Jan Burian: Co jsem nezapomněl aneb Z deníku potulného písničkáře (1952–1991)

Galén 2021, 379 s.

Název vzpomínek básníka, prozaika a písničkáře Jana Buriana (nar. 26. března 1952) Co jsem nezapomněl naznačuje jistou spřízněnost s jeho starším textem Rychle, než to zapomenu. V letech 1982 až 1985 si Jan Burian psal soukromé zápisky, které vydal v samizdatu. S ohledem na skutečnost, že se text mohl dostat do ruky komukoliv, musel autor leccos vynechat, aby nezpůsobil řadě lidí problémy s tehdejší státní mocí. Také – jak přiznal po letech – se občas soustředil na něco, co už ztratilo význam, a některé věci v oné době viděl jinak, třeba i trochu mělce. Útlá knížka končila rozpadem někdejší folkové dvojice Burian–Dědeček a oficiálně vyšla až roku 1990 jako první svazek edice Traverza v nakladatelství Scéna.

Po pětatřiceti letech se Jan Burian k těmto vzpomínkám vrátil, doplnil je a podstatně rozšířil, zejména o autentické zápisky z osmdesátých let, z radostné doby, kdy se hroutil režim. Doby, která už byla popsána například z pohledu disidenta, politika nebo úředníka, ovšem tentokrát jde pro změnu o pohled písničkáře. Text knihy opisuje oblouk od dětství a dospívání na Hradčanech v rodině divadelníka E. F. Buriana přes hledání vlastní umělecké cesty v husákovském Československu až k otevření nových možností po listopadu 1989, kdy Janu Burianovi začala být zavedená role písničkáře s klavírem těsná. Koláž Burianova vyprávění, dobových zápisků a citací nejrůznějších dokumentů končí rokem 1992; chystaný druhý díl se soustředí na autorovy zážitky, postřehy a tvorbu od devadesátých let až po současnost.

V roce 1965 jsem se o prázdninách ocitl s jakousi výtvarnou školou poprvé u moře. Na Rujaně jsem si ověřil, že moře je slané a že když si holky svléknou plavky, jsou ještě hezčí. Taky jsem si koupil svou první dederonovou košili, což byl revoluční vynález, protože byla z umělé hmoty a nemusela se žehlit. Jen jsem tehdy úplně nechápal, proč moji mladí němečtí kamarádi nesnášejí, když se s nimi pokouším mluvit rusky, a proč všichni vzhlížejí k Západu. Náš vedoucí si ode mne vypůjčil celé kapesné a nakoupil za ně různé zboží, které pak propašoval do Prahy. Byl jsem naivní nejen ideologicky, ale i obchodně, takže já nepašoval nic.

Sport začal v mém životě časem ustupovat kultuře. Matka mě vodila na divadelní zkoušky a na představení, navíc mi ve volných chvílích vyprávěla o všem, co se v jejím divadle dělo. O hrách, které píše nebo režíruje, o hercích, kteří se snaží nebo intrikují, o mužích, kteří se kolem ní točí, přičemž někteří ji docela slušně využívají – no jo, sama ženská na všechnu tu práci v divadle! Většinou jsme si přestali vyprávět, až když se zpod kuchyňských dveří začal linout kouř ze spáleného oběda.

To už byla šedesátá léta. V rozhlase se vysílaly semaforské šlágry od Suchého a Šlitra a Jiří Černý mi v pořadu Dvanáct na houpačce představil jistou liverpoolskou kapelu. S každou novou deskou The Beatles se jejich sláva dotýkala hvězd a v období mezi vydáním singlu Love Me Do a albem Klub osamělých srdcí seržanta Pepře jsem se z chlapce stačil stát téměř mužem. Později jsem slyšel názor, že pro naše rodiče prý znamenala komunistická strana něco jako pro nás Beatles – něco, od čeho se nemůžete odpoutat a s čím pořád všechno srovnáváte… My to tedy měli každopádně lepší.

