Intelektuál v porouchaném světě

V září vyšla v nakladatelství TORST kniha Vratislava Effenbergera nazvaná Republiku a varlata. Co všechno se za tímto provokativním názvem skrývá? Vratislav Effenberger (1923–1986) básník, spisovatel, literární a výtvarný teoretik, teatrolog a filmolog patří k nejznámějším představitelům československého surrealismu druhé poloviny 20. století. Jeho rozsáhlé, mnohovrstevnaté dílo však překračuje hranice jednoho uměleckého směru a tvoří významnou součást naší nezávislé kultury z doby totalitního komunistického režimu. Je paradoxem současnosti, že tento v mnoha aspektech stále aktuální umělecký a intelektuální odkaz zůstává širší kulturní veřejnosti z velké části neznámý.
vratislav_effengerger
Pro lepší představu si připomeňme slova, jež po Effenbergerově smrti napsal jeho kolega z tehdejší Československé surrealistické skupiny, slovenský básník Albert Marenčin:
„Skľučujúce, ale aj poburujúce a zahanbujúce sú paradoxy, ktoré sprevádzali osudy Vratislava Effenbergera a jeho diela: tento velký básnik, ktorý ostal takmer neznámy v tieni svojich umenovedných prác – tie tri publikované tituly…, ktoré navonok predstavujú celé jeho dielo, hoci v skutočnosti sú iba jeho nepatrným zlomkom – tento znalec českej umeleckej avantgardy a moderného umenia, ktorého teoretické dielo proniklo do kultúrneho povedomia hlavne v podobe fragmentov, časopiseckých štúdií, článkov a prednášok, zatiaľ čo jeho podstatná a rozhodujúca časť ostala v rukopisoch – tento teoretik a ideológ československého surrealizmu…, tento mnohostranný duch, o ktorom vydávajú jeho publikované práce také kusé a jednostranné a v konečných dôsledkoch skresľujúce svedectvo… Bol som ohromený, ale aj ochromený – áno ochromený úžasom, zmätkom i rozhorčením, keď som… zastal so svojimi priateľmi nad horami fasciklov, do ktorých eště vlastnými rukami starostlivo pozväzoval svoje rukopisy. Prišli sme urobiť súpis jeho pozostalosti a to, čo ležalo pred nami, bolo jeho celoživotné dielo. Desiatky zväzkov, stovky titulov, tisíce, možno desaťtisíce strojopisných strán…
vratislav_effengerger2V roce 2004 zahájilo nakladatelství TORST ediční projekt Effenbergerových sebraných spisů. Z výše uvedeného citátu vyplývá, že se jedná o velmi náročný úkol. Předběžný ediční plán počítal zhruba se dvaceti svazky. Takto rozsáhlý projekt se samozřejmě neobejde bez finanční podpory kulturních institucí a pokud možno štědrých, osvícených mecenášů. To první je reálné pouze v omezeném rozsahu a o druhém lze v současnosti pouze snít. Není tedy nijak překvapující, že se celý projekt ocitl v časovém skluzu a jeho osud je dnes nejistý. Proto je nutno ocenit alespoň dílčí úspěchy. Dosud se podařilo vydat ve dvou svazcích kompletní Effenbergerovo básnické dílo. Nejedná se o žádnou maličkost, každá kniha má rozsah cca 1 000 stran. Součástí druhého dílu je i poznámkový aparát, bibliografie a jsou zde také zahrnuty studie přinášející analýzy autorova básnického díla.
Titul Republiku a varlata je tedy třetím svazkem spisů, byť tomu tak původně být nemělo. Záměrem editorů bylo vydávat spisy chronologicky, tak jak během let postupně vznikaly, samozřejmě s přihlédnutím k jejich tematickému zaměření. V důsledku zmíněných potíží, které vydávání neúměrně protahují, se vydavatelé rozhodli tuto chronologii porušit a jako třetí svazek edice zařadit dílo, které vzniklo až v pozdní autorově tvůrčí i životní etapě, v 70. letech. Druhým důležitým důvodem tohoto přesunu je fakt, že obsah knihy nabyl vzhledem k současné politicko- sociální situaci v naší zemi novou aktuálnost a objevuje se zde řada souvislostí, jež nebyly v době jejího prvního časopiseckého uveřejnění na pokračování v revue Analogon v letech 1990–91 ještě tak zřetelné. Nové, revidované vydání obsahuje obrazovou přílohu, autorem nezařazené pasáže, komentovaný soubor rukopisných poznámek a variant a obsáhlý odborný doslov Františka Dryjeho a Šimona Svěráka Zpověď dítěte svého vzteku, který toto dílo začleňuje do širšího kontextu autorova myšlení a ideových koncepcí. Kniha má dvě souběžné roviny. V té první je pokusem o analýzu situace naší atlantické civilizace (rozuměj euroamerické) v prvních třech čtvrtinách 20. století, včetně jejích válečných katastrof, se zvláštním přihlédnutím k československým „specifikám“. V tom druhém je osobní konfesí intelektuála v porouchaném světě, ve kterém mu bylo souzeno žít.
