Jakub Guziur: Mýtus Boba Dylana. Postkulturní esej

jakub_gujzurVe srovnání s námi, kteří o Dylanovi tu a tam cosi napíšeme či jen opíšeme, je esejista a literární kritik Jakub Guziur dylanologem možno říci bez uvozovek. Ve svém eseji se ale nevěnuje ani tak samotnému Dylanovi, ale především dylanovskému mýtu vzniklému v prostředí, které autor označuje zdvořilým termínem jako postkulturní. Paradox umělce, který od dětského obdivu k Hanku Williamsovi nedozrál – jak jsme právě nyní svědky – na stará kolena dále než k Franku Sinatrovi (sice pop-, ale stále ještě sdostatek kulturním osobnostem) a nyní se proti své vůli ocitá v prostředí hodnotově zcela beztížném, představuje samozřejmě velmi vděčné téma.
Úvodní kapitolka, věnovaná legendární jednašedesáté silnici a albu po ní pojmenovaném, samozřejmě poznovu zužuje úhel pohledu na Dylana jakožto pouhého revolucionáře šedesátých let, ale to je zde zákonitě dáno vytčeným tématem. Guziur zkrátka nebilancuje půlstoletí se hromadící dílo, ale vychází především z toho, čím kdysi – snad nechtěně – Dylan nadělal takříkajíc největší humbuk, který se posléze stal východiskem hypertrofujícího mýtu.
Těžištěm dalšího výkladu je interpretace (vycházející z pracovního překladu, zvláště pořízeného pro účely daného eseje) textu závěrečné písně alba, tedy Desolation Row, v níž autor nachází předvídavé zobrazení postkulturního světa. Zde již přicházejí ke slovu nejen v písni zmínění T. S. Eliot a Ezra Pound, ale naopak též význačná postava postkultury Dave McKean, pro něhož je naopak Desolation Row sama předmětem výtvarného – a dodejme, že povážlivě chatrného – zpracování.
Je ovšem sporné, zda Dylan opravdu mínil líčit svět s takovou důkladností a v tolika skrytých souvislostech, jaké autor (arciže není zdaleka první) písni připisuje. Leccos svědčí o tom, že snad ani neměl potřebu předvídavě popisovat postkulturní situaci, jako možná tak trochu amatérskou chuť zkusit něco na způsob velkých modernistů a současně si psát texty takříkajíc do huby.
V závěru přichází na řadu klíčová otázka fungování dylanovského mýtu v postkulturním prostředí sběratelských kartiček, reklam, retro trendů či ambiciózních výstavních projektů, a s tím související písničkářovy snahy tomuto prostředí vzdorovat. Zde je patrný autorův sklon poněkud přeceňovat nikoliv snad samotného Dylana, ale jeho současný vliv, dokládaný například skutečností, že jej citoval (mimochodem krajně libovolně) papež, že se stává hrdinou komiksových příběhů Gerarda Waye či Tima Bootha a že mu věnoval celé číslo časopis Life.
Úspěch posledních alb je ale spíše jen dokladem všeobecného intelektuálního podtlaku, jakési permanentní okurkové sezóny. Vše je možná jen společným dílem stabilní základny stříbrovlasých prepostkulturních dylanofilů s mladšími vrstvami, které hledajíce chlup na holé dlani postkultury šťastnou náhodou nacházejí interesantního a přičinlivého staříka.
Guziurův text vyvolává řadu otázek, a je v tomto směru velmi inspirativní: znamená snad termín „tradiční kultura“, že existuje i nějaká kultura „netradiční“, když existence kultury je přímo podmíněna tradováním? Citovaný požadavek McLuhanův, aby umělec neopakoval, ale reorganizoval, platí opravdu pouze a jen pro moderní umělce – kde je ale psáno, že umělec musí být moderní? Ať už se Dylan či Warhol dočkají plného přijetí kulturou takzvaně vysokou či nikoliv, není významnější, že stále dochází k autentickému mezigeneračnímu předávání kultury sixties? Lze opravdu podobné jevy odbýt jen nálepkou retro? A je blues vskutku pradávné?
Závěrem je třeba upozornit jen na nemilé opomenutí překladatelky Gity Zbavitelové u vydání českého překladu Lyrics v seznamu literatury (tím spíše, že od této knihy se uvedený spolupřekladatel distancoval). Největší problém ale představují rozsáhlé poznámky v textu, nejen umístěním, ale i matoucím podtržením a především neblahým užitím třeskuté oranžové barvy, posouvající významnou složku této čtenářsky už tak dosti náročné knihy za hranice čitelnosti.
Vzhledem k tomu, že Jakub Guziur již jinde opakovaně dokázal, že je schopen se ponořit i do dalších vrstev dylanologie, můžeme se po této čtenářské zkušenosti snad těšit do budoucna i na vydání dalších jeho prací.
65. pole 2014

Přidat komentář