V deváté třídě jsme se spolužákem Mesnerem nacvičili ke Dni učitelů skoro celé semaforské představení Jonáš a tingltangl. Hrál jsem roli Jiřího Suchého a moc se mi líbilo, jak se učitelé doslova váleli smíchy. Dodnes téměř celý ten text umím zpaměti – Dobrý večer, dovolte, abych se vám představil, jsem Jonáš. Příjmení jsem záhy zkompromitoval, a tak od něj upouštím. Sem do New Yorku jsem přijel koňmo. Ať postavou spíš příručí nebo účetní z čistírny, mám duši cowboye… Z jeho písní jsem měl tehdy nejraději Tulipán:

Přišel mi k svátku gratulovat Olda

A přinesl mi žlutej tulipán

A pěknou reprodukci od Marolda

Je na ní vidět bitva u Lipan…

Divadlu ovšem začal těžce konkurovat film. Z filmů jsem se tehdy dozvídal většinu toho, co jsme s matkou nestačili probrat, nebo jsem si informace takto doplňoval. Lístek do první řady v kině mimo centrum stával tehdy dvě koruny a i ten nejdražší byl zhruba za osm, a tak jsem většinu času trávil v kinech Ořechovka, Orlík, Svornost, Bruska, Kyjev, Kino 64 U hradeb, Arbes a dalších. Ve čtrnácti jsem byl dítě s klíčem na krku a chodil do kina někdy i na tři filmy denně. Znal jsem všechny dostupné herce a herečky, začal jsem si kupovat polské filmové časopisy Film a Ekran a viděl všechno, co se dalo, pokud mě tam pustili uvaděči – od Limonádového Joea po Formanovy Lásky jedné plavovlásky nebo Felliniho Sladký život. Můj oblíbený herec Jean-Paul Belmondo byl pro mne něco jako starší bratr – už proto, že jsem bratra neměl – a tak jsem díky hrdinům, které ztělesňoval, začal záhy pohrdat světem a kouřit cigarety. Kouřily se bez filtru – lípy, letky, startky, když bylo zle, tak i partyzánky; desítka za korunu šedesát.

Do kin přicházely stále odvážnější filmy, a to nejen po erotické stránce, sukně se neustále zkracovaly, doktor Christian Barnard provedl v Kapském Městě první transplantaci srdce a v Biafře začala válka, vraždění a genocida. Za nějakou dobu se začalo říkat, že u nás nastala „Biafra ducha“, ale to až později. Do té doby jsme si naše dospívání i relativní nevázanost a svobodu ještě dost užili.

Bylo nám šestnáct. Spolužačce Evě jsem poslal vyznání lásky na lístečku v kině. Byla tak překvapená, že nestačila odpovědět, a já toho nechal, protože jsem se zalekl své opovážlivosti. Bylo jaro osmašedesátého roku a cestou z kina jsme spatřili na Karlově mostě dva zpěváky s kytarami, vlasy po ramena a s kloboukem, do kterého jim kolemjdoucí házeli drobné. Zpívali:

Znám jednu holku, vlasy má blond

Nesmím k ní domů, pokavad nechci předčasně zahynout

Hrajou tam měšťácký blues…

Byl jsem jako u vytržení. Měšťáctví jsem totiž nenáviděl už léta, i když jsem přesně nevěděl, co to slovo znamená. Tahle píseň však mohla docela dobře posloužit k upřesnění významu toho slova.

