Morda
Morda psí, morda časová, morda volnočasová. Klademe si terče, abychom kolem nich hopsali, klaněli se jim a hýčkali je, než nás jejich mordy docela nasají do sebe. Ještě než se nad námi docela zacelí nepatrné bingo, zatřepeme nožičkama a zapružíme si jako vyšedlé šipky právě zabodnuté do pole, v němž jedině lze získat kladné body. Až doposud jsme netušili, že naše honitba, tu na zabavku, tu na kulásku, může vést k mykotickým spórám, vleklým sporům a následně k jednoložné sterilitě. Byli i tací kapitáni, kteří se pokoušeli, ještě před vznikem terčového malströmu, tlouci nám drobné hřebíčky nejistoty mezi stoličky, na nichž tak bravurně kličkujeme prosklenými, navoněnými boxy, poskládanými přesně podle vzoru „koncentrák“, a ne jinak. Avšak takovým kapitánům nebylo dopřáno sluchu, to jsme radši přejali názor hromady slizu z ubikace horního soudce, a ještě raději a zcela jsme podlehli v okamžiku, kdy nám s jistou celebrací rozdali štítky s označením „dolní předseda“. Od té doby si všichni navzájem hromadně předsedáme. Elegantně, úslužně, živě, neživě. Panáčkujeme, sdílení, kolem svých usobených terčíků, nedbajíce nic o jejich záludnosti. A z mordy tabu pomalu a natěšeně kane dlouhá, hustá slina.
Můžeme ještě dnes dedikovat?
Povídali jsme si s pelikánem o barvách, jež on bystřec nevidí, a pak dlouho už jen o věcech docela přízemních. O rychlých rozhodnutích, unáhlenosti, o koření a střídmosti, která se ráda honosí hávem iluze. Té noci se narodily dvě totožné děti, jež mi nikdy nebude dáno pochovat v náručí, protože domnělé přátelství bylo jen podmiňovacím modem. A když i tento modus zinklinoval k imperativu odmítnutí slabší polovičky neveselého příběhu, i kdybys ji i na stokrát tajně hladil, ztotožnil jsi se se strojem. Usmíváš se mi v ústrety, myslíš si o gelovém exkrementu, kterým si už drahně měsíců mastíš vlasy, aby zvýrazňovaly tvé bytí od samého zlomku pohledu. Nepřijde ti to směšné, ani smutné. Jsi stále poměrně dobrým vedoucím své hlavy. Ale co bude, nevíš.
Jednou. Až oslavíš čtvrté narozeniny svých poustevníčků, spatříš tu výduť živě před sebou. Potom půjdeš a budeš krmit pelikána v kleci. Já budu stát vedle tebe. Nebudeme tam spolu, potkáme se náhodně, nebudeme si ničím. Já ošetřovatelka pelikána, ty nespokojený otec. Stále budeš házet malé rybky pelikánovi, stále budeš chtít zaplnit výduť, jež mu vrostla do zobáku. Ale pelikán nebude sbírat ryby, které mu házíš. Nafoukne pouze lalok, vyplní dutinu vzduchem jako balón, aby potěšil tvé maličké děti. Kůže růžového balónu bude prosvítat ve slunci, a ty najednou pohlédneš na svůj stín, jenž se nejistě zakmitá a na okamžik se protne s mým. Vidím tvé zklamání. A protože vím, že mne v oděvu ošetřovatele nepoznáváš, rychle ti dám mísu ryb, jež od tebe pelikán přijme. Ty však ucukneš, jako by tě píchli špendlíkem, sklopíš unavené oči zcela bez úsměvu, jimž mne hostíš, když mě poznáváš, a řekneš:
„Ne, už je pozdě, musíme se posunout na poníky.“
Černý Klarus (úryvek z erotické novely)
Začala se v háji zapomínat. Někdy sněhu physalis, zdá se, netřeba. Hrála si v dlaních s popadanými plody. Bavilo ji to, čím dál tím víc. Zastavila se u vyvráceného dubu. Ležel na zemi tak, že jeho koruna vytvářela zešikmený přístřešek ve výšce dospělého člověka. Obcházela opatrně našlapujíc kolem větvoví, chvilku balancovala na kmeni. V dlani tiskla tři nezvykle veliké žaludy a ve druhé dva menší. Všude zavánělo lehce natlelé listí a slunce, opírající se do větví a suché lesní trávy. Obcházela přístřešek, jako by uvnitř něho mohl někdo být nebo jako by v něm mohla být ona sama. Nebyl. Bála se. Možnost vstupu pod přístřešek ji však příliš vzrušovala. Automaticky si zastrkala teplem dlaní prohřáté žaludy pod spodní kalhoty, bavlněný pásek byl už promáčený. Chřípím náhle zhluboka nasála pach čerstvě zetlelého listí a vstoupila dovnitř.