kolektivní vize sociální společnosti, empatii a solidaritu na úkor narcistního budování vlastní značky, a tím posilování neoliberální ideologie, která se beztak pomalu a jistě rozpadá.
Ken Wilber a postpravdový svět
Integrální filozof Ken Wilber se pro změnu pouští do hloubkové analýzy kořenů současné globální krize, kterou Klein pozoruje spíše z osobní či mediální perspektivy. Text Postpravdový svět vznikl v době po prvním nástupu Donalda Trumpa k moci (poprvé vyšel jako online oběžník v roce 2017). Wilber jej v aktualizované verzi (u nás vydané Institutem Gaia) pojímá jako projev kulturní evoluce, v níž se modernita a později postmodernita dostaly do slepé uličky. Moderní racionalita dekonstruovala staré mýty, ale nenahradila je ničím, co by lidem dalo nový smysl a naději v lepší zítřky. Postmoderní relativismus tuto fragmentaci ještě prohloubil, rozložil ideu objektivní pravdy na nekonečno subjektivních interpretací skutečnosti, vedoucích až k sociálnímu nihilismu a „aperspektivnímu šílenství“. Výsledkem je postpravdivá (překlad pracuje s pojmem post-pravdová) společnost, která ztratila schopnost společně sdílet realitu, a tím vést dialog i mít důvěru v sebe sama.
Exemplární ukázkou, jak lze postmoderní realitu ohýbat dle svých potřeb a zájmů jím podporovaných elit je právě Donald Trump, jenž se ani nesnaží zakrývat své výmysly, polopravdy ani jasné lži. Záleží na víře ve vlastní pravdu. Tím nastavil nebezpečný precedent pro mnoho dnešních populistů, kteří vidí, že lze veřejně operovat s nepodloženými „pravdami“ a konspiračními teoriemi, obden měnit svoje stanoviska, a nic zvláštního se neděje. Ba naopak, je jim to často u jejich příznivců k dobru. Lidé mají konspirace rádi. Tím se rozpadá uchopení pojmu „pravda“, ale ani „fakta“ už nemají svůj původní význam, když mohou být i alternativní, tedy taková, jaká se zrovna komu hodí do krámu.
Wilber však rovněž kritizuje i kulturní levici za to, že se přestala zajímat o prekarizovanou střední třídu, usídlila se na akademiích a stala se primárně mluvčími kulturních menšin, LGBT komunity a klimatického hnutí. Toho využil Trump, který se definoval jako bojovník proti „komunismu“ a „zelenému šílenství“ a ochránce „poctivě“ pracujících, ideálně středního věku a bílé pleti. Tím na sebe strhl pozornost konzervativně smýšlejících „obyčejných občanů“ a aktivizoval je. Slíbil jim iluzi návratu starých dobrých časů Ameriky, kdy byl svět ještě v pořádku, a vyvedení z levicové „woke totality“ či „cancel culture“. Ne všem hned došlo, že jim nabízí diktaturu jinou, zbarvenou do hněda v hávu staronového kolonialismu. Svoboda bude, ale jen pro některé.
Wilberova odpověď na fenomén postpravdy je holistická: nestačí se vrátit jen ke skutečným faktům ani k starým ideologiím. Je třeba překročit dualismus pravdy a lži, já a těch druhých, rozumu a víry – a dospět k integrálnímu vědomí, které dokáže pojmout různé úrovně lidské zkušenosti v jejich vzájemné propojenosti, nikoliv výlučnosti. Wilberova evoluční teorie tak funguje jako filozoficko-spirituální korektiv „post-pravdové doby“, ale zároveň jako výzva k osobní transformaci od narcistního antropocentrismu k integraci všech úrovní naší osobnosti. Historická argumentace pomocí barevného spektra může sice působit trochu ezotericky, ale rozhodně nepostrádá vnitřní logiku, kdy se snaží vystopovat kořeny problému jak na úrovni jednotlivce, tak celé společnosti. Ken Wilber jako integrální filozof doporučuje propojit západní filozofii s východní spiritualitou. Zásadní otázkou je, jestli se lidské vědomí může znovu sjednotit po éře „velkého rozvratu“ a názorové polarizace, do které nás vehnal svět konspiračních teorií.
Dvě cesty z chaosu
Oba představené pohledy na svět se snaží porozumět rozpadu reality v éře post-pravdy, rozpuku takzvaných alternativních faktů, ať už jako účelových dezinformací či nechtěných misinformací. Naomi Klein k němu přistupuje z perspektivy vlastní zkušenosti na sociálních sítích a věnuje se víc osobní a sociální rovině. Ken Wilber svět interpretuje z pohledu integrální filozofie a evoluce vědomí a přidává k osobní rovině kulturní a spirituální rozměr. Zatímco Klein nabízí jako možné řešení empatii a sociální smír, Wilber apeluje na vnitřní integraci polarizujících tendencí. Oba se nakonec střetávají ve společném neuralgickém bodě, kde je krize objektivní pravdy zároveň krizí kolektivní identity a nejasnosti směřování současného světa. Nabízejí se nám dva komplementární pohledy na totéž odvrácené zrcadlo světa, v němž se postupně rozplývá naše doba i my sami. Najdeme ještě někdy cestu ven z chaosu? Nebo je chaos tím řádem, na který si musíme zvyknout a pokusit se v něm zorientovat navzdory všem manipulátorům, jež ho využívají ve svůj prospěch a znejišťují svět osobními subverzemi pravdy? Cesta bude asi ještě trnitá, ale budeme jí muset projít.
Petr Profen Mareš