vratislav_effengerger3Pro pochopení Effenbergerových ideových východisek, jež se do jeho knihy promítají, je nutno připomenout, alespoň ve zkratce i historické souvislosti, které provázely vznik surrealismu. Byla to především krizová situace společnosti po první světové válce, jež zpochybnila racionalisticko-pozitivistické chápání světa na bázi myšlenek osvícenských filozofů 18. a 19. století a přinesla do té doby nevídaný otřes dosud uznávaných hodnot a chaos. Intenzivní potřeba překonat tento stav úpadku vedla k revizi hodnot u nastupující generace intelektuálů a umělců. Již dříve bylo možno sledovat počátky těchto revizionistických tendencí ve tvorbě dobových uměleckých směrů, počínaje impresionismem, byť zatím v latentním stavu. První světová válka tento vývoj urychlila a nebyla náhoda, že hnutí Dada, jež se právě uprostřed ní objevilo, již představovalo otevřený útok na vyprázdněné, zformalizované umělecké a společenské konvence své doby. Dadaistická revolta byla úspěšná, záhy se však vyčerpala, protože pouhá negace něčeho nemůže být trvale nosným programem, stejně jako nelze donekonečna bořit jedny a tytéž zříceniny. Někteří z dadaistů, především pařížský okruh okolo André Bretona, si tuto slepou uličku uvědomili a pokusili se o transformaci hnutí na principu negace negace. Psal se tehdy rok 1924 a jejich nový program vešel do historie pod názvem surrealismus. Byl to široce koncipovaný pokus o osvobození člověka, jak ve smyslu duchovním tak sociálním, od dosavadního vykořisťovatelského světového systému. Prostředkem ke změně v oblasti ducha měly být nové vědecké objevy, především psychoanalýza a v rovině celospolečenské sociální revoluce, to vše sjednoceno na bázi marxismu, jenž se jim tehdy jevil jako možná ideologická platforma vhodná pro změny civilizačního paradigmatu. Z pohledu dnešního skeptického a poučeného intelektuála to byl jistě utopický program. Surrealismus nicméně částečně uspěl ve sféře ducha. Jeho objevy nových výrazových prostředků a zdrojů inspirace způsobily zásadní proměny umění 20. století, ze kterých se přiznaně či nepřiznaně čerpá dodnes. A právě zde leží jádro jednoho trvalého nedorozumění. Kunsthistorický výklad uznává sice surrealistickou revoluci v umění, ale současně ji víceméně limituje meziválečným obdobím, ve kterém se surrealismus úspěšně prosadil na světové scéně. Tímto časovým vymezením ovšem kunsthistorie do značné míry opomíjí ideovou základnu vratislav_effengerger4surrealismu, která neleží v umění a je nadčasová, protože se dotýká základních existenciálních problémů individua i lidské společnosti a pokouší se je řešit. Bez tohoto širšího pohledu, řekněme spíše kulturně – antropologického, není možno surrealismus komplexně pochopit, lze ho jedině dezinterpretovat, byť třeba i s dobrými úmysly. Příklon meziválečné kulturní avantgardy k levici a k mezinárodnímu revolučnímu hnutí je nutno vnímat na historickém pozadí oné doby a bez dnešní zjednodušující ideologické optiky. Naděje vkládané do ruské revoluce vzaly za své po její stalinizaci. Celosvětová hospodářská krize, nástup fašismu a německého nacismu, postupný úpadek demokratických sil v Evropě ve 30. letech, to vše nakonec vyústilo do katastrofy druhé světové války. Ztrátu iluzí dokončilo poválečné rozdělení světa do dvou antagonistických táborů. To co zbylo těm několika málo rozčarovaným levicovým intelektuálům, kteří to všechno přežili a nepodlehli nátlaku politicko- mocenských sil, ani ideologickému mámení, byla právě jen ona základní myšlenka na osvobozování lidského ducha. Nikoli už jednoznačně podmiňovaná konkrétním hnutím a spojovaná s určitými politickými silami jako garanty jejího uskutečňování, ale ve formě smysluplné vývojové tendence směřující k prohlubování sebepoznání člověka.
