Josef Straka – Vlakové exily

uvnitř cosi zaschlého
prasklý vřed
sklo, do kterého hledíš, je nerozbitné
uklidnění přichází zrychlenějšími pohyby
večerní klub, mámivost, další vytržení
už ne! a zase!
zase zanechávat stopu do prázdných dní

8_josef_strakacizí rozhlas
nic není v tuto chvíli nepravé
ale cosi se ještě bolestně tře o sebe
nehledáme nic v zámlkách
jsme za nimi
a před námi náhlý, samozřejmě nepojmenovaný, prostor
tedy, opravujeme se, možná
třeba hrozí další zamlčení
třeba další čísi nejasná prodleva
opouštíme, cosi asi tak,
řekněme trasu nebo směřování
v kavárně naladěn cizí rozhlas
v tento okamžik mnohem bližší
k někomu někde bohulibé gesto
zvichřené částečky prachu

zanechaná půlodpověď do odjíždějící tramvaje
nic nikomu nepřisuzovat: náhoda, úděl, bolest v očích
zanecháváme v sobě zbytky dní
nejasný soulad
to někde „stále mezi“
unaveni broděním
nesprávným došlapováním…

nikdy nepodobné dny
stále, kolem jedenácté hodiny dopolední neklid
nemožnost udržet se mezi čtyřmi stěnami
chodby, mé nedobrovolné vyťukávání kódů
pozdravy, divný výklenek
ze kterého náhle nikam nehledím
mířím pak k jiným stolům
ten stejný výhled o pár hodin později
jemné zakymácení se chodců na kluzkých površích
ještě to nepříjemné nabírání sil
to zlopotné svírání pěstí
v ničem jiném než úpěnlivé prosbě
za (slova jsou dále neslyšitelná)
procházení kolem stolků
vyhýbání se protřelým místům
divná řeč, která prostupuje
ale která ne a ne se k čemusi přimknout
dál trčí ve své vykloubenosti

lehce nedůstojný den
se všemi těmi nevyslyšenými výkřiky
samozřejmě v tichu, ale to je jen zdánlivé
cosi co připomíná hádku nebo rozrušení
jenže najednou do telefonu o tom nikdo z nás nemluví
zůstává jakási vyčítavost
[…]

Přidat komentář