Pán se žlutou aktovkou jde z ministerstva snad

Tahle píseň ho provází, její melodie mu nedá spát –

Měšťácký blues…

Můj otec si pár let před smrtí zapsal do deníku, že maloměšťáci mu ukradli komunismus. Když se po mnoha letech začalo říkat, že někdo ukradl sametovou revoluci, bylo hned jasné, kdo tu krádež mohl spáchat – maloměšťáci. Ti ukradnou prostě všechno…

Já si v dětství moc pravého měšťáckého života neužil, matka byla umělkyně, spisovatelka a bohémka. Její divadélko bylo malé a do značné míry odkázané na potulný zájezdový život. Často proto na pár dnů odjížděla a já zůstával doma. Když jsem byl menší, nechávala mě u různých lidí, i u jedné rodiny, kde jsem měl možnost poznat maloměšťácký život do značných detailů. Zpočátku jsem spával se všemi ostatními na sražených postelích v „třígenerační“ ložnici, kde snad každý večer usínali u zapnuté televize. Později mi byla udělena výsada spát v obývacím pokoji, kam se po celý rok nechodilo a kde byl nábytek přikrytý igelitem, aby se na něj neprášilo. Dialogy, které se v té rodině vedly, byly velmi podobné těm z raných Formanových filmů. A tak když jsem pak seděl v kině na Láskách jedné plavovlásky nebo Hoří, má panenko, mohl jsem skoro předpovídat, co kdo řekne…

Jiní, daleko nebezpečnější „měšťáci“ se vyskytovali v blízkosti matčina divadla. Nešlo jen o herce, kteří nelítostně intrikovali kvůli rolím, ale především o různé byrokraty, lidi jako z Gogolova Revizora, kteří nic nevytvářeli, jen byli závistiví, mstiví, chamtiví a zbabělí.

Broukaj si ho auta, celá hospoda ho zná

I televizní anténa si na střeše zazpívá

Tohle měšťácký blues…

Nosil jsem tehdy na svetru odznáček s Leninem. Bavilo mě, že to všechny rozčiluje a znervózňuje, a protože jsem ještě neměl nastudované dějiny Sovětského svazu, vnímal jsem toho člověka v jedné rovině s jinými bouřliváky a provokatéry, kteří byli nespokojeni se stavem světa a jež jsem tehdy uctíval nade všechny – s Frankem Zappou, Alfrédem Jarrym či Jeanem-Lucem Godardem.

Rok 1968 byl však v tomto směru rokem léčivým. Vykurýroval jsem se jak z nošení odznáčků, tak i z nesmělosti, přičemž to druhé bylo neskonale příjemnější.

Melodie sílí, začínám mít strach

Kterej z těch zpěváků jednou bude můj vrah

Vím, že měšťácký blues, který tu potkávám

Všude na mě číhá, nikde není klid

Zacpávám si uši, ale stejně bude znít!

Vítězný měšťácký blues

Na jaře toho roku jsem několikrát na Karlově mostě obdivně naslouchal písničkám těch dvou uhrančivých zpěváků. Už jsem věděl, že se jmenují Hutka a Kalandra. Na most tehdy chodil i bývalý Hutkův spoluhráč Vladimír Veit. Některé písničky psali společně a zpívali je i potom, co se rozešli. Taky Veit měl dlouhé vlasy i charisma, ačkoli se zbožňovaným Hutkou se to nedalo srovnat. Jednou jsme před něj s kamarádem vysypali na mostě všechny peníze, které jsme měli, a chtěli jsme, aby nám zahrál Ježíška. Rozhlédl se po holkách kolem, vzal ty peníze, podíval se na nás a řekl: „Tak už máme dost na pivo, jdem!“

Tak tak jsme ho umluvili na pár slok. Přehrál je, sbalil se a šel s holkama na pivo. Odpustil jsem mu to až asi za třicet let…