Vratislav Effenberger se narodil roku 1923 v Nymburku, v rodině místního stavebního podnikatele. V době krize firma zkrachovala a rodina začátkem 30. let přesídlila do Prahy. Zde, v bytě na dnešní Strakonické ulici, prožil Effenberger divadla ve vypjatém čase roku 1938. Zde se poprvé ve svém životě setkal s uvolněnou tvůrčí atmosférou a spontánní reakcí publika. Musel to být silný impuls, protože rychlost s jakou se středoškolský student stihl zorientovat ve složité problematice moderního umění a vyvodit z toho potřebné závěry pro svoji počínající básnickou tvorbu, byla pozoruhodná. Neměl v té době osobní kontakty v uměleckém prostředí a normální kulturní život ochromila válka.
Pro Effenbergerovo tvůrčí a intelektuální směřování bylo určující setkání s Karlem Teigem (1900–1951), hlavní postavou české meziválečné kulturní avantgardy. Došlo k němu v roce 1945 a s Teigem jej pojilo nejen osobní přátelství, ale i aktivní spolupráce. Teige byl však v roce 1948 zbaven možnosti veřejného působení, byla proti němu zahájena rozsáhlá denunciační kampaň a připravovanému politickému procesu zabránila zřejmě jen jeho předčasná smrt na infarkt. Ještě předtím, na přelomu 40. a 50. let se okolo něho shromáždila skupina mladých umělců a intelektuálů, kteří cítili potřebu navázat na válkou přerušenou linii avantgardy a surrealismu. Kromě Effenbergera do tohoto okruhu patřili ještě Emila a Mikoláš Medkovi, Josef Istler, Václav Tikal, Libor Fára, Jan Kotík a Karel Hynek, abychom jmenovali alespoň ta nejdůležitější jména. Jejich skupinová činnost je zachycena v deseti ineditních sbornících Znamení zvěrokruhu z r. 1951. Po Teigově smrti to byl právě Effenberger, kdo postupně převzal roli integrující osobnosti tohoto okruhu. Důležitou roli inspirátora a animátora surrealismu zastával až do konce svého vratislav_effengerger5života. Od počátku 50. let prošla tímto uskupením řada různých osobností a některé z nich patřily či dodnes patří k významným tvářím naší kultury, ať již se k surrealismu dosud hlásí nebo nikoli. S odstupem času je třeba říci, že aktivní intelektuální rezistence tohoto okruhu, který si zachoval tvůrčí svobodu a autonomní kritické myšlení, byť mohl léta působit pouze v soukromém prostředí a ateliérové izolaci, sehrála důležitou roli právě v dobách hluboké společenské a kulturní represe. Zůstává historickým faktem, že především díky podobným nezávislým aktivitám naše moderní umění přežilo, neztratilo zcela kontakty se světem a posléze, v příznivější atmosféře bylo schopno dalšího rozvoje. 60. léta, především jejich druhá polovina, byla takovým obdobím a přinesla částečné uvolnění poměrů v kulturním životě tehdejšího Československa. Pouze v těchto několika letech mohl Effenberger normálně pracovat v intelektuální profesi a publikovat. Jeho teoretické páce a recenze se objevovaly v časopisech, spolupracoval s rozhlasem a zúčastňoval se odborných přednáškových cyklů např. v Mánesu. Knižně byl za jeho života publikován jenom zlomek z rozsáhlého díla. Redakčně se podílel na vydávání spisů Karla Teiga, casino online některé svazky již nemohly vyjít. Publikoval také v zahraničí. V roce 1969 ještě stačil založit kulturní revue Analogon, orientovanou na surrealismus, psychoanalýzu a strukturalismus. Po vyjití prvního čísla následoval zákaz a revue mohla být obnovena až v roce 1990. Dosud vyšlo 70 čísel. Sovětská okupace v srpnu 1968 a následná „normalizace“ zmrazila život v zemi na dalších dvacet let. Effenberger, podobně jako celá dlouhá řada jiných intelektuálů přišel o zaměstnání a publikační možnosti. V 70. letech ještě mohl externě spolupracovat s Filmovým a Divadelním ústavem, kde se podílel na zpracování materiálů z fundusu Osvobozeného divadla. Po podpisu Charty 77 se stal objektem zájmu StB, pracoval jako hlídač a nakonec skončil v invalidním důchodu. Do konce života mu potom zůstal už jenom úzký okruh přátel a samizdat.
