Jiří Plocek: Zápisky potulného lidopisce

Galén 2020, 131 s.

Necelá padesátka glos, fejetonů a povídek je výběrem z publicistiky Jiřího Plocka a odráží jeho pestrou životní cestu hudebníka, vydavatele, publicisty a rozhlasového redaktora. Knížka mapuje některé autorovy klíčové životní okamžiky, setkání se zajímavými lidmi i symbolické situace, v nichž se vyjevuje povaha světa kolem nás i uvnitř nás. Pozůstatky dramatické historie v osudech lidí se mísí se světlými okamžiky vzbuzujícími naději. Celou knížkou proznívá píseň v nejrůznějších podobách.

Srpnová vzpomínka na kamaráda

Když přijeli sovětští okupanti, odmítl jejich tanky pustit do kasáren. Bylo mu něco přes dvacet, byl vojákem z povolání v poddůstojnické hodnosti a zrovna měl službu dozorčího útvaru. Druhý den mu všichni poklepávali na rameno, jak statečně se zachoval. Do roka byl na dlažbě bez vyhlídky nastoupit do normálního civilního zaměstnání.

Se srpnovým stigmatem dostal jedinou „šanci“: uranové doly. Říkal si, rok dva to vydržím, pak se snad situace uklidní a já si něco najdu. Rok dva se protáhl skoro na šestnáct let. Rok předtím, než měl odejít do hornického důchodu, zůstal v závalu. Dva dny v něm ležel se zlomenou páteří. Našli ho jen díky tomu, že vydržel ťukat uvolněnou rukou kamínkem do potrubí. Následovalo půl roku bez pohybu v sádrovém krunýři. A další rok rehabilitace v nemocnici.

Přišel Listopad a po něm rozprodej nejrůznějších obecních a podnikových rekreačních objektů. Měl štěstí. Podařilo se mu koupit rekreační chalupu, bývalou jednotřídní školu, v naší vysočinské Světlé. Miloval ty krásné kopce a lesy okolo. Díky tomu, že na sobě od opuštění nemocnice tvrdě pracoval, byl fyzicky zdatný a k tomu se nebál práce ani jakéhokoli řemesla. Začal nový život. Zanedbanou budovu dal do pořádku. Zavedl v ní malý penzion pro přátele. Dokonce i příležitostnou hospůdku.

Každý den ráno chodil běhat do lesa, od ledu do ledu se nahý koupával v lesním rybníku. Tvrdě pracoval a cvičil.

Povídal mi: „Každý rok se scházíme, parta bývalých horníků z uranových dolů. A každý rok někdo chybí, už je nás jen pár. Nedivím se, chlastají, nic nedělají. Já jsem se rozhodl, že to přemůžu.“

Všechno to byli chlapi mezi padesátkou a šedesátkou.

Neměl jednoduchou povahu. Byl do sebe uzavřený, málomluvný. Rozpovídal se, jen když jsme občas popili, nejlépe kořalku, kterou měl ve sklepě. Nosil v sobě bolesti – rány od života a taky rozvod. Měl dvě děti, jimž sice v dospívání jaksi pomáhal, ale nenalezli k sobě úplně cestu. Když byl mladší, byl vášnivým skautským vedoucím. Tvrdým, ale spravedlivým. Vykládal mi, jaké hry dětem vymýšlel a co všechno musely vydržet – na rozdíl od dnešní „zpovykané“ mládeže. Čím byl starší, tím víc byl však alergický na rozjívená děcka. Dokázal vybuchnout a seřvat je, a to i cizí.

Fascinovala jej hudba. Nezpíval, nehrál, jen poslouchal a proměňoval se v tu chvíli. Roztával. Když jsme u něj v penzionku s kapelou muzicírovali – zkoušeli nebo jen tak improvizovali – seděl s námi hluboko do noci a snesl by nám modré z nebe. Nechtěl, aby ta noc skončila. Kolikrát jsme pak spolu ještě sami stáli venku a hleděli do sklenky a na hvězdnou oblohu. Povídal mi věci, které – jak jsem později zjistil – nikomu neřekl. Nikdo z okolí neznal jeho příběh.

Jednou jsem si všiml, že má na paži mezi svaly cosi jako malý skrytý pingpongový míček.

„To nic není, jen tuková bulka,“ říkal mi. „Chodím na prohlídky, všechno je v pořádku.“

Objevily se další bulky, i na stehnech. Cítil jsem, že přes chlapácky tvrdý výraz ve tváři se v něm něco začíná dít. Nechtěl si to přiznat, dál běhal, plaval, cvičil. Díky jedné naší společné kamarádce začal jezdit do Chorvatska pomáhat sklízet olivy. Tamní počasí i mentalita mu dělaly dobře.