Začali jsme pořádat básnické večírky u nás doma. Několik kamarádů se postupně posadilo do největšího křesla, které jsme měli k dispozici, na křeslo jsme pustili reflektor, čili lampu s nejsilnější žárovkou, kterou jsme měli, a za ochotného či méně nadšeného naslouchání kamarádů, kteří nic nepsali, jsme recitovali své básně. Po vzoru různých devětsilů jsem toužil založit literární skupinu. Založili jsme ji dva – Pavel Hečko a já. Pavel byl spolužák z gymnázia, prchali jsme spolu z vyučování k pivu a sýru do hotelu Savoy, a zatímco já měl sklony k psaní chaotickému a neurovnanému, on systematicky vytvářel to, čemu se říká experimentální poezie. Než ho to přestalo zajímat, spřátelil se s Josefem Hiršalem a Janem Zábranou, kteří se o Pavlovi vyjadřovali velmi pochvalně. Jenže v té době nás uchvátila také Antonioniho Zvětšenina, a tudíž i fotografování. Já jsem si koupil fotoaparát značky Kyjev, ale brzy jsem prodal zvětšovák a dělat fotky jsem se nikdy nenaučil. Pavel dostal od rodičů Canon, roznášel knihy v antikvariátu, živil se jako noční hlídač, vystudoval dálkově FAMU a stal se fotografem. Po mnoha letech, kdy jsme se vídali jen zřídka, jsem jeho fotografii našel v encyklopedii významných současných českých fotografů.

Moje skupinové pudy mu tenkrát musely být dost proti mysli. Když jsme do našeho sdružení přibrali další básníky, myslím, že jsme ho dokonce vyloučili, neboť se na pravidelné večírky párkrát nedostavil.

Z křesla našeho bytu jsme se postupně propracovali až na jeviště divadla Maringotka ve Vyšehradské ulici, kde jsme pod komplikovaným názvem Tvůrčí skupina Kruhu přátel divadla Maringotka začali pořádat vlastní představení. A tak se stalo, že ani v mém případě nebyla porušena rodinná tradice. Můj otec totiž začínal veřejně vystupovat po boku svého otce a strýce, kteří byli operními pěvci a potřebovali, aby je někdo doprovázel na klavír. Moje matka debutovala v divadle mého otce, kde se učila na herečku, a já poprvé vylezl před publikum v divadýlku, které si vymyslela ona. Jsme zkrátka protekční rodina. Moji dva synové v osmdesátých letech začali svou hudební dráhu v rodinné kapele BU BU BU (Burian, Burian, Burian), a tak nám to kazí jen starší dcera Zuzana, na jejíž první divadelní kroky na DAMU jsem opravdu neměl žádný vliv.

Nejtalentovanější z naší literární skupiny byl nejspíš Richard Škvařil. Psal povídky i verše, a kdo si přečetl pár jeho příběhů v sborníku Mladé fronty Mně se tu líbí, asi spolu se mnou zalituje, že u psaní nevydržel. Nejambicióznější byl určitě Jiří Medek, kterého jsem naposledy potkal v roce 1982 při oslavě šedesátin mé matky v Klubu spisovatelů. Kromě jejích přátel tam tehdy bylo v pozdním srpnovém odpoledni i několik štamgastů. Seděli tam, popíjeli a hádali se. Mezi nimi Jiří. Když opilci odešli, přisedl si ke mně a začal vzpomínat. Mimo jiné se svěřil, že je součástí maturitních otázek, což ani nemusel říkat – už to na něm bylo vidět. Pak jsem uslyšel sám sebe, jak se ptám: „Vysvětli mi, Jiří, proč jsi jako nastávající úspěšný člen oficiálního Svazu spisovatelů tak znechucenej a nešťastnej, a já, kterej žiju kočovným životem a pohybuju se někde na okraji literatury, jsem vlastně oproti tobě klidnej a spokojenej člověk. Není to paradox?“

Byl to paradox. Nebylo co dodat, a tak mi Jiří řekl, abych mu zahrál blues. Piano tam měli naladěný…

V Maringotce se k nám přidal i Julek Neumann, pravnuk známého spisovatele, pozdější herec Divadla Ypsilon a ještě později exilový redaktor BBC; v té době to ovšem byl autor divadelních her. S textem jedné z nich k nám domů poslal svého spolužáka Jiřího Dědečka, který mi ji tenkrát s několika slovy mezi dveřmi předal. To bylo mé první setkání s člověkem, s nímž jsem pak jedenáct let vystupoval. Když jsme na Fakultě sociálních věd a publicistiky znovu sešli, víceméně jsem ho umluvil, aby mi půjčil pár svých básniček, a naše skupina mu pak kolektivně napsala dopis, v němž stálo, že by měl na sobě pracovat a za čas se pak může o členství v té avantgardě, kterou představujeme, znovu ucházet. Jiří si dopis schoval a dlouhá léta se mi potom vysmíval, což jsem si samozřejmě zasloužil.