Název knihy Republiku a varlata by se dal volně transponovat jako Moc a touha po ní. Effenberger ji psal v letech 1970– 1977, v době kdy mu již bylo jasné, že se jejího vydání nedožije a tak v ní nikoho, ani sebe, nešetří. Později se k ní ještě vracel, jak je zřejmé z komentovaného souboru rukopisných poznámek a variant, které jsou zařazeny za hlavním textem. Pro pochopení autorova koncepčního a systematického myšlení jsou tyto dodatky důležité, protože ukazují na jeho vývojové posuny v průběhu let práce na knize. Literárně se jedná o kombinovaný útvar, v němž se střídá esejistika s historickými reminiscencemi a autobiografickými prvky. Napsána je ostrým sarkastickým perem, vydatně přikrmovaným dávkami černého humoru, majícími svůj pramen v životní deziluzi, na kterou autor ovšem nereaguje obvyklou smířlivou rezignací na marnost lidské prakticky celý svůj život. Absolvoval gymnázium a po válce studoval dějiny umění a estetiku u profesora Jana Mukařovského. Dle vlastních slov na začátku jeho zájmu o moderní umění stálo několik návštěv Osvobozeného ho konání, ale poctivým vztekem, který je dobře pochopitelný, uvážíme-li sisyfovské okolnosti jeho života. Na rozdíl od teoretických prací je kniha napsána jednodušším jazykem, takže se dobře čte. Podobně jako mnoho jeho vrstevníků z řad poválečné mladé levicové inteligence, byl i Effenberger, jak sám přiznává, uhranut komunismem. Toto nadšení z něho ale záhy vyprchalo, zejména když se blíže seznámil se stalinskými praktikami. Na rozdíl od jiných se ale kolaborací s totalitním režimem nezkompromitoval, byl vlastně po celý svůj aktivní život disidentem, ačkoliv tehdy tento termín ještě ani neexistoval.
vratislav_effengerger6Přestože patřil k rozhodným odpůrcům a kritikům systému, zjistíme v knize zajímavou věc. V její první části nazvané Několik pohledů na novější dějiny světa – v pasážích kde se zabývá kritikou stalinismu – jeho tvrdý kritický pohled najednou měkne, když jde o první fázi ruské revoluce, vymezenou přibližně léty 1917–1924, tedy do smrti Lenina a vyřazení Trockého z mocenské hry. Jakoby tato léta byla snad méně šílená, než ona pozdější. Při Effenbergerově erudici a intelektuálních schopnostech to není náhoda ani omyl. Stejně jako mnoho jiných levicových intelektuálů podlehl i on mýtu – představě revoluce jako nutného zla, které je ovšem pouze onou nezbytnou daní k vytvoření nového, spravedlivějšího světa atd. Jakási světská, marxleninská obdoba starého křesťanského „neposkvrněného početí“. V zájmu objektivity k autorovi, je nutno mu přiznat, že tuto svoji iluzi později revidoval v dodatečných poznámkách, které patrně již nestihl do finálního textu zapracovat, jak pozorný čtenář knihy může zjistit. Nad touto zřetelnou diskrepancí v myšlení levicového humanistického intelektuála bychom se mohli dnes celkem blahosklonně usmát, kdyby nebylo jedné maličkosti, která nabádá k opatrnosti. Ono totiž to, co vidíme, záleží vždy na tom, jak se na věci díváme. A pokud přitom máme na nose barevné ideologické brýle (a je úplně jedno jaké jsou zrovna barvy), jsou podobné „nesrovnalosti“ spíše nedílnou součástí ideologizovaného vidění světa, než pokusem o jeho objektivní a racionální výklad.