Jednou zas odjel autobusem do Zagrebu. Bylo vedro. Vystoupil na nádraží a svalil se. Zástava srdce. Do šedesátky měl ještě daleko.

Píšu to proto, aby i přesto žil dál. Jmenoval se Pavel.

Jakou moc mají písně

Přišlo to nečekaně. Zavolal mi před Vánocemi mandolinista Martin Krajíček. Potřeboval, abych za něj zaskočil v Koločavě, muzikálu Petra Ulrycha a Stanislava Moši na motivy příběhu zbojníka Nikoly Šuhaje. Po delší době se teď zas v brněnském Městském divadle dávají dvě reprízy. Chvíli jsem se rozmýšlel, poslední roky nehraju už skoro vůbec, ale pak jsem mu to slíbil. Cítil jsem rozrušení: Zvládnu to? Nikdy jsem nebyl zběhlý notař, všechno jsem v dřívějších kapelách hrával z hlavy, mělo to pak větší náboj, bezprostřednost, svobodu, ale taky jsem nebyl tím pádem univerzální hudební řemeslník schopný zaskočit kdykoli za kohokoli.

Improvizačními prvky jsme zvláště v mé skupině Teagrass rozvíjeli podobu písní, jako když se přešívají šaty – tady se vypasují, tam se opraví steh, tam zas přišije nový knoflík. Po čase se některé aranže mohly výrazně proměnit, protože někoho něco při hře napadlo, ono to zafungovalo a natrvalo zůstalo.

V Koločavě je to jinak, hudba k představení se nemůže svévolně proměňovat, to by herci ztratili vodítko. Oporou mi tentokrát měl být notový záznam, který jsme s Martinem sdíleli před lety, kdy jsem jej coby stálého člena doprovodné skupiny občas střídal v nabité premiérové sezoně. Píšu „notový“, ale ehm, on se spíš blíží něčemu mezi obrázkovým písmem, hieroglyfy a esoterickou šifrou. Pokusil jsem se projít si jednotlivé písně doma, ale vzdal to pro nesrozumitelnost zápisu. A přitom vím, že tehdy každá čárka měla smysl – tu šlo o gesto spoluhráče, tu o děj na scéně. Velké oko + PU: Dávej pozor na Ulrycha, udá dobu! Namalované boty: to když loupežník Nikola vzal jednomu Židovi boty, bezprostředně na to jsme skočili do krátkého dramatického rytmického brejku.

Nu, šel jsem ten večer s předsevzetím, že to je už naposled. Rád uvidím kamarády, to jo, ale to můžu i za jiných okolností. Tohle přece nemám zapotřebí, takové nervy.

Avšak už během zkoušky, ohýbaje zatuhlé prsty a listuje horečně v papírech, abych pochytal právě zkoušené scény, začínal jsem zakoušet pocit důvěrnosti. Izolované značky a nesrozumitelná slůvka ožívaly a mne zaléval stejný pocit intenzivního prožitku jako tehdy, když tohle představení začínalo. V tytéž důležité okamžiky jsme se očima potkávali s cimbalistou Daliborem Štruncem a Petrem Ulrychem a potvrzovali si nástupy nebo správně šlapající doprovod. „Bylo to tam“ a já jsem při večerním představení znovu zažíval opojení krásnými melodiemi, které se mi už dříve dostaly pod kůži.

Přistihl jsem se, že občas ulétávám mimo souřadnice děje. A když ke konci představení uslyším první akordy a pak slova Nikolovy písně, která opisuje jeho zabití zrádnými kamarády,

Až jednou červánky

potkáte mamičku,

vzkažte, že nepřijdu

po lesním chodníčku.

Vzkažte, ať zajde si

zvečera do hory,

že ju tam žežulka

ode mne pozdraví,

derou se mi do očí slzy. Není to ale pouhý smutek – ta písnička navazuje na staré lidové písně v tom nejlepším: V obrazném vidění světa, jaký je ve svých radostech i bolestech, v pokoře spíše než v usilování, a v posledku v symbolickém gestu naděje, jež poskytuje útěchu a sílu jít dál. A tak jdu dnes hrát ještě jednou. Proto.

Jiří Plocek: Zápisky potulného lidopisce. Galén 2020, 131 s.

Jiří Plocek (* 1961) působil postupně jako přírodovědný výzkumný pracovník, hudebník (Poutníci, Teagrass), hudební vydavatel (GNOSIS BRNO), rozhlasový redaktor a autor pořadů (ČRo Brno, Vltava), časopisecký redaktor a publicista (Literární noviny, Kulturní noviny). V současnosti pracuje na knižní monografii Píseň duše (pisen-duse.webnode.cz). V nakladatelství Galén vydal spolu s legendárním saxofonistou Janem Konopáskem knihu Jazzová odyssea (2018).

Přidat komentář