V prosinci se na pultech knihkupectví objevila kniha s jasně modrou obálkou, na které je nápadná bílá kresba papouška svírajícího v pařátu revolver. Pokud ji případný zájemce otevře a začne v ní zkusmo listovat, možná zjistí, že revolver je skutečně nabitý. V takovém případě bude asi nejlepší zaplatit požadovanou sumu (není příliš vysoká), zbraň-knihu si odnést domů i s papouškem a tam ji v klidu rozebrat, prozkoumat a samozřejmě vyzkoušet, pochopitelně nejlépe na svých drahých nejbližších.
Naproti tomu někdo jiný zjistí, že papouškův revolver nabitý není. Ten ať klidně vrátí knihu zpátky do regálu a zkusí něco jiného, třeba kuchařku. Nesmí se zapomínat, že i nenabitá zbraň může v nepovolaných rukou způsobit neštěstí.
Pod titulem Antologie modrého humoru jsou jako kolektivní autoři textů uvedeni podle abecedy: Blažej Ingr, David Jařab, Tomáš Přidal a Bruno Solařík (dále jen iniciály) – jinak též Okruh A.I.V. Sborník sestavil a fotografiemi opatřil B. S. Publikaci vydalo Sdružení Analogonu jako 2. svazek Druhé řady edice Analogonu a její vydání podpořilo ministerstvo kultury České republiky.
Začalo to trochu jako pohádka. Před mnoha a mnoha lety, na konci období pozdního husákojakešismu, někdy v roce 1987, se spolu dali dohromady tři spolužáci ze třídy jednoho brněnského gymnázia – B. I.,T. P., B. S. (všichni nar. 1968). D. J. (r. 1971) se připojil zhruba o dva roky později. Podobnou cestou vznikaly odedávna rockové skupiny, ale budoucí A.I.V. si vybrali jiný program. B. S. ve svém doslovu ke knize skromně uvádí, že „jejich obrazotvorná východiska… nevznikla z nějakých juvenilních umě leckých ambicí, nýbrž z banálního vyrušování při výuce, které se vyvinulo do soukromých scénických dialogů beze scény“. To je možná pravda, ale v pozadí toho všeho byl jistě prohlubující se zájem o kulturu a s rozšiřujícím se zorným polem se postupně zvyšovala i kvalita produkce a současně zpřesňovala i její programová orientace.
To však není možné bez přístupu alespoň k základním kulturním informacím. A právě to nebylo v oné době zrovna jednoduché. Zde je potřeba udělat malou odbočku. Doba norma lizace je dnes často dezinterpretována v matoucích zkratkách, ze kterých si později narozený člověk reálný obraz o tehdejších podmínkách nesestaví. Kulturní politika vládnoucí KSČ byla neobyčejně stupidní. Takřka vše, co bylo nebo jen mohlo být inspirující, především z moderního umění, bylo buďto zakázané, nedovolené nebo v nejlepším případě ostražitě tolerované. Bez omezení byl pouze konzum neškodných ba nalit a prorežimních sraček. Pokud již něco kvalitního proniklo hustým sítem cenzury – nejčastěji to byly knihy a gramofonové desky – vyšlo to většinou v limitovaném nákladu a nebylo tak jednoduché, zvláště na venkově, se k tomu dostat. Ve druhé polovině osmdesátých let, o kterých je nyní řeč, již byla situace přece jenom trochu lepší. Dohled unavených struktur nad společností již byl o něco slabší než v sedmdesátých letech a zvláště ve velkých aglomeracích už fungovaly ony pověstné „ostrůvky pozitivní deviace“. Kdo chtěl, tak se k potřebným informacím či materiálům dostal, byť třeba různými oklikami. Bylo však potřeba vyvinout úsilí, získat kontakty a mít trochu štěstí. Někdy byla taková činnost spojena i s menším dobrodružstvím. „Zakázané ovoce“ potom člověku více chutnalo a také si ho více vážil.
Někdy tehdy, v etapě hledání ideové profilace vlastní tvorby, za současného luxování nedostatkových informací, narazili členové Okruhu A.I.V. na surrealismus. Zdálo se jim to zajímavé, rezonovalo to s jejich vlastní tvorbou a chtěli vědět více. Surrealismus byl však silně na indexu, a tak pátrání začalo mít tu správnou příchuť. Když zjistili, že v Československu existují dokonce ještě i živí surrealisté, půjčili si na hlavní poště v Brně republikový telefonní seznam a zavolali jim. A tak se stalo, že někdy v dubnu 1989 došlo v jistém kulturním zařízení na okraji Prahy k předvedení jedné z kolektivních experimentací Okruhu A.I.V. – tzv. Univerzální dokončovací hry. Tehdy se s pojmem Modrý humor setkal i autor tohoto článku a další členové tehdejší Surrealistické skupiny v Československu.
Co je to humor? Čemu se vlastně smějeme? Čemu všemu jsme ochotni se smát? Přesněji – co všechno nás donutí se smát? Jaká může být funkce humoru? Na začátku fóry studentské recese a na konci filozofické otázky o smyslu lidské existence. Takovou cestu urazil Okruh A.I.V. během několika málo let. Z jejich veřejných vystoupení byl nejvýznamnější desetidílný cyklus představení Penězokazi z let 1992–96 v brněnském HaDivadle za režie Davida Jařaba. V něm byly zpracovány scénické projevy autorů do uceleného pásma s jednotnou poetikou. Podobným pojetím se vyznačuje i Antologie modrého humoru. Je sestavena z krátkých próz, anekdot a historek, které vznikly jako kolektivní práce autorů. K další činnosti Okruhu A.I.V. lze dodat, že většina jeho členů a několik jejich tvorbou spřízněných přátel působí od r. 1997 ve Skupině česko-slovenských surrealistů. Pokračováním scénického typu Penězokazů (s týmž režisérem) se tvarem i zaměřením stal cyklus Večerů Analogonu (Dejvické divadlo a Divadlo Komedie, 1998–2012).