Ve druhé části knihy nazvané Má vlast si autor bere na mušku českou politiku od Masaryka po normalizaci. Na rozdíl od většiny dřívějších i současných vykladačů nevidí zde ani tak Obrazy z dějin národa českého, jako spíše Obrazy z dějin českého pragmatismu. Definitivní rozpad Rakouska-Uherska na konci 1. světové války a vznik několika slabých hašteřivých národních států, které kromě vlastních poštovních známek neměly světu vlastně co nabídnout, byl kontraproduktivní. Tyto státy vzniklé mocenské vakuum nedokázaly nahradit a ve 2. světové válce na to doplatily ztrátou samostatnosti. Po ní se staly kořistí Stalina a jeho dědiců, v jejichž impériu celkem „spokojeně“ živořily, občas vydávajíce slabá zaúpění, až do jeho rozpadu v roce 1989. To už je ale jiný příběh. Effenbergerova kritika lokálních českých poměrů po roce 1948 je místy až drtivá, protože jako očitý svědek zde popisuje postupnou degeneraci našeho národa ve společnost zpitomělých zlodějských slouhů východního typu, následky čehož si neseme ostatně podnes. Nicméně ani zde mu neunikají širší souvislosti a všímá si, jak se poválečný svět současně proměňuje v masově konzumní společnost nového typu. Na západ od železné opony se to sice děje s jistou elegancí, na východě pajdavě, ale celkový dojem není nijak povzbuzující. Autorovi neuniká, že veškerý pokrok, který má pomáhat člověku ulehčovat život a tak mu vlastně dopřávat více svobody, má dvě tváře. Na jedné straně jsou zde nepopiratelné pozitivní výsledky, ale na odvrácené straně pokroku vidíme, že se člověk ať chce či nechce, stává jeho pasivní obětí. Pro názornost uveďme, že již za jeho života byly takovou běžnou a snadno pozorovatelnou ukázkou onoho „pokroku“ třeba časté pražské dopravní zácpy. Když ovšem jakákoli vyprázdněná forma převáží nad původním smyslem a obsahem máme zde najednou zformalizovanou vědu, techniku i umění a v posledku se celý lidský život stane instantní, jako polévka z pytlíku. Virtuální realita je toho dnes přímo čítankovým příkladem. Tohoto paradoxu naší civilizace si byl Effenberger jako tvůrčí umělec velmi dobře vědom a jako kritik na něj nepřestával upozorňovat, protože ho považoval za faktor trvale ohrožující nejen kreativní svobodu jedince a možnosti ji vyjadřovat, ale i samotný smysluplný rozvoj celé společnosti.
Současná globalizace lidské civilizace přináší s sebou nutně i nové otázky jak po smyslu individuální lidské existence, tak o směřování celé společnosti. Na integritu člověka jsou kladeny stále nové požadavky a vyvíjeny nejrůznější tlaky, které ve svých důsledcích vedou k tomu, aby se de facto dobrovolně vzdával své individuality a stal se zmanipulovaným nástrojem, použitelným prakticky k čemukoliv, co si vládnoucí establishment zrovna zamane. Zatímco dříve nutily lidi ke ztrátě kritického myšlení a k poslušnosti různé ideologie, často i hrubým násilím, dnes je nahradila „soft“ éra masového konzumu a nekončící mediální masáže metablábolů. Proti tomuto vymývání mozků a glajchšaltování společnosti na rádoby nové brdo stojí, stejně vždycky, pouze odvěká lidská touha po svobodě. Té je ale možno dosáhnout, nebo se o to alespoň pokusit, pouze za cenu vlastní revolty vůči panujícímu systému. Proti rigiditě společenských poměrů je možno postavit individuální tvůrčí čin. Realita versus poezie! Tento historický konflikt člověka mezi zmanipulovanými „zájmy kolektivu“ a vnitřními potřebami jedince jako první programově akcentoval právě surrealismus a to je také jádrem jeho revolty a ideologické subverze vůči „pořádku a klidu na práci“. Z tohoto pohledu je surrealismus stále aktuální a schopný inspirovat nové generace nonkonformních umělců a intelektuálů. Nikoli jako osvědčený recept pro tvorbu uměleckých artefaktů, ale jako katalyzátor umožňující rozvoj individuálních tvůrčích sil. Nutno ovšem dodat, že dobrodružství tvorby podniká člověk na vlastní riziko a náklady, které musí zaplatit, bývají zvláště v totalitních režimech často nemalé. Právě Vratislav Effenberger může v tomto ohledu sloužit za modelový případ. Jeho život a dílo tvoří pozoruhodnou jednotu, ve které jsou spojena ideová východiska s vlastní tvorbou a morální integritou osobnosti v pevný celek, v němž jedno vyplývá z druhého a nelze je od sebe smysluplně oddělovat.  Foto archiv Jakuba Effenbergera

Přidat komentář