Na jaře před maturitou jsem se neúspěšně pokusil dostat na dramaturgii na FAMU. Abych získal nějakou praxi, nastoupil jsem pak o prázdninách na pár týdnů jako druhý asistent produkce do Armádního filmu, kde se zrovna natáčela značně bizarní komedie pro televizi s názvem Ta slepička kropenatá. Hlavní roli v ní vytvořil Vlastimil Brodský a já měl to štěstí, že se mi několik dlouhých hodin v přestávkách mezi natáčením věnoval a vyprávěl mi o době, kdy navštěvoval hereckou školu mého otce, i o jiných věcech. Jeho jemný humor a pohled skeptika mi učaroval, a přestože jsme se pak už snad nikdy na déle než na chvilku nesetkali, posílali jsme si dlouhá léta přání k Novému roku. V roce 1984 jsem mu poslal dopis a knížku Texty, kterou mně a Jiřímu Dědečkovi vydal Jonáš-klub. Vlastimil Brodský mi odepsal:

Milý Jene, promiňte mi to důvěrné oslovení, trochu neadekvátní Vašemu „vážený mistře“, ale i psaní panu Werichovi jsem takhle začínal. Já Vám moc děkuju, za tu knížku, která mi udělala radost, ale i za to psaní. Za tu kapku balzámu na vytrvale utloukanou sebedůvěru. O zdravém sebevědomí ani nemluvě. Tak tedy dík a ať se Vám daří. Váš vděčný Vlastimil Brodský.

Tolik skepse a smutku mě u mého mistra zarazilo. Napsal jsem mu proto pro jistotu ještě jeden obdivný dopis.

Od podzimu 1969 jsem také navštěvoval filmovou a divadelní vědu na FF UK v režimu takzvaného mimořádného studia. Složil jsem dokonce zkoušku z úvodu do teorie divadla u profesora Františka Černého a vychutnával si několik přednášek shakespearologa Milana Lukeše. Dodnes mi utkvěla jeho upozornění na nejslavnější režijní poznámku v dramatu Titus Andronicus: „Přichází Lavinie, znásilněná, s uříznutýma rukama a vyříznutým jazykem…“

Nejvíc mě však okouzlil filmový fanatik Myrtil Frída: „Víte, jak se pozná, jestli jste opravdoví milovníci filmu? Neváháte sednout na tramvaj a trmácet se přes celou Prahu do okrajového kina, kde se netopí, na nějaký starý film, který jste chtěli alespoň ještě jednou vidět…“

Mezi spolužáky nebylo možné přehlédnout atraktivní blondýnu v černých sametových šatech, která vypadala jako Anita Ekbergová z Felliniho Sladkého života. Měli jsme (prý) dvě schůzky: jedna se odehrála v hospůdce v Palackého ulici a druhá v divadelním zákulisí ve Vyšehradské, kam jsem ji nalákal ke klavíru. Jmenovala se Olga Novotná, později Sommerová, a znovu jsme se potkali až v devadesátých letech, když jsem volal jejímu manželovi Janu Špátovi kvůli natáčení televizního pořadu. To už byla známou dokumentaristkou. Když jsme se ale sešli, tentokrát v Malostranské kavárně, ukázalo se, že každý z nás si zapamatoval jen jednu z těch dvou schůzek – ona tu v hospůdce a já tu v divadle… Tu druhou si ani jeden nedokázal vybavit.

Přidat komentář