„Modrý humor je… jedním z takových sebeobranných prostředků. Často nenápadným, avšak o to agresivnějším. Proto mu jde o anekdoty tak pitomé, že se jim nelze zasmát jinak než srdečně. („To je strašný,“ šeptal náhodný divák během první scénické prezentace modrého humoru, přitom se však proti své vůli smál.) – Anekdoty modrého humoru jsou dokonce tak blbé, že mnohdy s ohromující přesností postihují reálnou debilitu světa, ba dokonce jako by ji samy rozvíjely v nejrozmanitější tvary.“ (B. Ingr, B. Solařík).
Z výše uvedeného citátu z doslovu knihy vyplývá, že tzv. modrý humor je součástí širšího surrealistického proudu aktivního pojetí humoru. Skutečný humor je totiž ze své podstaty subverzivní a surrealismus jej považuje odedávna za mocnou zbraň sloužící k obraně svobody lidského ducha a kritického myšlení v konfrontaci s limitovaným myšlením domestikované většiny.
Tchoři
Hajný, ostříhaný nedávno nešťastnou náhodou na ježka, se vrátil do myslivny a dal do hrnce napařovač na knedlíky.
Když voda pod hrncem začala vřít, vložil myslivec pod pokličku své boty a počal si třít nohy srnčí kůží.
Náhle se rozletěly dveře a do světnice se vřítil náčelník hasičského sboru Pěnkava.
„U Zemánků hoří!“ vykřikl na něj ve velkém spěchu.
Myslivec pohlédl na Pěnkavu tázavě. Byl totiž skoro hluchý a nerozuměl dobře, oč jde.
Pěnkava však neměl čas na nějaké vybavování, a tak zase rychle vyběhl z myslivny a utíkal podél náhonu směrem k Zemánkovu pivovaru.
Myslivec si obul domácí bačkory, nabil pušku a odešel směrem ke kopci Zemáku, kde – jak slyšel od Pěnkavy – měli prý se potulovat nějací tchoři.
Voda pod napařovačem mezitím vyvřela a lesníkovy lakované boty se vzňaly mohutným plamenem, který brzy zapálil celou myslivnu.Troubení
Slimák se plazil stále stejnou rychlostí přes cestu. Ostražitý badatel ho pozoroval zpoza rozložitého dubu.
Přes obzor se vyhoupl jelen a rozběhl se přes pole.
Sotva spatřil hrůzu nahánějícího lesního velikána, přikrčil se badatel za dub a instinktivně si zakryl zátylek dlaněmi.
Náhle si ale na něco vzpomněl. Vyběhl jako bodnutý včelou, rychle popadl slimáka – a vskočil s ním zpět do úkrytu.
Za jelenem se mezitím vynořilo na poli několik laní. Skupina zvířat se rychle blížila k dubu.
Když k němu jelen se svou družinou dorazil, nezbylo badateli než pomalu se vztyčit.
Chvíli si bez hnutí hleděli do očí.
Potom nastavil vystrašený badatel králi hvozdů otevřenou dlaň se slimákem. Jelen plže slízl, ještě jednou se na badatele podíval a zmizel v lese i s laněmi.
Z dálky se ozvalo troubení lesního rohu.Pakůň a spol.
Pakůň a jeho přátelé vyšli si jednoho dne na vycházku do Kyjova. Když se snesla na krajinu tma, byli sotva v polovině cesty. Došli do nejbližší vesnice a vstoupili do hostince, aby tam mohli povečeřet a přespat. Jaké bylo jejich překvapení, když zjistili, že v hostinci stojí u žlabu dvě krávy a v rohu pěkný grošák. Pakůň se zarazil a protřel si oči.Posedlost
Jan Kropáček – důchodce – našel prosím pěkně v srpnu dva malé hříbky, které měly hlavy tak k sobě přirostlé, že vypadaly jako prdel. Kropáček si vzrušeně sedl do mechu a nespustil z hříbků oči. Za chvíli ho ale koukání omrzelo, vytáhl z ruksaku injekci a píchl do hříbků dvojitou dávku inzulínu – tedy veškerou svoji zásobu.Po obědě
Když jsem po obědě vstával od stolu, řekl mi otec: „Počkej chvilku, potřebuju si s tebou promluvit.“ Znovu jsem se posadil a čekal, co bude dál. Otec si zapálil cigaretu, labužnicky vyfoukl ke stropu obláček kouře a jakoby mimochodem se mě zeptal: „Co takhle vyjet si do Indie na tygry?“ Vzal jsem jako ve snách do ruky vidličku a nabodl na ni zbylý brambor, který jsem původně chtěl na talíři nechat. Strčil jsem jej do úst a začal jsem sousto žvýkat. Nemohl jsem věřit svým uším. S tátou do Indie! A na tygry!Vzpomínka
Vlezl jsem si do nalezeného spacího pytle. Začalo pršet. Vzpomněl jsem si na Kryštofa Kolumba. Pokusil jsem se co nejrychleji pytel sbalit. Rozškrábl jsem si přitom o větev mateřské znaménko a za několik dní jsem zemřel